Senioři v cizině 2

Autorka článku: KATEŘINA ˝No jo, ale co budu dělat? Jakou práci budu v důchodu dělat?˝, zvolala moje přítelkyně Alžběta, po té co jsme se jednoho večera v Bruselu společně konečně po několikaleté přestávce vzájemně setkaly. Naše večerní debata spěla k popisu její myšlenkové představy o přípravách pro odchod do důchodu, a po 5 hodinách začala tyto okolnosti nazývat správným jménem….˝ Tobě se to řekne, ty už jsi v důchodu, ale co já budu dělat?˝, kladla mi otázku, na kterou jsem jí odpověděla mým příběhem.Po celou dobu našeho rozhovoru jsem ji upozorňovala, že je to velmi obtížné rozhodnutí tím, že odpověď na svoji otázku si musí nalézt a stanovit pouze ona sama.

Vstoupit do důchodu, je jako vstoupit do rozvodněné řeky, emoce s vámi smýkají, vy se snažíte nalézt ten správný balanc, ale ono to prostě nejde. Nejde to tak rychle, jak by si člověk přál. Rozhodnutí ve mně zrálo 4 měsíce, vršila jsem pracovní výsledky, abych si byla jistá, že odcházím od uklizeného stolu.Tu řeku jsem chtěla přejít po mostě, který by byl velmi pružný a postupně se natahoval, abych dosáhla druhého břehu.

Most jsem postavila na třech pilířích. Na svém odhodlání, životní změně a manuální práci. A čekala jsem na telefon. Proč, protože čas začal odpočítávat doslova po minutách moji završující pracovní činnost v mém zaměstnání, mé dceři jsem slíbila, že jakmile se naše druhé vnouče narodí, zvedne telefon ještě z porodního sálu a řekne, kdy chce, abych ˝nastoupila˝, já podám žádost o odchod do důchodu a než se zařadím do její domácnosti, budu mít jasno, jak si svůj důchodový život plánuji dál.

A tak se i stalo. Kvapík nastal, mimino vyskočilo na svět, telefon zazvonil a já se vrhla do příprav pro můj důchod. V práci hotovo, ještě poslední pracovní konferenci, dva dny před mým odletem založit svoji společnost v Praze, podepsat všechny doklady a sednout si do letadla.Přistání v tropickém vedru, celé léto téměř pořád přes 85 st. Farenheita, a vlhkost do 100 procent. Totální změna. Místo manažerské práce, dvě vnoučata. Jedno mimino a jedna princezna. Veverky a přátelé ptáčkové. A manuální práce. Úklid, prádlo, žehlení, zalévání zahrady v 6h ráno, lahvičky s mlékem, vaření, nákup, procházky, koupání, hraní, čtení pohádek a také občas pláč, čili hledání dudlíka.

Zapomněla jsem na svoji vysoce zodpovědnou dlouholetou řídící práci z minulého období. Zapomněla jsem na všechno. Čistila jsem si hlavu a gumovala myšlenky. Do postele jsem padala v 1hod.ráno, když jsem snažila předtím bez úspěchu pracovat před půlnocí na notebooku. Vstávala jsem před 6hod, čekala na mne zahrada a pes. Stíhala jsem to, než se děti začaly probouzet a moje dcera běžela na vlak, aby dojela do své kanceláře na Manhattanu. Její manžel ji následoval a já si vařila ranní kávu. Neskutečná změna.Triko a krátké kalhoty. Po 3 měsících jsem si začala uvědomovat, že jsem již v důchodu.

Manuální práce mne postavila na nohy v novém životě. Podívala jsem se do kalendáře, vytáhla notebook a začala připravovat strategii mé společnosti.Na podzim vše začalo. A já od té doby střídám duševní a manuální práci na plný úvazek. Je to to nejlepší vyrovnání v důchodovém věku.

Moje přítelkyně po mém vyčerpávajícím monologu usoudila, že svoji žádost pro odchod do důchodu, k čemuž byla vyzvána, raději posune ještě v termínu do konce roku, aby získala dostatečný čas na svoje odhodlání. Držím jí palce, protože já už jsem v pohodě, já už jsem ˝za tím˝…Teď ovšem se mi do událostí spojených s Českým předsednictvím v Bruselu míchá povinnost sehnat DVD s pohádkou o Popelce a dokoupit ještě dvě autíčka, protože za necelé 2 měsíce mne už zase čeká manuální práce.A já jsem tomu velmi ráda.Ale jak jsem řekla, držím té mé přítelkyni palce, aby jí ten důchod dobře začal.

Autor: KATEŘINA, žijící svůj seniorský život v Belgii, USA a ČR, Brusel 5.2.2009. Foto: Internet