Trapas – povídka

Autor článku: Eva Haltufová Nové kozačky zůstaly ležet tak, jak jsem jimi vztekle mrštila, jedna přes druhou. Vysoké štíhlé podpatky výstražně trčely směrem ke mně. Už je nechci ani vidět a jen několik krátkých okamžiků je dělí od chvíle, kdy skončí u popelnice a nebo přímo v ní. Pryč je ta chvíle nadšení, když jsem je uviděla v jednom butiku ve výloze, pryč je to rozechvění, když jsem si je šla vyzkoušet a pryč jsou i bezmála tři tisíce, které jsem za ně dala.

Upoutaly mě na první pohled. Vysoké, lesklé, na úzkém asi deset centimetrů vysokém podpatku, hodně špičaté a ta barva! Byly fialové a báječně se hodily k mému zimnímu kabátku a kabelce. Tyhle boty byly poslední tečkou za mým elegantním a barevně sladěným oblečením. Musela jsem je prostě mít a už samotná koupě mě přiváděla do tranzu, i když, pravda, stály poněkud víc, než mi můj rozpočet dovoloval. Spěchala jsem, vlak mi jel co nevidět, a tak obchod proběhl velice rychle, řekla bych přímo zbrkle. Hrdě jsem si je nesla domů a hned druhý den se naskytla příležitost, kdy jsem jimi mohla oslnit. Měla jsem jet s kolegou na služební cestu do vzdálenějšího města.
Ráno jsem se vystrojila, pečlivě nalíčila a obula svoje luxusní kozačky. Aby vynikly, zvolila jsem minisukýnku. Vše ladilo naprosto skvěle. Vyrazila jsem k autobusové zastávce, mám ji jen kousek od domu. Kolega se vzápětí objevil také, překvapilo mě, že svému zevnějšku nedával takovou váhu, byl oblečen spíše sportovně a na můj vkus poněkud nedbale. Přelétl mě očima od hlavy až k patě, ale nic neříkal. ˝Zřejmě mu nesmělost nedovolí, aby mi svůj obdiv vyjádřil i slovně˝, pomyslela jsem si. Byl mladší než já a v naší firmě pracoval jen krátce.

V autobuse se moc netopilo, začínala mi být zima, kupodivu mě hlavně začaly zábst nohy. Chtěla jsem trošku zahýbat prsty, ale nešlo to, špičaté kozačky nedávaly k takovému úkonu dost prostoru. Asi za hodinku jsme vystupovali a chtěli jsme se vydat k budově, kde mělo probíhat školení. ˝Dojdeme tam pěšky, ne?˝ navrhl kolega, ˝je to asi pět minut odtud.˝ ˝Jo˝, odvětila jsem a poslušně cupitala vedle něho. On ve svých vyšlapaných sportovních botkách svižně vykročil a já jsem se začínala bát, že mi prsty upadnou. Nejen zimou, ale kozačky byly opravdu úzké a já měla pocit, že mám nohy ve svěráku. Teď mi začínalo být jasné, že to nebyl zrovna dobrý nápad, vyrazit v nich na tak dlouhou cestu bez toho, aniž bych je pořádně rozšlápla. Občas mi nohy střídavě podjely po namrzlém chodníku a já se mimoděk přidržela kolegy.

˝Přidej, nestíháme˝, bylo mi odpovědí.
˝Galantní tedy moc nejsi, hochu˝, pomyslela jsem si.
Už mi málem tekly slzy po tvářích. A ani zdaleka to nebyly slzy radosti z nových bot. Během této krátké cesty jsem se přesvědčila, že tyto boty mi zřejmě mnoho pohodlí skýtat nebudou a už jsem se těšila, až si sednu. Školení bylo dlouhé, předlouhé, tak dlouhé, že nejprve jsem povolila kousek zipu, pak ještě větší kousek a nakonec jsem kozačky zula a rozbolavělé nohy položila na ně. Naštěstí jsem seděla tak, že na moje nohy nebylo vidět a i kdyby, bylo mi to celkem jedno.

Nedalo se přejít bez povšimnutí, že na prstech se mi už stačily udělat docela obstojné puchýře. Měla jsem chuť zaběhnout do první obuvi a nějaké levné, pohodlné boty zakoupit, ale vzhledem k momentálnímu stavu mé peněženky to nepřicházelo v úvahu. Neměla jsem ani na kecky. Hrdinně jsem se po skončení školení nepozorovaně do kozaček opět obula, no taky co jiného mi zbývalo? Ústa se mi křivila bolestí a v duchu jsem se omlouvala mým starým kozačkám, které mi už nebyly dost dobré.
˝Tak padáme, ať stihneme autobus˝, zavelel kolega a zase hbitě udal směr.
˝Počkej˝, zaškemrala jsem, ˝nepojedeme k nádraží raději městskou dopravou?˝
˝Neblbni, ten kousek dojdeme˝, odpověděl a já nenašla odvahu vyklopit mu jak strašně v těch nových botách trpím.
Tak jsem mlčky kráčela. Měla jsem pocit, že pomyslný svěrák někdo stále více stahuje, že šlapu po tisících jehličkách a nohy už nezábly, naopak přímo hořely. Podpatky se projevily jako moc štíhlé a moc vysoké a teď si uvědomuji, že pohledy, které kolegové a zejména kolegyně vrhaly k mým novým botám nebyly ani trochu obdivné. Možná i ta sukně byla příliš krátká. Měla jsem zkaženou náladu a začala jsem i trochu pokulhávat. To už jsme byli naštěstí u autobusového nádraží. Nastoupila jsem do autobusu a nejraději bych ty proklaté kozačky opět sundala, ale před kolegou mi to bylo trapné. Takže jsem zatnula zuby a mezitím, co on pospával, jsem se modlila se, ať už jsem doma.

Konečně, vpadla jsem do předsíně a rychle se zula. Ani snad nemusím líčit, jak byly moje nohy zřízené. Jeden puchýř vedle druhého, prsty ztuhlé a boty.panebože ty vypadaly! Podpatky hyzdily drobné rýhy, špičky byly celé oloupané, vrchní část popraskaná. ˝No to není možné˝, zhrozila jsem se a připravila boty k reklamaci.
Když jsem je vyndala z krabice a ukázala prodavačce, neskrývala svůj údiv.
˝Ženská, co jste s nima dělala?˝ zvolala.
˝No coby˝, odpověděla jsem, ˝měla jsem je jen jednou na sobě a tohle se s nimi stalo, nehledě na to, že mi absolutně zničily nohy˝.
˝Ale to je vyloučené,˝ děla prodavačka, ˝ty boty vypadají jako kdybyste s nimi teď v zimě lítala někde po městě˝.
Teď jsem naopak vytřeštila oči zase já.
˝A co bych podle vás v nich asi tak měla dělat?˝, hlesla jsem nevěřícně.
˝Jsou to přeci kozačky, ne?˝, zmohla jsem se na otázku.
˝Ale to jistě˝, laskavě odpovídala prodavačka, ˝ale určitě jste si přečetla příbalový leták, že se jedná o společenskou obuv, vyrobenou z materiálu, který se nehodí do vlhka a mrazu, ne?˝
˝Prodáváme tady výhradně společenskou a erotickou obuv, jak jistě vidíte˝ a ledabyle pokynula k vitríně, kde byly vystaveny lodičky na vysokých podpatcích a vysokých platformách, střevíčky s různými pásky a pásečky, v různých barvách, i se vzorem tygří kůže.
Mezi nimi byly vystaveny modely kozaček, podobné těm, které jsem si koupila. Vedle byly naskládány punčochy, rovněž v různých barvách a vzorech, nejvíce tam bylo těch síťovaných. Pomalu mi začalo svítat a cítila jsem, jak mě polévá horko. Než jsem ze sebe stačila cokoliv vysoukat, prodavačka sladce podotkla:
˝No ona je to obuv vhodná pouze do interiéru,˝ a pokračovala:
˝Na vašich botách je ale vidět, že závada byla způsobena nerespektováním doporučení od výrobce, bylo s ní evidentně nevhodně zacházeno, z tohoto důvodu vám reklamaci, bohužel, neuznám˝. Mohla bych se s ní dohadovat, že mi to měla říct již při prodeji, ale v tuhle chvíli bych se nejradši do země propadla.

Popadla jsem krabici a rychlým krokem opustila butik. Fakt to byl butik a ne sexshop. Ve výloze jsem jen viděla odraz mé postavy, zboží mě už nezajímalo. Jindy si jen tak pro sebe brouknu: ˝No, je to dobrý, vypadáš skvěle˝. Ale dnes se to bylo nějak nepatřičné, kabelka svojí žlutí jen svítila, kabátek byl příliš krátký a to výrazné líčení a sytá rtěnka byl vrchol. V tu chvíli mi bylo jasné, proč se na mně kolega a ostatní tak dívali! Letěla jsem domů, boty mrskla vší silou do kouta a přemýšlela o tom, zda toto poznání nebylo za skoro tři tisíce příliš drahé.

Autor: Eva Haltufová, Foto: Internet