Past – povídka

Autorka článku: Irena Fuchsová S Oldřichem jsem se rozešla po deseti letech známosti. Bylo mi dvacet osm a podle maminky jsem byla před celým městem znemožněná, protože mě utahal a pro každého potencionálního nápadníka jsem jako manželka absolutně nepřijatelná! Jenom my dva věděli, že jsme spolu už několik let byli jen ze zvyku. Rozešli jsme se jako přátelé.

Být na malém městě ve dvaceti osmi letech svobodná, není už dnes taková tragédie. Ale když se o vás ví, že jste od sedmnácti let chodila s klukem, který vás po jedenácti letech nechal, tak vás to přece jenom v očích maloměsta poznamená.
To vše by se dalo přežít. Jenomže já byla těhotná.
„Co ti chci přát, to ani nemusím říkat, co? Nebo to chceš slyšet? Tak ti přeju, aby ses šťastně vdala!“ Probrala jsem se ze zamyšlení. Moje matka se na mě ironicky usmívala a podávala mi balíček. Vzala jsem ho a chtěla jsem ji políbit, ale ona mi rychle s úsměvem uhnula. Plula po hale a vítala se s hosty, kteří přišli do naší vily na oslavu mých a jejich narozenin.
Moje matka.
Pozorovala jsem ji, jak pluje obrovskou halou a obdivovala jsem ji. Byla krásná! Bylo jí šestačtyřicet a vypadala na třicet. Myslím, že mě nikdy neměla příliš v lásce. Vlastně si to nemyslím. Vím to a jsem s tím už dávno smířená. Nic s tím nenadělám.
Nikdy mě neměla moc ráda. Zvláštní. Byly jsme narozené ve stejný den, snad bychom tedy mohly mít k sobě blízko, ne? Ale opak byl pravdou.
Když jsem se narodila, bylo mamince osmnáct let. Měla obrovský hudební talent, zpívala a hrála na klavír. Chystala se odjet studovat do Francie, kde měla příbuzné. Místo toho se vdávala.
Jediné, co ji se svatbou a s mým narozením smířilo, byla nádherná vila tatínkových rodičů. Nastěhovala se tedy do nejkrásnější vily ve městě, narodila jsem se já a když mi byly tři roky, můj otec nečekaně zemřel. Mamince bylo jednadvacet. Věděla, že ode mě nemůže odejít do Prahy a věnovat se hudbě a zpěvu tak, jak si přála. A odejít do Francie? To už teď nepřicházelo vůbec v úvahu.

A tak si během několika příštích let alespoň doplnila hudební vzdělání a potom začala učit na místní lidové škole hru na klavír a zpěv. Patřila k umělecké smetánce a navíc byla majitelkou nádherné vily a tučného konta, protože otcova rodina nepatřila k chudým, a tak o nápadníky neměla nouzi, ale ona mezi tím maloměstským póvlem, jak se často o svých spoluobčanech vyjadřovala, partnera nehledala.
Měla několik důvěrných přátel v Praze a pravidelně za nimi jezdila. Zůstávala jsem v obrovské vile s babičkou a s dědečkem často sama. Později, když se už o mě starat nemohli, protože oba byli nemocní a sami potřebovali péči ošetřovatelky, mě hlídala některá maminčina žákyně. O moje hlídání se ty holky dokonce hádaly. Maminka byla totiž štědrá. Jen když se mě zbavila. Snažila jsem se být co nejvíc ve škole, v různých kroužcích, hrála jsem i volejbal- ale co to bylo všechno platné? Přišla jsem domů a všude byly položené lístky.
Jídlo máš v mikrovlnce.Svačinu na stole. Přijdu pozdě, nečekej na mě.
Vyprav se ráno do školy, nebudu doma.

Podívej se na babičku. Přečti noviny dědečkovi. Když babička s dědou umřeli, byla jsem sama ještě víc. Možná i proto jsem se už ve čtrnácti letech zamilovala do spolužáka Oldřicha. Pomáhala jsem mu s učením a dodávala mu sebevědomí. Byl totiž pořád nemocný. A také byl hubený a zrzavý. Mně se ale líbil. Byl to můj nejlepší kamarád. Všechno o mně věděl a já věděla všechno o něm. Dospívali jsme spolu. Maminka se nad námi ušklebovala.
„Budeš mít zrzavé děti, to ti nevadí? Pihovaté a zrzavé! A kdyby jenom to! Budou nemocní a vyzáblí! To bude nádhera! Doufám, že s nimi nebudu muset chodit ven!“

Když mi to řekla poprvé, myslela jsem, že si dělá legraci a zasmála jsem se. Ale ona na mě koukala ledovým pohledem.
„Teď se směješ, Vando. Ale až se těm vašim zrzavým chudinkám budou ostatní děti posmívat, tak tě smích přejde a vzpomeneš si na mě!“
Poprvé jsme se s Oldřichem milovali, když nám bylo sedmnáct let. Bylo to v altánku v naší zahradě.
Neměli jsme žádné zkušenosti, nevěděli jsme vůbec nic! Moc nám to nešlo a tak jsme si sehnali knihy a časopisy a začali se podle nich učit. Brali jsme milování jako učební předmět. Jeden před druhým jsme se chlubili, co jsme kde zjistili nového a hned jsme to zkoušeli v praxi.

V našem milování nebylo nic z toho, o čem jsme četli, nebo co jsme viděli v televizi či v kině. Romantika, láska, touha. Ale to nám nevadilo. Byli jsme prostě nejlepší kamarádi, kteří spolu navíc prováděli příjemný tělocvik.Oba jsme šli po gymnáziu na vysoké školy a po studiu jsem nastoupila do pojišťovny v našem městě a Oldřich zůstal v Praze.
Bylo samozřejmé, že se vezmeme a budeme mít děti. Bydlet budeme v naší vile, kde bylo místa dost. Všichni kolem nás, včetně mé matky a Oldřichových rodičů, o tom byli přesvědčení. A myslím, že jsme o tom dlouho byli přesvědčení i my.

Oldřich z Prahy několikrát za měsíc přijížděl domů, přišel ke mně do podkroví a pak zase odjel. Trvalo to tři roky. Pak se začal vymlouvat a přijížděl jednou za měsíc.

Při své poslední návštěvě se mi zdál jiný. Sedl si do křesla a dlouho se na mě díval. Znervóznilo mě to. A pak začal tiše mluvit. Že se poprvé v životě zamiloval. Že ho to strašně mrzí, ale že mě prosí, abych to pochopila. Trvá to už rok. Že prý myslel, že si někoho najdu i já. Že nevěděl, jak mi to má říct. Že za mnou jezdil, protože mě má svým způsobem rád a je na mě zvyklý. Ale že už takhle dál žít nemůže.

Chce se oženit. Ta jeho dívka je těhotná. Bydlet budou v Praze. Přikyvovala jsem a bylo mi do pláče. Pak mě objal a zeptal se, jestli ještě jednou chci. Naposledy.
Chtěla jsem. A tak jsme se naposledy milovali a on hned potom odjel do Prahy.
Probrečela jsem celou noc. Za čtrnáct dní jsem nedostala menstruaci. Dalo se to čekat. Když jsme se poslední dobou s Oldřichem milovali tak málo, přestala jsem brát prášky.

Tu noc jsme se milovali naplno a dopadlo to tak, jak to dopadnout muselo.
Probrala jsem se ze svého zamyšlení. Uvědomila jsem si, že stojím v naší obrovské hale a v ruce stále ještě držím dárek od matky k mým narozeninám.
Odešla jsem stranou a rozbalila ho.
Byla to nádherná noční košile. Vypadala spíš jako večerní róba nebo jako svatební košile. Musela jsem se usmát. Moje matka mi dala svatební košili! Asi před měsícem jsme spolu totiž mluvily o Oldřichovi, že už za mnou nejezdí a já matce naznačila, že jsme se rozešli. Ušklíbla se.
„Je ti dvacet osm a totálně ses znemožnila před celým městem. Uvědomuješ si to, Vando? Utahal tě! Od sedmnácti let tě používal místo matrace a teď tě odkopl! Jako manželka jsi pro každého potencionálního ženicha absolutně nepřijatelná. Zůstaneš svobodná! A bezdětná!“
Věděla jsem, že bezdětná nezůstanu, ale nechtěla jsem jí říkat všechno najednou. Ať nejprve stráví náš rozchod. Těhotenství přijde na řadu potom.
Týden po našem rozhovoru za mnou matka přišla a upozornila mě, že pozvala jednoho ze svých žáků na večeři. A že by byla ráda, kdybych s nimi byla u stolu i já. Když jsem večer přišla do jídelny, matka mi představila sympatického mladého muže. Mohlo mu být kolem pětatřiceti let. Jmenoval se Jan a měl firmu, která uváděla do provozu úpravny vody. A kromě toho miloval zpěv.

Když jsme si sedli kolem stolu, matka se pobaveně rozesmála.
„My tři jsme vlastně všichni svobodní! Já jsem vdova. Vy, Jene, jste rozvedený. A Vanda je svobodná.“
„Proč jste se rozvedl?“
Příliš mě to nezajímalo, ale zeptala jsem se ze slušnosti a on to poznal. V krátkosti mi to vysvětlil. Začal podnikat a neměl na manželku čas. Našla si jiného. Děti neměli, rozvedení byli hned.
„Radši se už nikdy neožením.“

Matka na něho zahrozila.

„To neříkejte před matkou dcery, které je osmadvacet a je svobodná! Víte, člověk by neměl koukat do minulosti, ani hledat v budoucnosti. Měl by se koukat kolem sebe právě teď! Třeba vaše budoucí nevěsta sedí tady u stolu!“ Podíval se na mě se zájmem.
„Kdybyste mě, Vando, chtěla, tak bych se nerozmýšlel. Setkal jsem se s vámi několikrát v pojišťovně. Jste k zákazníkům tak laskavá, že jsem si často představoval, jaká musíte být v soukromí. Kdybyste o mě měla alespoň trochu zájem, tak… tak…“
„Tak byste si mě hned vzal, co?“ Dokončila jsem jeho větu a oba jsme se zasmáli.
„Hned třeba ne, ale za takový měsíc ano! Proč ne? Vlastně se mi líbíte už dávno a od vaší matky toho o vás vím možná víc, než byste mi byla ochotna říct vy sama.“

Tomu jsem věřila. Matka se totiž rozhodla mě provdat. A když jsem se tak na Jana dívala, musela jsem si přiznat, že se mi líbí také. Ale nedalo se nic dělat. Byla jsem těhotná.
Složila jsem noční košili a zabalila ji zpátky do papíru. Matka plula po hale a loučila se s hosty. Znervózněla jsem. Chtěla jsem jí to totiž dnes večer říct.
Přišel ke mně Jan. Vzal mě kolem ramen, políbil mě do vlasů a pak ukázal na balíček.
„Jak se ti líbil dárek od matky?“

„Krásná noční košile.“
Zavrtěl hlavou.
„Ne, Vando. To je krásná noční košile pro svatební noc! Vybíral jsem ji v obchodě se svatebními věcmi. Tvoje matka chtěla, aby to bylo něco, co ti připomene, že bys neměla zůstávat sama…“
Co jsem mu na to měla říct? Nejdřív to řeknu matce a pak to řeknu Janovi. Nemá cenu, aby si dělal marné naděje. A aby si bral těhotnou ženskou, to nemá zapotřebí.

„Matka mě pozvala zítra na večeři.“
Pořád mě držel kolem ramen. Bylo to příjemné, ale radši jsem se od něho odtáhla.
„Přijď. Budu se těšit.“
Konečně odešel poslední host. Hala byla provoněná květinami a mezi všemi kralovala moje ohromná kytice rudých růží od Jana.
Sedly jsme si s matkou do křesel a zuly si boty. Matka se natáhla pro televizní program, který ležel na stolku. Když si ho začala pročítat, řekla jsem to.
„Mami, jsem těhotná.“

Podívala se na mě.
„S kým?“
Řekla jsem, že nevím. Že to byla náhodná známost na služební cestě. Co jiného jsem jí měla říct? Oldřich měl před svatbou a jeho nastávající je těhotná. Měla jsem tuhle situaci komplikovat? Ne.

Rozhodla jsem se, že to bude takhle. Otec neznámý.
„Jak dlouho?“
„Dva měsíce. Stalo se to hned potom, co mi Oldřich řekl, že se rozejdeme. Mami, byla jsem z toho špatná… chtěla jsem zapomenout… a stalo se tohle… Chci to dítě. Strašně ho chci.“
Sáhla jsem si na břicho. Matka se rychle vzpamatovala.
„Nějak to uděláme, Vando… hlady neumřeme…. A to tvoje dítě nebude aspoň zrzavé! To se mi ulevilo! To je slávy! Nebudu mít zrzavé vnouče!“

Hm, tak to můžeš jenom doufat, napadlo mě a měla jsem co dělat, abych se nerozesmála. Pak jsme začaly poklízet halu.
„Vando, zítra přijde na večeři Jan.“
„Vím, říkal mi to.“
„To by byl ženich! Líbí se ti?“
„Mami! Jsem přece těhotná!“
„No a co? Já se tě ptám, jestli se ti líbí!“
„A já ti zase říkám, že jsem těhotná!“
Pak jsem odešla do svého pokoje. Byla jsem spokojená. Matka to přijala dobře. Zítra to řeknu Janovi a pak se můžu začít zakulacovat!

Jan přišel kolem sedmé večer. Během večeře matka neustále rozlévala červené víno, které měla od svých příbuzných z Francie. Chutnalo mi, ale pila jsem málo a ona mě nenutila. O to víc pobízela Jana a zdálo se, že ten výjimečně přebral!
Vyzval mě k tanci a tiskl mě k sobě tak, že jsem cítila, jak je vzrušený. Tancoval i s matkou a ta mu pořád něco šeptala.
Když si sedala ke stolu, spiklenecky na mě mrkla.
„Jan u nás dneska přespí!“
V tu chvíli Jan vyzval k tanci mě. Šla jsem, ale byl už tak opilý, že jsme se po hale jenom ploužili. Všimla jsem si, že mu matka nalila plnou sklenici a říkala jsem si, že ho snad chce totálně opít!
Sotva jsme si sedli, Jan se napil a najednou se sesul na stůl. Vypadalo to, jako když omdlel.Vyskočila jsem od stolu.
„Co se ti stalo?“

Matka mě okřikla.
„Sedni si a neblázni! Namíchala jsem mu do vína prášky na spaní. Odneseme ho do tvé ložnice a ty si k němu lehneš. A ráno mu naznačíš, že jste spolu… Chápeš, ne? A za čtrnáct dnů mu řekneš, že jsi těhotná… Nikdy nepozná, žes mu lhala. Nikdy nepozná, že už jsi byla těhotná dva měsíce! Vezme si tě a rád!“
Stála jsem jako Lotova žena. Matka na mě kývla.
„Pojď mi ho pomoct odnést! Vidíš snad, že se nemůže ani hnout!“
Zavrtěla jsem hlavou.

„Mami… to přece nemyslíš vážně… Co je to za blbost?“
Vztekle mi vmetla do obličeje nejzlejší slova, jaká jsem kdy slyšela.
„Stačí, že mám dceru kurvu, která neví, s kým to čeká! Nepotřebuju mít ještě vnouče parchanta- bez táty! Uděláš to tak, jak jsem řekla! Nebo zítra vypadneš z mého domu a do smrti nechci vidět tebe ani toho parchanta!“
Najednou mi bylo všechno jedno.
„Taky že odejdu! Mami, proč jsi tak zlá? Jak tě to vůbec mohlo napadnout? Dala jsi mu prášky do piti… ach, mami! Mami! Snad sis nemyslela, že tomuhle chlapovi, kterého si vážím a kterého mám ráda, řeknu, že s ním čekám dítě? Mami, ty se chováš jako potvora!“
„Potvora? Tak víš co? Vypadni z mého domu hned teď! Hned! Hned!“

Matka ječela a ukazovala ke dveřím.
„Nepotřebuju se dívat na kurvu, která ani neví, kdo je otcem jejího dítěte!“
„Já jsem otec.“
Jan stál u stolu a opíral se o něj, aby neupadl.
„Moc na mě ty vaše prášky nezabraly, paní učitelko. Jsem sice opilý, ale tolik zase ne. Trochu jsem to na vás hrál, protože mě lákalo spát v domě, kde bude spát i Vanda… To jsem ovšem netušil, co máte za lubem, paní učitelko!“

Otočil se na mě a usmál se.
„Vando, můžu tě poprosit, abys mě doprovodila domů? Přece jenom se mi trochu motá hlava…“
Koukal na mě a usmíval se.
A mně bylo najednou v tom jeho úsměvu tak dobře, jako už dlouho ne. Připadala jsem si v bezpečí. Jako loď, když se z bouře dostane do přístavu. Vzala jsem ho podpaží a vedla ven. Ve dveřích se otočil.
„Ruším hodiny zpěvu u vás, paní učitelko!“

Zkoprnělá matka se už vzpamatovala a vztekle zasyčela.
„Stejně vám k ničemu nebyly, vy skřehotale!“
Oba jsme se rozesmáli a smáli jsme se, ještě když jsme procházeli zahradou.
Před vilou mě Jan objal.
„Vando, když u mě dneska přespíš, tak ti slibuju, že s tebou otěhotním a vezmu si tě!“
Ta věta byla legrační a nelogická, ale ani jeden z nás se nesmál. To, co Jan řekl, bylo příliš vážné.
A tak jsem s ním šla a už jsme u něho zůstali…

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet
Povídka je z knihy KDYŽ SE ŽENA ROZVEDE