Důchodce a duchovní život – Archetypy

Autor článku: František Benda Poznání vzniká tak, že jednotlivé dílčí poznatky, jak se s nimi postupně setkáváme, se sřetězují do logických souvislostí, které pak vytvářejí naši představu obrazu světa. Ne vždy se to úspěšně podaří – jsme-li přespříliš horliví, snadno zabředneme do lákajících slepých uliček, které buď nevedou vůbec nikam, nebo nás zatáhnou do přediva znovu a znovu se opakujících bludů. Zcela špatný ale takový úkrok stranou není; pokud jej zavčas rozpoznáme a vrátíme se, patří to vlastně také k poznání – tímto směrem nikoli a už nikdy.

O poznání můžeme mluvit jak ve sféře světské, tak duchovní, i když vede každá jinam a jinudy. Poznání světské je založeno na praktických poznatcích, kdežto duchovní je nasměrováno spíš intuicí. Světské poznání vede k sečtělosti a ke zběhlosti; duchovní pak k moudrosti. Navzájem se nevylučují – spíš se mohou i podporovat. Něco z nich je dáno člověku do vínku již při narození. Na hlavní části pak musí každý během svého života víceméně tvrdě pracovat (pokud k tomu má vlohy a výdrž), načež zbývá ještě část třetí, považovaná někdy za cosi jako vnuknutí – spíše už moudrost, získaná na základě předcházejícího cílevědomého usilování. Moudrost je všeobjímající a nezabývá se detaily – kdo hodně zná, proniká intuitivním zrakem i do skrytých jemných souvislostí a poznává, že spíš než rozumem je mnohdy úspěšnější rozhodovat srdcem. Takové jemnosti běžnému, hrubému pozorování unikají.

Všeobecným zájmem lidí je přežít – málo se pak starají o nějaké skryté vazby. Spíš se snaží vyrovnat se pokud možno bezbolestně s tím, co nevyhnutelně přichází, a hrozícím malérům se jednak nějak šikovně vyhnout, jednak další raději nezapříčinit. Problémy, které nicméně bezprostředně hrozí, jsou pak trojího druhu. Od přirozeného chodu věcí (které vůči nám vystupují neutrálně), od jiných lidí (kteří třeba nemají rádi buď přímo nás nebo lidstvo všeobecně), a konečně od nás samých, což je zpravidla zaviněno různým stupněm naší neznalosti. Před neodvratným chodem událostí neunikneme, od zlých lidí se nám třeba podaří se distancovat. Sami sebou jsme však ohroženi trvale, takže se vyplatí jak sebekontrola, tak sebeovládání. Chce to jen trochu bdělé pozornosti.
I tak se v průběhu věků ustálil názor, že člověk není ve svém rozhodování zcela svobodným, jak by se zdálo, že jeho myšlení a jednání se může pohybovat pouze v určitých, předem daných mantinelech. Tento názor přešel i na představu o stavbě vesmíru, nejen na pouhého člověka. V této souvislosti často připomínané tvrzení Rosettské desky, totiž že ˝jako nahoře, tak i dole˝ znovuožilo v objevení samopodobnosti, tj. že řada složitých struktur se rozpadá do částí, které rovněž nesou tvar struktury původní, a to až do nejmenších detailů. Podobnými problémy se zabývá i holografie, genetika a také každý zahradník ví, že v i tom nejdrobnějším semínku, které se na jaře chystá vpravit do půdy, je zárodečně ukryt celý dokonalý tvar budoucí rostliny, ať už je později sebevětší nebo sebesložitější.

V minulém století přišel psycholog C. G. Jung s myšlenkou tzv. archetypů. Ty představují formy kolektivního nevědomí. Cokoliv člověk udělá nebo prožije, ukládá se do hloubi jeho nevědomí, které se nachází ještě pod podvědomím. Poznatky, uložené v podvědomí, se nedají snadno do vědomí vyvolat – nicméně mnohdy zcela samovolně naše myšlení a jednání ovlivní. Z nevědomí se nám pak nepodaří vydolovat vůbec nic. Jsou ale tam a spolu se zkušenostmi ostatních lidí vytvářejí duchovní dědictví skupiny, národa, rasy. Objeví se vždy znovu v každé nově vzniklé sociální struktuře a zachovávají stále stejné zákony. Zdá se, že z nich není úniku.
Praktická existenční hlediska se těmito vývody nezabývají, neboť jim k tomu chybějí potřebné nástroje. Ostatně je ani ke svému zjednodušenému životu nepotřebují. Duchovní bádání je naopak do své výbavy vítá, neboť v nich nalézá souvztažnost s Mojžíšovým ˝JSEM˝ a upanišadovým ˝To jsi ty˝. Směřuje-li mysl k jejich pochopení, snadněji se začleňuje do předpokládaného řazení hodnot od nejnižšího materiálna po nejvyšší duchovní poznání. Nalézá tak své nezaměnitelné místo ve vesmírném dění a nepropadá tak snadno nihilismu, ke kterému vede současný, všeobecně uznávaný konzumní způsob života.

Zde je nutno volit – buď prožíváme tzv. plný život, ale pak s ním musíme přijmout i nutné, k němu patřící prožitky štěstí i zoufalství, nebo abstrahujeme od emocí, čímž pak život ztratí svůj zdánlivý, tolik vychvalovaný půvab.
Řada pochodů ale probíhá podprahově, aniž bychom si je uvědomovali, takže ovlivňují náš život bez možnosti do něj nějak úmyslně zasahovat. Kromě toho za všech okolností existuje v každé společnosti něco jako neviditelné nebezpečí nášlapných min nebo uvolněných balvanů, kolem kterých je dlužno chodit po špičkách, nebo se jim zdaleka vyhýbat. Také se vyplatí je prostě nevidět, nebo to alespoň předstírat.

Autor: František Benda, Foto: Internet