Důchodce a duchovní život – Klíče

Autor článku: František Benda Čím to je, že v onom obrovském množství lidí, kteří se dennodenně mezi sebou mísí a lhostejně potkávají, se znenadání setkají dva, mezi kterými přeskočí jiskra, která se může rozrůst v krátkodobý zničující požár a třeba vyústí i ve vztah, protažený na celý život? Používalo se příkladu klíčů a zámků, jejichž vzájemná shoda něco takového umožní. Ne každý klíč se vejde do všech zámků, a když už se to podaří, ne vždy jím lze otočit. Ani pak ale ještě není vyhráno – ještě to musí v zámku cvaknout a teprve to značí, že je možno dveře otevřít a kamsi vstoupit.

Každý v sobě neseme různé klíče i zámky současně. Nikdy nevíme, co v kom náš klíč odemkne, stejně jako můžeme být překvapeni, jak někdo dokáže svým nenápadným klíčem odemknout v některém směru něco v nás. Popud může být zdánlivě zcela neutrální a přesto v nás dokáže zapříčinit bouři emocí – pokud jsme na ně právě naladěni a připustíme je.
Ideální je vzájemná shoda klíče i zámku, i když naprosté dokonalosti se nedosáhne ani zde. Zato odemknutí a vzplanutí jednostranná mívají následky neblahé. Od lhostejné přehlíživosti zasažené strany až k nechuti či dokonce nenávisti. Proto je s klíči třeba zacházet velice opatrně, a ani své zámky nenechávat ledabyle bez dozoru. Ovšem říkejte to někomu. Lidé jsou lační prožitků, a tak se bezhlavě vydávají na pospas jakýmkoli náhodám – jen když se něco děje. Podle toho to pak také dopadá. Jiné je, když něco určitého hledáme. Pak skutečně vystavujeme okatě svůj zámek na odiv, čekajíce, že se nějaký ten správný klíč objeví. Jinak by zůstaly naše schopnosti, které tak ochotně nabízíme, nevyužity.

Příměr s klíči je dost těžkopádný – však také odpovídá staré mechanice. Dnes by nám byla bližší představa jakýchsi matric – jsou si navzájem velice podobné, jen v jemnosti drobných uspořádání prvků se liší. Ty po sobě volně kloužou (někdy je necháváme i záměrně), a shoduje-li se u nich dostatečné procento vzájemně spřízněných znaků (ke stu procentům se také patrně nikdy nedojde), nastane rezonance.
Rezonance v technice je velice pozoruhodný jev. Představuje stav, kdy vnitřní vibrace jedné soustavy se buď zcela shodují nebo jsou velmi blízké vnitřním vibracím soustavy jiné, takže se mohou navzájem ovlivňovat nebo si dokonce předávat energii. V hudbě dělá divy; v přenosu zpráv na dálku je podstatnou složkou, což je ta její lepší stránka. Stránka horší má formu nežádoucích vibrací, které dokáží bourat rozvlněné mosty a ničit obrovské technické celky. Však brány Jericha by k tomu mohly říci svoje.

V oblasti lidských citů se rezonance chová nejinak. Také zde dokáže budovat i ničit. A za všechno mohou klíče. Ani nevíme, co v nich dostáváme do rukou. Leckterou situaci už vyřešily za nás.
Někteří lidé jsou šťastni tím, že jsou obdařeni charismatem nebo schopností otevírat uzavřené zámky. Komu je to odepřeno, ten se musí učit. Kdybychom byli odkázání pouze na své přirozené schopnosti, daleko bychom to nedotáhli. Příroda před námi své poklady žárlivě střeží – naštěstí nikoli dokonale, takže při vynaložení patřičného úsilí se můžeme přece jen nějakého úspěchu dopracovat.

Lidskou přirozeností je ale lenost. Víme, že je kolem nás leccos poukrývané, také po tom dost toužíme, ale chybí ten poslední krok k jeho získání – rozhodnutí. Odpustit si něco je zpravidla jednodušší a méně náročné než se pustit do neznámého podniku, zvlášť je-li dost riskantní a výsledek je neznámý.
Lační a neústupní jsou na tom lépe – nemají tolik zábran. My ostatní na to musíme jít jinak. Vidíme-li, jaké úspěchy mají ve svém oboru ti, kteří jej milují, můžeme si z nich vzít příklad. K lásce k něčemu lze těžko někoho přinutit, ale trvalým odporem zcela zjevně házíme klacky pod nohy sami sobě. Nemusí to být právě všeobjímající láska, kterou se snažíme v sobě vůči nové věci vyvolat, stačí uvědomělé přátelství a otevřená náruč bez předsudků. Je to přece jen práce pro sebe, a skromnost osvobozuje i zde. Přes vysoké hradby se nepřítel k nám sám nepřenese; otevřeme-li mu bránu, vstoupí k nám radostně a ještě přinese dary.
Kristus vybízí: proste a bude vám dáno; hledejte a naleznete; tlučte a bude vám otevřeno. V tom je obojí: pokora i vlastní úsilí. Jen prosit se nesmí ubožácky, na leccos přece máme nárok – hlavně nepodlézat. Tlouci se zas nedoporučuje příliš násilně; brána by se mohla poškodit a pak jí neprojdeme. Představa namazaného klíče, který se hladce vsune do zámku a bez velkého úsilí jej odemkne je nanejvýš lákavá. A matrice prostě splynou.

Autor: František Benda, Foto: Internet