Našla jsem svou Atlantidu – povídka

Autorka článku: Maura Našla jsem svou Atlantidu. Čím je náš život jiným, než naplňováním jeho dnů, které jsou nám určeny? A můžeme si vybrat z několika jeho realit nebo spíš, nekonečného množství jeho realit. Někdo touží po hmotném bohatství, nechť ho má! Ale je šťastný, když ho musí stále rozmnožovat a opatrovat?To je otázka. Druhý touží po velké lásce, ale i když ji najde a prožije její naplnění, je šťastný ? Projde celou stupnicí utrpení, které sebou nesou mez lidské vztahy.

Hrdinka mého příběhu žila ve zmatcích. Cítila ve svém srdci a ve své duši tajemné hlasy. Tušila, že nad všedními událostmi je něco vyššího a krásnějšího, ale neměla dost vnitřní síly to uchopit, pochopit a uvidět.. A ve snu vídávala neznámé břehy a vlnící se hladinu moře a starce, který k ní hovořil neznámým jazykem Někdo jiný pochopil její vnitřní touhu a tak ji dal velký dar. Jednou mi o tom vyprávěla a já jsem její vyprávění zaznamenala. Zdálo se mi, že je mnoho takových lidí, kteří jsou v podobné situaci a těm je věnována tato povídka. Takže, její vyprávění začíná

Ten dne jsem se probudila velmi brzy ráno. A s hlavou těžkou, jako bych prožila bůhvíjaký veselý večírek! Bohužel se nekonal. Vstala jsem a rozhrnula závěsy. Ranní rozbřesk maloval nádherné barvy na východní straně, ale nic mu to nebylo platné. Masivní těžké deštné mraky byly jen příslibem nevlídného dne. Snad, když si dám horkou lázeň a silnou kávu, přestane ten tísnivý tlak na spáncích! Až ve vaně jsem začala přemýšlet o včerejším dni. Jak jsem se potkala Táňu. Ta mne zatáhla do kavárny. Prý mi musí něco říci a že je to pro ni důležité, abych jí upřímně řekla svůj názor. Táňa má pořád nějaké problémy s Martinem a já nikdy nevím, kdo z nich dvou komu ubližuje. A ani to vědět nechci. Ona se trápí, protože pomalu míří do věku, který ji neúprosně vyřadí z fronty čekatelek na manželské štěstí, ale musí dokončit vysokou školu. Táňa mi svěřila, že se ji někdo líbí. Vyslovila jméno – Alexandr Hadinec. A začala mi líčit svůj vztah k němu od samého začátku. Sem tam vytáhla bílý vyšívaný kapesníček, aby zachytila slzu a nerozmazala si přitom make-up. Mlčela jsem.

Kdybych jí o mně a Sašovi řekla pravdu, tak bych se připravila o další cenné informace o jeho pokrytectví a lžích, kterými mne obluzoval už tři měsíce. Naštěstí, za tu dobu jsme se nezmohli na to, abychom si domluvili osobní schůzku a komunikovali jsme pouze na SKYPE. To jsem celá já ! Naletím na báchorky o lásce, aniž bych se přesvědčila, jestli jsou ty city opravdové. Nemám čas nad ničím přemýšlet, protože mě tlačí termíny k zápočtům a zkouškové období je za dveřmi. Myslela jsem si, že Saša taky studuje, ale jak je vidět, je to praktik! Teorie a praxe, to je jeho metoda, jak prochází lékařskou fakultou se samými výbornými a nemá konkurenci. No počkej, Sašenko, já ti ukážu, kde je pravda o tobě! Jestli ovšem nebudu už já vyřazená z jeho kontaktů, než se vzpamatuji. Odpoledne s Táňou mi přivodilo pocit úzkosti, strachu a neklidu.
Abych se toho zbavila, nakapala jsem si lázně hřebíčkový olej a zavřela oči. Vůně hřebíčku a teplá voda pomalu uvolňovaly napětí, strach a zlost. Měla jsem nyní zlost víc na sebe, než na Sašu. Byla jsem si příliš jistá a to mně zradilo. Jenom, pomyslela jsem si, jestli Táňa nekecala. Chytila jsem se té myšlenky jako tonoucí stébla a hned jsem se cítila líp. Vylezla jsem z vody, zabalila do osušky a uvařila jsem si radši bylinkový čaj na uklidnění. A potom jsem zase usnula.

Druhý den jsem šla na přednášky a cítila jsem se mnohem lépe. Snad to bylo tím, že se mi zase zdál sen o neznámých březích, na kterých kvetly keře a za nimiž špouchalo moře. Obloha bez jediného mráčku.
“ Nemáš náhodou skripta do etiky ?“ vytrhla mne kolegyně Vlasta ze zamyšlení.
“ Ne,“ odpověděla jsem ji. Nechtělo se mi ji odmítat, ale současně jsem toužila být odpoledne v klidu. Měla jsem v plánu navštívit universitní knihovnu. A být sama.

Tam je ticho a klid. Tam se mohu oddávat stále zřetelnějším vidinám vrcholků kopců a pláží kolem nádherného moře. Nejdříve jsem si sen vykládala tak, že myslím na prázdniny a sním o Kanárských ostrovech.
Ale už několikrát jsem měla pocit, že chodím neobyčejně lehce po nazlátlém písku, aniž bych za sebou zanechávala stopy. Kdo byl ten starý muž, kterého jsem na té pláži potkala? Zjevil se mi před očima a mluvil na mně zvláštním jazykem. Vůbec jsem mu nerozuměla, on to věděl a usmíval se. Vypadal důstojně a měl neobyčejně jemné ruce, v kterých držel destičku, na které bylo vyryto písmo, které jsem nikdy neviděla. Pořád jsem mu naznačovala, že mu vůbec nerozumím. Kýval hlavou a mluvil dál, jakoby mu to nevadilo.
Ten krásný sen přerušil náhle křik od sousedů.
Nyní víc, než na Sašu a Táničku, myslím na sen o starci, který mi něco vykládal. Nevím, jestli jeho slova jsou pro me důležitá, ale nyní, když sedím v tiché místnosti unioversitní knihovny najednou chápu, že tomu začnu rozumět, pokud se mi to bude zdát dál, až se budou slova opakovat, stejně tak, jako u těch sousedů, kteří také na sebe mluví svým jazykem.

Vytáhla jsem z kabelky blok a tužku. Soustředila jsem se a snažila se rozpomenout na znaky, které jsem viděla ve snu na tabulce. Myšlenky mne stále ještě pokoušely a rušily me v koncentraci. Položila jsem tužku na papír, dala hlavu do dlaní a zavřela oči. Přeci se mi to muselo někde v hlavě zachytit! Zkusím to automatickým psaním. Opět jsem vzala do ruky tužku a se zavřenýma očima jsem se pokoušela, při velkém soustředění, napsat či namalovat to, co jsem si uvědomovala, že jsem viděla. Rozbolela mne hlava a tak jsem skončila. Otevřela jsem oči a podívala se na papír. Jen jeden znak mohl být povedený, ostatní to byly jen čmáranice.

“ Co studujete ?“ ozval se za mnou hlas a já jsem se hrozně lekla, protože moje silná koncentrace ještě pořád působila. Vyskočila jsem ze židle tak prudce, že jsem málem porazila stolek.
“ Ale, ale, vy jste se do toho zabrala,“ smál se vysoký starší muž. Profesor Sládek, evropská kapacita na řečtinu. Můj učitel.
“ Dobrý den, pane profesore,“ řekla jsem celá zrudlá.
“ Jen se nenechte vyrušovat. Už vás nějakou dobu tady pozoruji. Něco vás trápí ?“
“ Mně ? Ani za mák, jen jsem přemýšlela nad nějakými znaky, kterým nerozumím a snažila jsem se je napodobit.“
“ A kde jste je viděla ?“ zeptal se mně a přisedl.
Zase jsem zrudla až po kořínky vlasů.
“ Na jedné destičce.“
Usmál se. Copak mohu říci, že mi sní o starcích, kteří mluví neznámým jazykem a ukazují mi destičky, na kterých je něco, asi pro mne důležitého, vyryto? Myslel by si, že jsem blázen. A nebo ztratím jeho přízeň, kterou mi projevuje i na seminářích.
“ Klidně mi všechno řekněte, slečno, já nejsem nechápavý.“
Sedl si ke mně blíž, abychom nerušili studenty a hlavně, aby nás neslyšela knihovnice, která z nás, jak jsem si všimla, nespouštěla oči a už dvakrát cosi opodál rovnala v regálech se záměrem se dozvědět, o čem mluví mladá holka se starým učitelem. A hlavně, proč jí pořád polévá červeň na tvářích.

Vyprávěla jsem mu své sny a vyslovila jsem přání, abych je měla stále, dokud to nepochopím. Prohlížel si ten jeden znak, který se mi asi povedl autenticky namalovat a pak si ho opsal do svého diáře.
“ Víte, slečno, už jsem si několikrát všiml, jak se mne studujte, když přednáším. Měl jsem několikrát pocit, že se toužíte na něco zeptat, ale nemáte odvahu. Nyní jste ji našla a to je dobře. Já si ten znak prostuduji a necháme si to všechno jen pro sebe.
„Souhlasíte ?“
„Souhlasím,“ řekla jsem z radostí.

Večer jsem čekala na Sašu, až se mi ozve na SKYPE, ale čekala jsem marně. Chtěla jsem mu všechno říci, ale nyní vím, když nad tím přemýšlím, že bych měla raději před ostatními mlčet. Sašu nezajímají tabulky, popsané neznámými znaky. Spíš by radši objevoval neznámá místa na dívčích tělech a já nyní nemám ani pomyšlení s ním laškovat. Rozhodla jsem se, že to skončím dřív, než mi to vleze na mozek a nebudu schopná se soustředit ani na studium. Napsala jsem mu zprávu o tom, že si myslím, že to mezi námi nemá cenu a poslala jsem mu ji. Ani na druhý, ani na třetí den se mi neozval. Taky dobře. Asi za týden po rozhovoru v knihovně se stalo něco nečekaného. Na nástěnce viselo parte, které oznamovalo, že pan profesor Sládek náhle zemřel. Nemohla jsem zadržet slzy a raději jsem odběhla do prázdné posluchárny, abych se dostatečně vyplakala a neměla v sobě velký smutek, kterého bych se těžko zbavovala. Vzpomněla jsem si přitom na babičku, když mi říkala – neplač za mrtvými, ono tě vidí a trápí se potom.

Po přednáškách jsem šla domů, protože jsem neměla náladu s nikým mluvit a hlavně ne rozebírat smrt pana profesora. Skrze otvory ve schránce jsem viděla, že se tam cosi bělá, tak jsem schránku otevřela. Ten dopis nešel obvyklou cestou přes poštu, ale byl tam jen vhozen.
„Vážená slečno Kalinová“, stálo tam, “ dostavte se prosím v úterý, dne 5. června t.r. v 10,00 hod. do kanceláře notáře JUDr. Petra Volného k pozůstalostnímu řízení. JUDr. Petr Volný, v.r.“ Panebože, řekla jsem si, to bude určitě řízení k pozůstalosti pana profesora. Asi mi něco odkázal. Byl vlastně sám, jak jsem věděla a tak měl obavy, aby jeho vzácné věci neskončily někde na skládce. Nemohla jsem se dočkat toho dne a když nastal, chodila jsem po pokoji, již oblečená a nalíčená, kouřila jsem cigaretu, jednu za druhou a strašně jsem se bála, abych něco nezkazila. Dovedu se někdy, ve chvílích napětí, chovat dost neohrabaně, protože nemám ráda, když lidé na mně poznají hlubší hnutí mysli.

Zahnízdil se ve mně pocit, nebo spíše jistota, že se dozvím něco hodně důležitého, jakýsi hlas, který jsem v sobě slyšela, mi říkal, že budu brzy pracovat na něčem hodně významném. Vyšla jsem z domu a pomalu jsem se brala k domu, kde sídlil pan notář. Než jsem vzala za kliku jeho kanceláře, v duchu jsem uviděla „svého“ starce, ale z takové dálky, že jsem sotva rozeznala jeho tvář. Jen jsem si byla jistá, že se ne mne usmívá a má v ruce tu destičku. Otevřela jsem dveře a vstoupila zřejmě na sekretariát. Přede mnou byly ještě jedny, dubové, na nich zlatá destička se jménem pana doktora. Zaklepala jsem tedy na ně.
„Dále,“ ozvalo se za nimi. Rychle jsem vyndala z kabelky občanku, prohlídla jsem si rychle v zrcátku u pudřenky svou tvář a vešla.
„Jsem Kalinová, zde je pozvánka a zde můj občanský průkaz,“ řekla jsem hned po pozdravu.
„Posaďte se. Tak, pan profesor Sládek, který nás náhle opustil, vám odkázal před několika dny, tedy těsně před smrtí, pozůstalost, která se skládá z těchto věcí ….. a četl dlouhý seznam knih, jeho rukopisů, seznam věcí, které tvořily zřejmě jeho sbírky a nakonec řekl :
Poslední vůlí pana profesora je, abyste objevila Atlantidu. Vy prý už víte …..“
„A všechny ty věci si mám někde vyzvednout ?“
„Zajistil jsem jejich odvoz z jeho bytu a archívu do vašeho bytu. Máte na ně vůbec prostor ?“
Přikývla jsem. Můj malý třípokojový byt se stane konkurencí universitní knihovně. Ale já se ničemu nebráním. Nemohu, protože nyní vím, že mám před sebou velký úkol.

Trvalo mi týden, než jsem všechno, co mi přivezli roztřídila, udělala si katalog a naskládala do nových regálů, které jsem si nechala zhotovit na zakázku.V tom týdnu jsem také udělala zkoušky z latiny a řečtiny a etiky, dostala jsem vzkaz do Saši, že souhlasí s tím, že už na sebe nebudeme čekat a šťastný mejl od Táničky, že je hrozně zamilovaná do Oskara. A všechno je zase jinak. Ale já jsem sama, pomyslela jsem si. Saša se ke mně už nevrátí a já asi nezažiji lásku, o které jsem snila. Neuměla jsem si představit, že by to mělo být s někým jiným, ale současně jsem chápala, že jsem mu neprojevila odvahu s ním vstoupit do života. Stejně se mi sevřelo hrdlo lítostí a strachem ze samoty a šedivých dnů tuto samotu provázejících. Tak jsem si to představovala, že to bude v budoucnosti. Jak jsem tak přemýšlela a listovala asi v jednom rukopisu, najednou jsem uviděla zvláštní znaky a pod nimi poznámky. Přesně tak, jak byly napsány na té tabulce ve snu. Nasadila jsem si brýle.
Pan profesor si zapsal do poznámek náš rozhovor v knihovně. A ten znak, který si poznamenal tehdy do svého notýsku, podle jeho poznámek, znamenal – Atlantida. Tak proto to všechno bylo ….. ale kdo byl vlastně on ? Zjevil se mi snad ve snu v podobě toho starce, aby mi řekl to tajemství ? Třeba tomu tak bylo. I on se celý život věnoval vědě a usilovné práci. A byl šťastný člověk, všichni o něm mluvili s úctou a láskou.
Měl i šťastnou smrt.
Půjdu tedy v jeho stopách a snad se mi podaří dokončit jeho velké dílo a najít také pravou cenu štěstí.
Tak jsem si to usmyslila. Byly to roky těžké i dobré. Nikdy jsem si nemyslela, že hledat štěstí, lásku a rovnováhu je svízelné a člověk často, přečasto musí obětovat to, co si myslí, že je důležité a to pravé, aby zase o kousek postoupil dál.

Celou dobu, co mi svůj příběh vyprávěla, jsem mlčela. Až nyní když se mi zdálo, že je u konce, jsem podotkla:
˝Myslela jsem si, že Atlantida byla země, kde žili lidé a která zmizela nějakým kosmickým vlivem od hladinou moře.˝

˝Nikdo to neví. Ale všichni, a já tomu věřím, nosíme její památku v naší duši. Proto se každá generace pídí po jejích stopách, po historii i po kultuře. Jedni říkají, že všechno, co bylo cenné se odvezlo do Egypta a druzí zase míní, že všechno nenávratně zmizelo pod hladinou oceánu. Pro každého však zbylo něco zvláštního, co má v duši a co ho nutí, aby na Atlantidu myslel.˝
˝A proč na ni myslíš ty?˝ zeptala jsem se ji.
˝Tuším, že to, čemu lidé říkají ˝štěstí, spokojenost a bohatství˝ je doopravdy v něčem jiném.˝

˝A pro to tušení jsi se vzdala, dejme tomu, obyčejného lidského štěstí?˝ zeptala jsem se a přiznám se, že jsem to nemohla dobře pochopit. Ale asi proto, že jsem nikdy neměla podobné sny, které by ve mně probouzely jiné pocity štěstí, než ty, které běžný člověk vnímá.
˝Myslíš si, že jsi pocítila absolutní pocit štěstí?˝
˝Ano,˝ řekla a s úsměvem mi stiskla ruku.

I když jsme se rozloučily a už se víc nesetkaly, její vyprávění mi nešlo z mysli. Nejdřív jsem měla pocity rozmrzelosti, že jsem se nakazila jejími sny. To, co mne těšilo, mi nyní připadalo všední a nezáživné. Toužila jsem po něčem vyšším a vyšším a můj život, jakoby šel někdy mimo mne. A tak jsem se dala také do studia. Moje dny přestaly být všední a prázdné, naplňovalo je poznání a moje duše i srdce se pomalu otvíraly ke sférám, z kterých jsem i já vnímala nové a nové podněty. Jsem šťastná, ale jinak, než jsem si dříve představovala.

K narozeninám jsem si koupila dovolenou do těch míst, o kterém mi tenkrát vyprávěla. A nyní sedím na břehu egejského moře a dívám se na jeho hladinu. Cítím v sobě hluboký klid a mír. Myslím ten podivný rozhovor s láskou a hlubokou vděčností. Při tom hledání jsem se stala pokračovatelkou všech hledačů tajemného ostrova. Myšlenky na štěstí a harmonii, na klidné a krásné odrazy neznámého a dávného světa mi daly krásný smysl života a mnoho nádherných snů, které se prolínaly i do reality mých všedních dnů. Potkávala jsem na svých cestách zvláštní lidi. A nepoznala jsem utrpení, které provází mnohé, kteří se snít odnaučili.

Dívám se do moře a slyším jemnou hudbu, odkudsi z jeho nitra. Jakoby mne zvala, abych šla dál, za jejím zvukem. Moře je teplé, ozářené sluncem a od břehu mělké. Usedám na dno a dívám se na své nohy, jak jsou zahaleny tyrkysovou a modrou barvou, jakoby závojem. Napínám oči a zdá se mi, že vidím ve vodě nějaké sloupoví a stavby. Zvedám oči k slunci.
Klid, mír je naplněním mého života. Říká se, že člověk sám odráží to ho potkává. A mne nepotkalo nikdy nic zlého, protože jsem přestala přitahovat zlé mylšenky lidí. Jakoby se odemne odrážely.
Někomu se to může stát neuvěřitelné! Ale, tato cesta je nesmírně těžká a náročná, než člověk pochopí, že se musí zbavit špatných návyků myšlení a odhalit v sobě ty božské síly, které jsou v něm skryty. Pak je opravdu šťastný!

Autor: Maura, Foto: Internet