Svět patří mužům – povídka

Autorka článku: Simona Monyová Vyrostla jsem v rodině Náčelníka a Vichřice. Navzdory despotickému chování otce a takřka nepřetržitému hašteřivému řádění matky, vydržel rodičům jejich svazek přes třicet let a trvá nadále. Právě se vdávám. A hrozně si přeji, aby i moje manželství nezemřelo po pár letech na úbytě, jako v dnešní době umírá poměrně záhy každé druhé, přeji si, aby jednou bylo staré a A v duchu si slibuji, že pro to udělám maximum.

Mnohem víc než Vichřice. Taky si neberu Náčelníka, nýbrž milého Honzíka, vlídného a krotkého jako beránek. Budu se snažit být pro něho dokonalým protějškem, budu se snažit být mírným, konejšivým Vánkem. Budu tolerantní, trpělivá a starostlivá. Budu úplně jiná než máti Vichřice, která lítala po domě a křičela na tátu z plných plic kvůli maličkostem. Moje dlouhověké manželství nesmí připomínat peklo, musí to být ráj.
˝Zase jsi poprskal zrcadlo v koupelně!˝ běsnila Vichřice. Náčelník ji ignoroval.
˝A to umývadlo bys mohl laskavě spláchnout, když se holíš˝
Náčelník si ležérně zamíchal kafe, které mu máti uvařila a donesla k televizi.
˝Rozervalo by ti to pusu, kdybys aspoň poděkoval? Každý odpoledne se tady válíš jak paša, necháš se obskakovat a nehneš ani prstem!˝ přidala Vichřice na razanci.
Náčelník se zachmuřil.
˝A v džínsech jsi samozřejmě opět nechal papírový kapesníček! Kolikrát jsem ti říkala, ať si vyndáš všechno z kapes, když je dáváš na vyprání! Teď abych obírala žmolky ze čtyř kilogramů mokrého prádla!˝
Síla Vichřice se pomalu blížila tornádu a Náčelníkovi vibrovaly čelisti potlačovaným vztekem. Pokusil se Vichřici přehlušit zesílením zvuku televizoru.
˝Hulváte!˝ zavřeštěla máti. ˝Celej život ti dělám služku, s ničím mi nikdy nepomůžeš, naopak mi ještě práci furt dokola přiděláváš a dokonce už ti nestojím ani za to, abys mi odpověděl?!˝
˝A na co ti mám jako odpovědět?!˝ zařval Náčelník. ˝Na to tvoje věčný štěkání?!˝
˝Jasně, štěkám, máš pravdu˝ vzlykla. ˝Ale proč asi štěkám?! Protože kdybys poslouchal, co ti říkám, kdyby sis uklízel aspoň po sobě, měla bych polovinu práce a stokrát lepší náladu!˝ dula Vichřice do dubu a pokojem zněly kvílivé zvuky podobné meluzíně.
˝Ježiši neřvi! Víš jak nesnáším, když brečíš!˝ zamával Náčelník nad hlavou válečnou sekyrou, kterou nemusel pro tento účel vykopat, neboť sekera byla v pohotovosti od nepaměti.
˝Já zase nesnáším, že se ke mně chováš jako k bezcennýmu hadru!˝ odsekla máti.
Náčelník znechuceně vstal od stolu, kde po něm zbyly obvyklé propriety. Pytlík od snězených čokoládových bonbonů, hrnek od kávy a popelník plný vajglů.
Vichřice na jeho ústup ze scény patřičně zareagovala výhružným tónem: ˝A ten chlívek bude uklízet kdo?!˝
Válečná sekyrka prosvištěla máme těsně kolem hlavy, otec s vědomím inteligenční i morální převahy vybičoval sebeovládání na maximum, zmáčkl stopky na hodinkách a mrazivě pravil: ˝Sleduj!˝
Poté vhodil do odpadkového koše obal od bonbonů, vysypal popelník, vytřel ho štětcem k tomu učeným, hrnek od kávy strčil do myčky, aniž by ho předem zbavil kávové sedliny, povýšeně se na matku zašklebil a přislíbil jí ještě bonus, který spočíval v letmém přetření zapatlaného konferenčního stolku čistou vyžehlenou utěrkou na nádobí. ˝Čtyřicet osm vteřin!˝ zhodnotil svůj výkon, ˝A ty kvůli tomu řveš dvě hodiny!˝ Načež se znovu rozvalil na sedačku, přeptal se, jak daleko je proces výroby večeře a celou záležitost takto noblesně uzavřel.Vichřice pusu nikoliv.
Tak v tomhle jsem vyrůstala, posléze i úspěšně vyrostla a tohle větrné místečko s klidným srdcem opouštím – pevně odhodlána nekazit si kvůli osmačtyřiceti sekundám denně celý život.
˝Ano!˝ horlivě odpověděl na dotaz oddávajícího můj Beránek. Bylo to jako by posvátným slibem zpečetil i moje ušlechtilá předsevzetí.
˝Ano!˝ připojuji se. Když jsme zajedno teď, neměl by snad být problém v tom, abychom byli zajedno i nadále, no ne?

Ne! Dnes ráno jsem Beránka potřetí vlídně upozornila, že je postavy natolik ztepilé, že by bylo záhodno, aby záchodovou mísu neprodleně přestal používat jako pisoár, ale laskavě si na ni sedl, neboť z té výšky, i kdyby byl sebešikovnější (což nepochybuji, že je) není schopen tak úplně přesně zacílit. A večer jsem ho opět nachytala při činu!
˝Jé! Já zapomněl!˝ usmál se na mě mile. Bohužel zapomněl i vytřít spoušť, kterou takto natropil. Já nezapomněla, vytřela, stopla si čas. Šest minut, dvanáct vteřin. Má cenu se kvůli pár minutám hádat? Nemá, moudře jsem zhodnotila situaci, vydrhla si ruce, vydatně je namazala krémem, aby byly hebké, a Beránka mohly hladit něžně jak se od mírného Vánku očekává.
K hlazení nakonec nedošlo, Beránek si četl noviny a chroupal k tomu brambůrky. Nesnáším, když cokoliv konzumuje v posteli, ráno si připadám jak řízek obalený ve strouhance. Vytřepání prostěradla a jeho opětovné natažení je ovšem záležitost pouhých padesáti sedmi vteřin, kvůli tomu je zbytečné i otevírat pusu, natož kazit si večer, že

Tři měsíce od svatby stojím před zrcadlem (které jsem prvně musela vyleštit, protože Honza, a to je fakt zvláštní shoda okolností, si čistí zuby navlas stejným způsobem jako můj otec!) a prohlížím si pozorně svůj jazyk. Hledám, jestli mi na něm nepučí kopřivka či jiná obtížná vyrážka. V poslední době mě totiž neustále svrbí. Drhnu si ho kartáčkem, dřu si o horní zuby a přitom mám naprosto hmatatelný pocit jistoty, že nejlépe by pomohl pořádný průvan. Provětrat by potřeboval ten můj svrbící jazyk, na který se mi stále častěji derou podobná slova, která nechávala bytem létat máma Vichřice!

Po půl roce již začínám pochybovat, zda to byl nejšťastnější životní tah, provdat se za Beránka, který s největší pravděpodobností vyrostl v maštali. Každý den spase všechno, co domů přitáhnu, ani nezabečí a pod sebou nechává příšerný svinčík. Abych byla přesná, příšerný svinčík nechává všude, nejen pod sebou.

˝Nemohl bys po sobě aspoň umývat vanu?˝ ptám se tiše a mírně, jak se na Vánek sluší.
˝A proč?˝ překvapeně vyvaluje oči Beránek a nechápavě vrtí hlavou, ˝smysl života snad netkví v permanentním úklidu.˝
Zděšeně si uvědomuji, že ani můj smysl života netkví v permanentním úklidu a přesto je právě úklid jeho nejčastější náplní. Takhle jsem si ten ráj tedy vskutku nepředstavovala!

Už je to rok, co Beránka láskyplně obletuji, foukám mu bolístky, ovívám ho když je unavený, načechrávám mu svým vlahým dechem sebevědomí i polštář před spaním. A Beránek se nechává spokojeně hýčkat, nechává se s nadřazenou samozřejmostí ovívat svým oddaným Vánkem, zakulacuje se a leniví, aniž by cokoliv oplácel. Žádné ˝jak se do lesa volá – vane, tak se z lesa ozývá˝. Do našeho stále dusnějšího manželství proudí studený vzduch ze všech stran a pomalu ale jistě se schyluje k bouři.
˝Chtěla bych si s tebou promluvit,˝ beru svému choti z rukou televizní ovladač.
˝Dneska ne, je tam fotbal!˝
˝No, a? To mi říkáš už týden!˝ zahřmím. Průtrž je na spadnutí.
˝Vždyť je to mistrovství světa˝ tváří se zarputile. Z milého Beránka se za pouhý rok stal paličatý, nerudný Beran, uvědomuji si zděšeně a pokojem zasviští první výčitky: ˝Rok tě tady oprašuju jak nějakej muzejní exponát, poletuju kolem tebe, plním ti každé přání a ty se nedokážeš zříct jednoho pitomýho fotbalovýho zápasu, když s tebou chci mluvit?!˝
˝Nedokážu!˝ zamručí Beran a vyráží ze sedačky směrem ke dveřím nečekaně prudce, div že mě nenabere.
Nerozumím ničemu, co se právě odehrává. Beran si navléká bundu, bere si klíče a odchází sledovat důležité fotbalové utkání do hospody, jako by si nevšiml, že mnohem důležitější utkání se právě mělo odbýt na domácím poli.
Kde se stala chyba? Chtěla jsem pro něj být svěžím, skotačivým Vánkem a on by raději tupou Ovci, která se mu bezvýhradně podřídí?
Naší první průtrži unikl jen o vlásek. Lítám po bytě, třískám dveřmi, nadávám a ječím, už nejsem Vánek, jsem rozlícená Fujavice, která smete všechno, co se jí postaví do cesty, ale naštěstí se přežene dřív, než se Beran rozjařeně navrátí.
˝Ty ses pustila do generálního úklidu?˝ rozhlíží se po bytě, který vypadá jako by ho navštívilo protidrogové komando.
˝Ty by ses měl pustit do úklidu!˝ odfrknu vyčerpaně.
Beran nechápe.
˝Víc jak rok po tobě uklízím já, tak bys teď jednou mohl uklidit ty po mně,˝ pravím již zcela klidně a nohou ležérně shrabuji hlínu z rozbitého květináče na úhlednou krtčí hromádku.
˝Nikdy jsem tě nežádal, abys po mě uklízela!˝ reaguje dotčeně.
˝Když to nebudu dělat, shnijeme ve špíně,˝ objasňuji trpělivě.
˝Přeháníš ale jestli ti vadí trocha nepořádku, tak vlastně uklízíš kvůli sobě a ne kvůli mně. A v tom případě nechápu, nač si stěžuješ˝ praví s neochvějnou logikou pánů tvorstva.

Něco se změnilo. Jako by fujavice, která prolétla naším hnízdečkem narušila statiku jinak pevného svazku.
Může být tahle utrápená ženská, co na mě kouká ze zrcadla, v levé ruce třímá hadr a v pravé stopky, ještě svěžím Vánkem? A chce jím vůbec být?, kladu sama sobě ožehavou otázku a poctivě sčítám prozatímní dnešní časový limit. Po probuzení ustlat Beranovi postel (31 vteřin), odnést jeho špinavé prádlo z minulého dne do koše (28 vteřin), nachystat mu snídani a svačinu do práce (16 minut, 14 vteřin), uklidit drobky, které po sobě zanechal na stole a podlaze (4 minuty), umýt nádobí od snídaně (5 minut, 8 vteřin), vyleštit poprskané zrcadlo, vytřít podlahu a kachličky v okolí toaletní mísy (Beran si ještě stále nesedá!), pověsit ručník pohozený na podlaze
Je sedm hodin ráno a já už mu věnovala skoro tři čtvrtě hodiny! A on mně? Počítá se vůbec ˝Pa, zlato˝, které utrousil na odchodu mezi dveřmi?
Najednou znám odpověď na svoji otázku. Nechci být povolným, slabým Vánkem, který tichounce obletuje nějakého natvrdlého Berana. To raději budu po mámě – Vichřicí. Pořádně rozdmýchám skomírající oheň v našem domácím krbu, udělám očistný průvan, zatřepu pohodlným Beranem a proměním ho v plemenného Býka. A když bude vzdorovat a ohánět se svojí silou? Pchá! Jen ať si zkusí zastrašit Vichřici! To bych pak klidně mohla vylétnout ven a proměnit ho třeba v Jelena s parohy velkými jak větve stoleté lípy.
Souhlasím se všemi Náčelníky, Berany, Kanci, prostě se všemi silnými, jež neustále prohlašují, že svět patří mužům Jistěže jim patří. Jen ať si ho sami taky uklízí.ověnčené úspěchem jak sám Metuzalém.

Autor: Simona Monyová, Foto: Internet