Důchodce a duchovní život – Platon

Autor článku: František Benda V životě se občas setkáváme s náladou, kdy se zdá, že svět je pojednou veskrze špatný. Nic se nevede, všichni jsou zlí a nikdo nás nemá rád. Může to záležet na nepřítomnosti úsměvu jisté námi preferované osoby, na obsahu naší peněženky, momentálním lékařském posudku, nebo na jiných, někdy i zcela malicherných okolnostech. Občas to dokonce ani sami nedokážeme určit.

Navzdory těmto chmurným zážitkům se ale může stát, že kdesi v hloubi své mysli chováme jakousi představu, jak by měl svět vypadat, abychom s ním byli spokojeni. Tuto představu můžeme snadno rozšířit na jednotlivé komponenty života: o čemkoli se můžeme domnívat, že kdesi existuje jeho naprosto ideální pra-forma, takže to, s čím se setkáváme ve svém životě, je pouze její dočasně deformovaná náhražka.

I o sobě se můžeme domnívat, že v sobě neseme jakýsi ideální stav, který však byl působením nejrůznějších vlivů, které nazýváme svým životem, přeformován do té podoby, kterou nám zcela nemilosrdně předvádí docela obyčejné zrcadlo. Však je to také podstatou některých náboženství a filosofií – že jsme v jádru (ale ukrytém kdesi hodně hluboko) božští a dokonalí, takže jediným úkolem našeho života je se k tomu vzoru dokutat. Vedle něj se vše, co je běžně považováno za životní radosti, stává zbytečným a je spíš na překážku.

Také sochaři rádi žertují, že socha je v surovém kvádru už dávno obsažena, takže zbývá jen odstranit přebytečný materiál. V duchovním smyslu by to znamenalo odstranit nebo zříci se všeho, co při takovém odstraňování překáží. A toho není málo.
Podle toho vše, s čím se setkáváme v praktickém životě, ať už jde o skutečné věci či jen o jejich představy, procházející naší hlavou, má kdesi své ideální, dokonalé vzory, a my se pohybujeme mezi jejich náhražkami, se kterými jsme se zato naučili brilantně zacházet. Tyto ideje vytvářejí svůj vlastní, uzavřený a dokonalý svět, nezávislý na tom, jestli je někdo vnější chápe či ne. Představují tak pravý svět, skutečné, nezávislé jsoucno, chápané naší myslí pouze v nedokonalé, deformované podobě. V naší mysli je ale zakotvena touha se k těmto ideálům přiblížit. Nazývají se Platonské ideály podle řeckého filosofa Platona, který se touto myšlenkou zapsal do nesmrtelných dějin filosofie.

Platonova představa vykresluje stav, kdy jsme připoutáni k pevnému místu v temné jeskyni, kde za námi, kam nemáme možnost se ohlédnout, hoří velký oheň. Mezi ním a našimi zády se pohybují ideální tvary všech jevů, z čehož my ale vidíme pouhé jejich stíny, promítané na stěnu před námi. Stíny svým rozumem chápeme, ale tím vše také končí. Jejich skutečné tvary jsou pro nás nedosažitelné – můžeme si je pouze domýšlet. V tom je pak úkol filosofie, aby se jim svými úvahami co nejvíce přiblížila.
Snadno nám z toho vyjde, že je neustále nutno něco z našich představ odstraňovat (jinde k nim zase možná přidávat) a mnohé částečně, případně i zcela přehodnocovat. Podrobně se s těmito ideály seznámit se nám sotva podaří, neboť zřejmě existují právě jen v těch našich představách, ale to nás od práce na sobě nikterak neosvobozuje, spíš nám ji komplikuje.

V oboru umění existuje řada děl, která na nás působí jakousi skrytou harmonií, a to bez ohledu na žánr, kterým se vyjadřují. Sochy, obrazy, hudba i psané slovo. Můžeme se s ní setkat jak před obrazem, obsahujícím zdánlivou změť barevných skvrn, stejně jako u zaznamenání kruté bitvy nebo pouhého zátiší s květinami. Také pohled do utěšené krajiny může mysl povznést; zde měla příroda dostatek času, aby odstranila vše neschopné života a podpořila prospěšné. Je zřejmé, že k takovým libým pocitům nevede ani tak výběr žánru jako spíš jednoduchost a strohost výrazu, které tak vítězí nad nadměrným plýtváním třeba i jinak lákavými prvky. Ale stále jsou to pouhé stíny čehosi, co je pro nás reálně nedosažitelné. Nejskrytější zážitky jsou obtížně popsatelné – jakýkoliv pokus o něco podobného jim už na samém začátku přistihne křídla, pokud je zcela neumlčí. Nezbývá pak než se snažit vnímat srdcem, nikoli rozumem.

Poznatek, že štěstí se daří spíš v chudé chatrči než ve vznosném paláci, je už dávno známý. Palác má ovšem větší přitažlivost než chatrč – odtud ten zmatek. Se skromností se to ale také nesmí přehnat, stejně jako s přepychem. Ideální linie jsou neúprosné a nepodplatitelné. Jde o to spíš hospodařit než marnotratně utrácet, což má často k realitě života dost daleko.

Čím víc je něco ukryto, tím více zpravidla stojí za to vynaložit námahu k jeho získání. Jenomže odhodlat se k tomu se podaří jen málokomu.

Autor: František Benda, Foto: Internet