Kouzla lásky – povídka

Autorka článku: Maura Na barové židličce se pohupovala v rytmu hudby dívka a pila modrý koktejl z vysoké sklenice. Kouřila dlouhou cigaretu. Její extravagantní zevnějšek nemohl nikdo přehlédnout, zvláště účes, složený z barevných pramínků, které měla sepnuty stříbrným hřebenem do výšky. Na nohou vysoké, stříbrem pobité boty. Ty se dobře hodily ke krátké kožené bundě a úzkým koženým kalhotám.

Za velkými brýlemi zářily oči, tak zvláštní, skoro jakoby ani člověku nepatřily. Seděla tam sama, ačkoliv bylo v baru hodně lidí.
Před chvílí vykázala jednoho otrapu, který ji chtěl koupit ještě pití, a to tak důrazně, že ji ostatní raději nechali na pokoji.
Zřejmě na někoho čeká, usoudili.
Ano, čekala. A už dlouho. Sem tam se mrkla na hodiny, které měla zavěšeny na zlatém řetězu na krku a raději se napila, aby neztratila nadobro trpělivost.
„Čus,“ uslyšela za sebou hlas, až sebou trhla leknutím.
„Už tady na tebe dlouho čekám,“ řekla vyčítavým hlasem.
Přisedl k ní.
„Co to máš na sobě, prosím tě?“ zeptal se jí a udiveně si ji prohlížel.
„No, zkombinovala jsem všechno, co se teď nosí ve společnosti. Za to ty jsi se moc nevycajchnoval. Rifle, košile, bunda, to tu nosí každý.“
„Za ten tvůj ohoz tě akorát zavře mravnostní policie, prosím tě. Vypadáš jako coura, Lásko.“
„No a co?“ zasmála se a zablýskala na něho svýma zvláštníma očima, „někdy jsem prostě coura.“
„Pán si dá?“ zeptal se barman, který je pozoroval a čekal, až se odmlčí.
„Dejte mi whisky se sodou a doutník.“
Barman otevřel novou láhev a odměřil whisky do sklenice, kterou dolil sodou a přidal kleštičkami led. Pak mu dal vybrat doutník.

„Tak, co máš v plánu?“ zeptal se jí Osud, když se trochu napil a zapálil si doutník.
„Chci splést lidské cesty. Víš, lidi, kteří se nikdy neviděli a nepoznali, a kteří by se v životě ani nepotkali se setkají a vzplanou k sobě velkým citem,“ zasnila se.
„A jaký je tvůj úkol pro mne?“
Najednou jí nenapadlo, jaký úkol by nyní měl mít Osud. Vlastně ani moc nepřemýšlela nad tím, že by Osud mohl do jejího božského záměru zasahovat. Přála si jen, aby byli dva lidé na chvíli spolu a milovali se. Aby si brali plnými hrstmi z jejích darů.
„Vždycky mi něco provedeš, “ trochu se zamračila.
„Ty víš, že tě nikdy nenechám samotnou řádit po světě. To by tak bylo. Svět by vypadal jako jeden velký harém a nikdo by neměl k nikomu žádný vztah a žádné povinnosti.“
„Ale to až potom, až se do sebe lidé zamilují, pak je to naše společné dílo,“ usmála se Láska.
„Ty sama nedáváš nikomu trvalé záruky, já ano. Moje služby jsou kvalitní. Nebo si nevzpomínáš na ty ostudy, co jsi už napáchala?“ řekl Osud jen tak mimochodem a zhluboka se napil.

Láska se trochu zamračila.
„Kdybych to tvé dílo, tvé řádění nepřišel sem tam urovnat, tak se lidé nadobro vybijí. Já jsem logické vyústění tvé práce, ty šmudlo,“ pokračoval a setřel jí z nosíku popel z cigarety.
Láska se prudce po něm ohnala kabelkou, ale on šikovně uhnul.
„Šmudla jsi ty,“ prohlásila rezolutně.
Oba se rozesmáli a poručili si ještě jednou to, co právě pili.
„Pojď si zatančit,“ řekla mu tiše do ucha. Přikývl a nabídl jí rámě. Zrovna hráli takovou líbivou píseň. Přitiskl jí k sobě a ona se mu zavěsila ruce kolem krku. Přeci, jen v některých okamžicích, ale jen opravdu v některých, se měli rádi. Však se znají od počátku světa! A to je nějaká doba.
„Tak co komu hodláš provést? Povídej, přeháněj…“
„Jeden profesor žije v takovém stereotypním manželství, už se mi i zdá, že mne oba moc neuznávají. A tak jsem se rozhodla, že zase stolím svou moc. Na druhém konci města žije jeden manželský pár, který se také už nemiluje, a ta žena mne chová v srdci jako svatou relikvii. Chudák, nedopřál jí nic dobrého. Je to mizera. Tak jsem se rozhodla, že ty dva dám na chvíli dohromady, aby obnovili mé království ve svých srdcích, a ty pak uvidíš. Rozhodneš se sám, co bude a nebo nebude.

„To budeme zase muset za nimi běhat?“ povzdechl si Osud.
„Oni si píší na počítačích, víš? A u toho jsi ještě nikdy určitě nebyl.“
„Prosím tě, já byl všude, snad pod každou postelí. Co mi ty budeš vykládat?
„Jo, já zapomněla, že jsi mi byl vždycky v patách, ty Osude,“ povzdychla si Láska. „To jen ty si můžeš vybírat místa a čas, já ne, já mám nepřetržitý provoz. No, rozhodla jsem se, že zasáhnu do toho, co jsi těm dvěma nastrojil a pokusím se v jejich srdcích obnovit království lásky.“
„To jsem zvědav. Pokud vím, tak zrovna ti dva si nemohou na svůj úděl stěžovat. Mají všechno, co potřebují. Jsou to lidé v letech. Takoví dají na jistoty. Mají dobrý osud.“
„Jo, tak na jistoty … a jaké vlastně jistoty umíš poskytnout? Jsi stejně vrtkavý jako jsem já.“
Vyšli z baru, zavěšeni do sebe do temných ulic města.

Kardan a La Luna. Byla to vlastně úplná náhoda. Původně chtěl mluvit s úplně někým jiným. Spletl si její nick. Ona mu tak laskavě odpověděla a tak navázali spolu kontakt.
Jeden o druhém nic neví. Jen si píší o svých citech a o svých přáních a snech.
Ale jí byly milé ty letmé pozdravy. Pro Kardana je La Luna večerním i nočním snem. Její milé větičky a cituplné smajlíky ho jemně dráždí. Zatím, když se všude setmělo, zasedli Karda a La Luna k počítači. Zde je jejich rozhovor:

Kardan: Dobrý večer.
La Luna: Dobrý večer, Kardane. Jak se máte?
Kardan: Celý den jsem na vás myslel.
La Luna: Tak to jste toho moc neudělal.
Kardan: Nesmějte si mi.
La Luna: Nesměju se. Také na vás myslívám.
Kardan: Už musím běžet, myslím, že přijela žena.
La Luna:
Kardan:

Ale Kardan žije svůj osobní život a jeho paní nemá vůbec ponětí o tom, co se odehrává za zavřenými dveřmi jeho pracovny. Právě přišla dřív domů a Kardan proto rychle ukončil svůj hovor s La Lunou.
„Musela jsem se vrátit do práce. Máš něco k jídlu?“ zeptala se Vlasta Karla a naklonila se k němu, aby ho políbila.
„Jo, něco tam zbylo.“
„Tak jak jsi daleko s tou přednáškou?“ zeptala se z kuchyně, odkud bylo slyšet jemný, domácký břinkot nádobí.
„No, už se to rozjíždí, právě jsem napsal závěr,“ odpověděl.
“ Hlavně, že tak, blíží se ten termín.“

Helenka – La Luna, je pěkná čtyřicátnice se závratnou kariérou. Její manžel je v důchodě. Žije z autorských práv a z kapitálu.
„Helenko, není ještě v ledničce trochu vína?“ zavolal z pokoje František. Helena právě stála u kuchyňského stolu a připravovala na zítřek maso, čekali významnou návštěvu.
„Nechala jsi uklidit celý dům, viď?“ řekl jí mile, kdy mu nesla na tácku broušenou sklenici s červeným vínem a pokládala ji na stolek.
„Pozítří jedu do Bruselu na konferenci a musím se ještě připravit.“
„Není to moc brzy? Vždyť jsi tam nedávno byla celý týden.“
„Františku … slíbil jsi mi, když sis mne bral, že mi nebudeš bránit v kariéře. Nevadil ti náš velký věkový rozdíl. Já budu ještě dvacet let pracovat, uvědom si to.“
„Ale no tak, Helenko, nebudeme o tom mluvit. Mám tě tak rád.“
Helena se na něho usmála, ale sama cítila, že to není nic upřímného. Ani z její, ani z jeho strany. Musí se to nějak řešit. On je čím dál mrzutější a každý odjezd odbrblá.
Pravda byla, že jí to hodně zlobilo a jestliže dřív ho obdivovala a zbožňovala jako špičkového umělce, nyní, když se stáhl ze scény, stal se z něho – důchodce. Měl po prvním infarktu a ten ho poznamenal. I když navenek by to nikdo nepoznal. Ale to bylo jen zdání.

Když konečně usnul, sedla si k počítači a pracovala na svém dokumentu, který si už týden připravovala na konferenci. Přitom tajně doufala, že uvidí na zeleném znamínku, že je zde a že na ni zaťuká. Kdyby alespoň ji poslal srdíčko.
Ve chvíli, kdy seděla u počítače, spřádala své sny, které jí však neodvracely od práce, Karel myslel na svou celoživotní práci, výzkumy, operace, přednášky, knihy. Ty ho odnaučily přemýšlet nad jednoduchými věcmi. Kdyby ho nyní La Luna viděla, asi by si nespřádala své růžové sny a věděla by, že je jeho rozptýlením ze všední dřiny a nudného stereotypního manželství. Věděl, že ji vždycky najde a tak si s ní kybernetická rande nedával.
Byly to „náhody.“ La Luna nebyla prvním nickem, s kterým na ICQ komunikoval, ale nikdy to dlouho nepřežilo. Zatímco – on byl její první nick, který s ní takto mluvil.

Helenka ještě chvíli pracovala a pokukovala po zelené kytičce a když usoudila, že se už neozve, tak vypnula počítač a šla spát. Byla trochu rozladěná a když se jí dotkla mužova ruka, jemně jí odstrčila.
Ve chvíli, kdy usínala, sedl si Kardan k počítači, aby se vrátil ke své práci a otevřel ICQ.
La Luna byla pryč.
Škoda, pomyslel si a chvíli váhal, než jí napsal zprávu, že na ní celý večer myslel.
Ráno, sotva se převlékl, zvonil na stole telefon.
„Karle, prosím tě, mám jet do Bruselu na konferenci, ale bohužel, stůně mi zase žena. Prosím tě, vezmi to místo mne, šéf mi řekl, že si musím hledat za sebe náhradu. Stejně jsi tam chtěl jet, můžeš to pro mne udělat?“
„Jo, to víš,“ řekl Karel a povzdechl si. Mejlem mu přišla pozvánka. Příští týden ve středu. Hned si napsal o vystavení povolení a cesťák, a mejlem ho poslal do kanceláře ředitele nemocnice. Věděl, že Hanička to vždycky hned vyřídí.

Vlasta se zachmuřila, když jí řekl, že odjíždí.
„S tím jsem nepočítala, přijede Hanka,“ řekla trochu naštvaně.
„Však si máte co říci, ne?“ řekl Karel a už mizel ve své pracovně. Otevřel počítač, protože si chtěl dodělat ještě pár věcí a také se po očku podívat, jestli je La Luna na příjmu. Nebyla, ale blikala tu od ní zpráva. Otevřel ji – Také jsem na vás myslela – .
Její odpověď mu zvedla náladu. Vrátil se do kuchyně, kde Vlasta právě chystala čaj a řezala na úhledné kousky bábovku. Vzal jí kolem ramen, přitiskl jí k sobě a políbil vroucně do vlasů.
„Miluji tě, Karle,“ řekla a odložila nůž, aby mu opětovala objetí.
Když tak potom spolu seděli u televize a popíjeli víno, uvědomil si, že celý ten zážitek s Vlastou byl vyprovokován zprávou La Luny a zneklidněl. Do jeho srdce vstoupila prostě jiná žena.

Láska a Osud se setkali na mostě. Pod ním plynula klidně mělká řeka a na ní plavaly a štěbetaly kachny. Láska se nakláněla přes zábradlí a házela jim kousky nalámaného krajíčku chleba, který našla na chodníku.
„Ahoj, Osude, jak se ti vede?“ zeptala se ho, když k ní přicházel.
„A jak tobě? Vidím, že jsi se činila.“
„No a?“ sebejistě se usmála.
„Jsi si jistá, že zrovna oni dva se budou milovat přes počítač?“
„Jsem. Už dlouho jsem je spojovala, ještě dřív, než se vůbec setkali. Počkej, uvidíš, určitě se budou divit a vyprávět si večer, jak je to možné, že oba mají stejné myšlenky a stejné city.“
Osud pokrčil rameny a zahleděl se na hladinu řeky.
Hodila zbytek chleba do vody. Otočila se k němu a vzala ho za klopy bundy.
„Opovaž se mi míchat do práce. Moc mi na nich záleží.“
„Jo, tobě tak na někom záleží, to ti nevěřím. Ale, jak myslíš, všichni čtyři jsou nyní v tvých rukou. Já se od toho distancuji. Jsi strašně zlá ženská a ještě ke všemu poťouchlá a zlomyslná.“
Byli tak zabráni do hovoru, že nezpozorovali, jak se k nim někdo přibližuje svižným krokem…
„Nazdárek,“ řekl příchozí a lehce pěstí udeřil Osud do ramene, stál totiž k němu v tu chvíli zády.
Ten se otočil s úlekem a pak se rozesmál.
„No jasně, Anděl smrti. Co tu děláš?“
„Mám tu dohlídnout na to vaše dílo, abyste zase něco nezvorali. Jako minule.“
„Ještě jsme ani nezačali a už kontrola?“ řekla Láska otráveně a očima dávala Andělu smrti najevo, aby se radši odporoučel.
„No, nekoukej na mně tak zle. Kdo tě už mockrát vytáhl z bryndy? Málem jsi dostala padáka.“
Anděl smrti se uškliboval, věděl, že ho Láska nesnáší a dělal jí rád naschvály.
„Nemám tě ráda,“ pleskla ho do prsou dlaní, chtěla ho odstrčit, ale nepodařilo se jí to.
„Proč?“ podivil se naoko.
„Páchneš jí a překážíš jejímu dílu,“ zasmál se Osud.
„Jen abys mne neprosila o pomoc.“
„To ještě uvidíme, frajere,“ opovržlivě nakrčila nosík a odvrátila od něho pohled.
V tu chvíli si však nebyla tak jistá, jak tehdy, když Osudu sebevědomě tvrdila, že určitě zvítězí. Ne vždycky si uvědomovala, že její štědré dary každý neočekává a nebo prostě – nechce. Ale její poslání je jasné. Tak o čem mluvit dál …

Helena vystoupila z letadla a rozhlédla se. Už se stmívalo.Zamyslela se, jak se ubytuje, napustí si vanu, pošle si pro čaj s citronem a pak stráví večer v pokoji. Alespoň bude chvíli v klidu. Autobus byl už přistavený. Právě do něho nastupovali lidé. Zřejmě účastníci konference, pomyslela si.

Došla ke schůdkům a chystala se zvednout kufr, aby ho naložila do úložného prostoru.
„Dovolíte?“ oslovil jí neznámý muž, „pomohu vám.“
„Děkuji,“ usmála se na něho a nastoupila.
Zatím si vedle ní sedla nějaká starší paní. Helena přivřela oči. Snad každý mluvil jiným jazykem. Připadalo jí to zábavné. Dveře se pomalu zavřely a autobus se rozjel.

Asi půl hodiny čekala, než se dostala k recepčnímu, aby mu předala doklady potřebné k přihlášení a obdržela klíč. Ani si nevšimla, že ten muž, který jí pomohl s kufrem, jde za ní k výtahu.
„Do kterého patra?“ zeptal se jí.
„Do druhého,“ řekla a strojeně usmála. Ne, neměla sebemenší chuť se s někým seznamovat a tak jakkoliv oddalovat svou touhu se ponořit do teplé vody s voňavou pěnou a pak – dát si čaj s citronem.
Muž usoudil, že veškeré pokusy o konverzaci s krajankou jsou zbytečné, a tak jí dal pouze přednost ve dveřích. Vystoupila, zběžně se podívala na číslo zavěšené na klíči a šla rovnou ke dveřím se svým číslem. Poznal, že jejich pokoje sousedí, ale nechtěl, aby to chápala špatně, kdyby o tom utrousil poznámku, a tak raději počkal, až za sebou zamkne.
Ještě než stačil odemknout dveře od svého pokoje, zvonil v kapse mobil. Vytáhl ho a podíval se na číslo, které ho volá. Jasně, Vlasta. Má zbytečné starosti. Odemkl a v chodbičce přijal hovor.

„Karle, jak jste doletěli, kde jsi?“
„V hotelu, cesta byla příjemná. Teď se potřebuji ubytovat, zavolám ti. Pa.“
Vybalil si věci , uložil je do skříně a pak opatrně vybalil notebook. Snad bude na příjmu, blesklo mu v hlavě. Ze sousedního pokoje uslyšel tichou hudbu. Vešel do koupelny, byla opravdu přepychová. Napustil si vanu a lehl si do teplé, příjemné vody.
Kdyby byla dnes na příjmu, mohl bych s ní mluvit jak dlouho budu chtít. Oddal se myšlenkám na La Lunu.
Helena vlezla do vany a ponořila se z rozkoší do voňavé pěny. Kdyby byl dnes na příjmu, mohla bych s ním mluvit tak dlouho, jak bych chtěla. Oddala se myšlenkám na Kardana.
Probudil jí chlad. Bože, já jsem usnula. Bylo už skoro půl druhé v noci. Rychle vyskočila z vany. Zabalila se do županu a vlezla do postele, aby se zahřála. Na pokoji nebylo možné si uvařit čaj, tu možnost už prošvihla, i možnost se spojit s Kardanem. Ale třeba je ještě u počítače. Bývá u něho dlouho do noci. Spustila notebook a žádná zpráva. Rozladilo ji to. Kdyby alespoň jediné slovo nebo smajlík.

Na dveřích pokoje byla pověšena několikajazyčná cedulka: Zákaz kouření na pokojích. „Ještě tohle!“ Vybalila si z kabelky načatou krabičku cigaret a zapalovač, potichu se vytratila z pokoje. Na chodbě svítilo noční světlo. Ucítila pach cigaretového kouře. Určitě také nějaký nespavec si snaží ukrátit noc. Za rohem byl kuřácký koutek a v křesle seděl muž, který jí pomáhal s kufrem a pak se s ním potkala u výtahu. Co se dalo dělat? Chuť na cigaretu byla silnější než odpor k nucené konverzaci.
„Dobrý večer. Spíš skoro ráno. Také nemůžete spát?“ zeptala se ho.
„Také dobrý večer. Ne,“ usmál se na ni.
No, to je pěkně trapný začátek Zapálila si a podívala se z okna na rozzářené město. Hotel byl na kopci a umožňoval pohled na moderní architekturu Bruselu. Doufám, že neřekne – podívejte se, to je krása – pomyslela si. Ale neřekl to. Měl zamyšlený výraz a trochu i unavený.
Mlčeli. Když dokouřili cigaretu, usmáli se na sebe a každý z nich odešel do svého pokoje.

Láska je pozorovala a měla hodně nespokojený výraz. Osud po ní po očku koukal a div, že nevybuchl smíchy. Anděl smrti mávl rukou a odešel za jinou prací.
„Tak vidíš, kdybys měla nad nimi moc, poznali by se, nebo by alespoň cítili k sobě nějakou přitažlivost, když už se potkali osobně. Kouřili tu jako dva tovární komíny a mlčeli jak zařezaní. Tohle se tedy, kolegyně, hodně nepovedlo. Asi nemáš na počítačových sítích žádnou moc.“
„Dobře, přiznávám porážku.“ Láska se ještě jednou ohlédla po odcházející mlčící dvojici a pak se rozplynula do neznáma. Osud se ještě chvíli potom poflakoval po hotelu. Ale všude byl klid, a protože tu neměl konkrétně co na práci, tak se za chvíli rozplynul také.

Autor: Maura, Foto: Internet