Komik – povídka

Autorka článku: Simona Monyová Ten chlápek za volantem na mě zíral dost vyděšeně. Možná i pobaveně, čert ví. Sklonila jsem se ke spuštěnému okénku, za kterým se šklebil můj syn. „Tak, aby bylo jasno, Andílku,“ spustila jsem autoritativně, „to je naposledy, co ses nějakýmu cizímu člověku nasomroval do auta. Teď tady pánovi poděkujeme, že byl tak hodný a neodvezl tě do polepšovny, kam už dávno patříš, ty si vystoupíš a já se na všechno pokusím zapomenout dřív, než dojdeme domů.“

Byla jsem na sebe pyšná. Proslov se mi povedl, hlas se mi ani jednou nezachvěl, a díkybohu, ani jsem se nerozbrečela jako posledně, kdy si Andílek vlezl do oprýskaného žigulíka s olomouckou poznávací značkou a já za nimi běžela přes půl ulice s rukama nad hlavou, než si ten idiot za volantem vůbec povšiml, že má vzadu místo tří děcek čtyři. I když synka nade vše miluji, do Olomouce bych s dechem nevydržela, to vím jistě.
„Tak vylezeš už konečně!“ zamračila jsem se na nezdárného potomka, pohodlně rozvaleného na zadním sedadle poměrně zachovalé škodovky.
„Jestli můžu nějak pomoct…“ zjevně se bavil majitel vozu. Chtělo se mi křiknout, ať se nevměšuje do našich soukromých záležitostí, ale pak mi to přišlo trapné vzhledem k nezanedbatelnému faktu, že auto, ve kterém si Andílek hověl, bylo jeho. Děti se bohužel reklamovat nedají. A ačkoliv má Andílek (mimo jiné) drobnou úchylku cpát se cizím lidem do jejich aut a žádat svezení, je můj a mám ho ráda.
„No, tak,“ zalomcovala jsem klikou. Malý mizera se pochopitelně uvnitř zamkl. Obrátila jsem se na cizího muže a nejprosebnějším tónem, jakého jsem vůbec schopna, jsem ho požádala, aby vystrnadil mého kluka ze svého vozu, abychom se pak každý mohl odebrat do svých domovů, a pokud možno se už nikdy nevidět.
„Milá paní, já vám ho nemůžu vydat. Tohleto je totiž únos,“ pravil chlápek smrtelně vážně a Andílek se vzadu vzrušeně zachichotal. Zbledla jsem: „Co to povídáte?!“
Cizí muž se otočil na Andílka a výrazně na něj zamrkal, což mohlo znamenat, že je buď velký srandista nebo nebezpečný psychopat na útěku. Jelikož mám od osudového přehmatu, kdy jsem se provdala za Tyrana, sklon vidět svět spíš černě, vybrala jsem si druhou možnost.

Přidala jsem na razanci, co se týče lomcování s klikou. „Okamžitě pusťte mého syna ven nebo zavolám policii!“ snažila jsem se ze všech sil překřičet Andílka, který se řehtal tak hlasitě, až se zalykal. A najednou chlápek nastartoval, vůz se dal pomalu do pohybu a sotva krokem jel podél obrubníku. Jakmile jsem pustila dveře, ten pedofil za volantem přidal plyn a ujel. Běžela jsem k první telefonní budce, abych zjistila, že telefon má utržené sluchátko. Sedla jsem si na obrubník a hlasitě se rozvzlykala. Nechápu, proč kluk, kterému je pět, si místo čekání na matku před obchodem nastoupí do auta k cizímu člověku, a taky nechápu, proč kluk, který tohle dělá obden, musí být zrovna můj.

Copak jsem ho strašila málo zlými lidmi, kteří lákají drobné hošíky na hrst bonbónů, aby je pak zavřeli do temné místnosti o hladu a žízni? Na druhou stranu, za bonbóny by Andílek s nikým nešel, to vím jistě. Můj chlapeček míří výš. Žádný úchyl v baloňáku s balíčkem žvýkaček by u něj neměl šanci. Andílek zásadně důvěřuje pouze motorizovaným únoscům.
Náhle telefonní budku míjela bleděmodrá škodovka, na jejímž zadním sedadle mával rozjařený synáček. Slíbila jsem si, že příští týden už opravdu navštívím psychiatra, kterého mi stále doporučuje moje sestra a utřela jsem si nos i oči do rukávu, aby ten nafoukaný chlap nepostřehl, že jsem nervově labilní hysterka, která nerozumí fóru. Byť pěkně uhozenému. Usmála jsem se, abych zamaskovala i to, že jsem brečela.
„Ježiši, vy jste brečela?“ klidně vystoupil z auta člověk, co mi unesl mé jediné dítě, a uculoval se blaženě jak kojenec u matčina prsu. „To mě ani nenapadlo, že byste ten únos mohla vzít vážně,“ smál se. A tak jsem poznala Komika.

Autor: Simona Monyová, Foto: Internet