Transalpine run 2008 – část 1

Autorka článku: Ivana Pilařová Transalpine Run - aniž jsem věděla, jaký je to závod, bylo mi jasné, že je velký (asi jako TRANSsibiřská magistrála nebo TRANSamerická dálnice) a že vede přes Alpy. Chvíli jsem se opájela představou účasti a poté jsem pro myšlenku tohoto závodu získala svého manžela Libora, který slíbil, že pojede se mnou (to je vždycky poloviční vítězství). Dalším členem podpory byl náš syn Ondra. Na závod samotný jsem si ale musela sehnat člena do dvojice – Tomáše Dittricha, který hned souhlasil a nemusela jsem ho přemlouvat. Následovaly administrativní formality (ještě že mám Libora) a také placení nemalého obnosu peněz. Byl konec roku 2007 a já jsem se těšila.

TRÉNINK
Bylo mi jasné, že bez přípravy to nepůjde, že běžet 8 dní po sobě bude náročné. Postupně jsem získávala k závodu respekt. Začala jsem tréninkem na Everest marathon a také úspěšným absolvováním tohoto závodu. Poté jsem strávila týden v Alpách na kole a lezením (ráno před cykloetapami či túrou jsem chodila běhat do Dolomitských sedel). Návazně jsem běžela Zermatt marathon a hned po něm jsem navázala 4 etapy Moravského ultramarathonu. Na přelomu července a srpna jsem si udělala týden volno a 8 dní po sobě jsem trénovala s batohem na zádech v Jizerkách a v Krkonoších (240 km a 5 500 m převýšení). Bylo obrovské vedro (v předpovědi počasí hlásili BIO 3) – to se mi hodilo, čím horší podmínky v tréninku, tím lépe.
Asi v této době se upřesnily propozice závodu, dosud jsem se připravovala podle propozic závodu v roce 2007 s tím, že se to ˝přece nemůže moc lišit˝. Lišilo – prodloužení o 60 km a do výšky skoro o 2 000 m, přidali také den navíc. Hlásila jsem se na poněkud jiný závod. No, teď s tím nic neudělám, jen se o hodně víc bojím. Následně byly vydány profily trati a limity, které se musí stíhat. Zděsila jsem se, propočítávám rychlosti a opatrně sonduji u svého muže, jak unese, když ze závodu po 2 dnech vypadnu. Závěrečným bodem tréninkového programu byla účast na Lipské stovce 2 týdny před odjezdem. Odjíždím s vědomím, že ať to dopadne jakkoliv, udělala jsem pro to maximum.

TEAM BARKING TOMCATS
Vyjíždíme v noci z Liberce, vyzvedáváme Tomáše v Žebráku a svištíme do Ruhpoldingu. Náš team Barking Tomcats (neboli Štěkající kocouři) byl bez problémů zaregistrován, fasujeme tašky na věci, které nám budou převážet ze startu do cíle každé etapy a ubytováváme se v tělocvičně na karimatkách na zemi. Tak je to ostatně každý další den, asi tak 350 lidí bydlí najednou na zemi se všemi věcmi, botami, batohy, hůlkami a tak. Někdy jsme doslova hlava na hlavě, někdy je trochu víc místa než na šířku jedné karimatky.
Možná někdo řekne – to tedy nic moc, ale patří to k věci, mám ráda své spoluběžce, tu změť věcí (každá maličkost je pro někoho podstatná – jinak by si ji nebral), nasávám atmosféru, směs masážních emulzí, mokrých ručníků a umytých či dosud neumytých lidí – prostě mi to nevadí (stokrát jsem spala mnohem hůře).

Autor a foto: ing. Ivana Pilařová