Důchodce a duchovní život – Zhustky

Autor článku: František Benda Všichni jsme vlastně samoukové. Na začátku života se sice rodiče a škola postarají o naše základní poučení – něco také odkoukáme od kamarádů a okolí -, to jsou však sice důležité, ale přece jen osamělé body v krajině, ve které se chceme zcela zabydlet. Vše ostatní mezi nimi si musíme vyzkoušet postupně sami. Jinak bychom byli zcela bez zkušeností.

Krajina je to značně tvárná, podobná hladině vařící se masy. Každý z jejích bodů na povrchu má svůj vlastní život – to jak se vyrovnává s teplotou, přicházející odkudsi z nitra. Také my se v průběhu svého života neustále, i když pomalu, měníme, takže veškerý život náš i našeho okolí je poznamenán neustálou změnou.
Jsme nuceni přizpůsobovat se podmínkám svého prostředí, a současně jsme schopni vnášet do něj svou svobodnou vůli a částečně je měnit. Navíc všichni podléháme času. Ten neúprosně postupuje vpřed, takže veškeré naše jednání se jeho vlivem neustále mění.
Čas postupuje pravidelně pouze v technických záležitostech. Ve věcech citových je tomu zdánlivě jinak. Někdy se vleče, jindy letí. To podle toho, jestli události, kterými právě procházíme, probíhají zvolna a líně, nebo se naopak nakupí tak, že je sotva zvládáme. Pak se nám zdá, že se situace jakoby zahušťuje – mít času více, aby se trochu zředila, vyřešili bychom ji snadněji a bez problémů.

Zdánlivé zahuštění situace je přímo úměrné tomu, jak hluboko proniká do našeho myšlenkového systému. Co jednoho vytočí, to druhý lhostejně přejde. I nám se to může stát. Máloco v našem životě má průběžnou trvalou hodnotu. Mládí je lačné a shánčlivé, stáří se spíš oprošťuje. Vše potom záleží na našem okamžitém postoji.

Každý ulpívající zájem nás svírá a brání nám v rozletu. Často jej odůvodňujeme existenční nutností, ale dobře víme, že to tak zcela pravda není. Přílišná vázanost na množství objektů, o které se musíme starat, nepřispívá ani k našemu pocitu štěstí, ani k duchovnímu růstu.

Uvolnit se z nich znamená vznášet se nad nimi. Vznášet se znamená dostat se nad věci, mimo jejich vzájemné provázanosti, mimo jejich nastražená pouta, kde jakékoliv zhustky zlhostejní a už se nás tolik nedotýkají.
Podobá se to výstupu na vysokou věž. Čím výše se dostaneme, tím titěrnější se zdá naše někdejší okolí, a také dále dohlédneme. Navíc zjišťujeme, jak jsou si blízké některé objekty, které jsme dřív dosahovali pouze oklikou, kdežto jiné zcela zmizí. Také můžeme objevit něco zcela nového, i nečekaného. Letecká archeologie dokáže tímto způsobem odhalit útvary, které běžnému pohledu již dávno zmizely. Proč se nepoučit?

Může ovšem dojít k tomu, že z oné výše těm drobečkům dole už dost dobře neporozumíme, i když chápeme jejich snažení. Mnohé z něj nám zde připadá malicherné – ale prosím, je to jejich problém. My zde nahoře jejich starosti sice chápeme, ale nás se už netýkají. Nacházejí se pouze v jejich rovině. Vždyť ani oni sami se mezi sebou nedokáží pořádně domluvit. Sevřeni každý do svých soukromých zájmů prodírají se svými zhustky, ze kterých nenacházejí východisko. Pověst o Babylonské věži a zmatení jazyků není zřejmě příliš daleko od pravdy. Podobně znějí i vzpomínky těch, kteří měli možnost shlédnout Modrou planetu z vesmírné lodi.

Povznést se nad problémy běžného života není zcela jednoduché. Mnozí se o to nicméně pokoušejí. Jako bychom si vyjeli v autě a s námi v něm seděli ještě dva. Jeden se zajímá odkud a kam to auto vlastně jede, kdežto druhý zkoumá, proč vůbec jede. Běžný uživatel pouze jede. A stačí mu to.

Vznášet se znamená nepřipouštět si běžné starosti. Nenechat se jimi spolknout, zalehnout, zabarvit. Přízemní vazby jsou někdy příjemné, ale stále jsou to jen vazby. Zatemňují úsudek a brání se vznést.
Výškový pozorovatel pouze pozoruje. Stejně by neměl možnost jakkoli zasáhnout do toho, co vidí. To je velké, a ono zas malé. Zde se děje křivda, tam zas kvete mír a láska. Chce-li skutečně poznat všechny děje v jejich celistvosti, musí k nim přistupovat bez předcházejícího vlastního zaměření. Takovému postoji odpovídá láska. Nic nepožaduje, nic nepředpokládá ani neočekává, nic ji nepřivede z míry. Nestačí tedy scholasticky tvrdit, že láska zmůže vše. Je také třeba vědět, proč vlastně to auto jede.
Očividným nepravostem nemusíme z tohoto hlediska právě fandit, jen je třeba je udržovat na jejich patřičném místě.
Přílišná pozornost jen rozvíjí další podrobnosti a zakotvuje je v mysli. Kdo vyjednává, předem částečně souhlasí. Pravý pozorovatel sleduje skutečnost a pravdu tak, jak se nezadržitelně odvíjí před jeho zraky. Kdyby si vybíral pouze příjemné a prospěšné, nebo jim dokonce nadržoval, zavíral by vlastně oči před jejím poznáním.

Pozorování ovšem také poutá. Létat znamená oprostit se od všeho přízemního. Pak neexistuje nic, než volný prostor. Létat je prý tak snadné.
Skutečně?

Autor: František Benda, Foto: Internet