Zamilovala jsem se do Martina – povídka

Autorka článku: Maura Zamilovala jsem se do Martina. Zamilovala jsem se tak, že jsem vážně přemýšlela o rozchodu s Radkem. V té době se otevřely mé city tak, že jsem se sama nepoznávala. Já, která vždycky všechno brala s rozumem. Radek byl vztah z rozumu. Oba jsme si vzájemně vyhovovali, nepřekáželi si a dokázali respektovat jeden druhého. To mi stačilo, alespoň jsem si to myslela a byla jsem šťastná až do chvíle, než jsem poznala Martina.

Setkala jsem se s ním na narozeninovém večírku mé kamarádky Zuzky. Váhala jsem, když jsem dostala pozvánku, jestli se mám zůčastnit. Dobře ji znám. Ráda lidem chystá překvapení, velká překvapení. Můj přítel Radek by s tím asi nesouhlasil. Nemá rád společenské večírky. Ale co! Jsem stále svobodná a vím, co dělám. Tato myšlenka mne uklidnila, když jsem seděla před zrcadlem a nanášel pudr štetcem na tváře. Dnes stejně má jiný program. A mám tu být sama v bytě? To tedy ne. Utahoval by mne čím dál víc a nakonec bych se chodila ptát, jestli mne pustí ven.
K takovým koncům tedy dospět nechci. Oblékám si šaty a pak vybírám boty. Je krásný letní den, vezmu si na nohy něco pohodlného, protože kolem Zuzčiny chaty je pěkné okolí a co kdybychom šli na procházku do lesa nebo do luk? Jako minule. Nasedla jsem do auta a jela jsem na večírek. Je sobota, kdybych trochu pila, do rána se z toho vyspím, tak o co jde. Už za půl hodiny jsem parkovala pod kopcem, kde má Zuzka svou chatu.
„To je fajn, že jsi přišla,“ objímá mne Zuzka. Kolem stolu sedí asi deset lidí a baví se mezi sebou. Nikoho z nich neznám.
„Představím vám svou nejlepší přítelkyni, Amandu. Amando, to jsou mí přátelé. Seznamte se.“
Ani si dnes už nepamatuji všechna ta jména. A už předemnou stála limonáda, káva a zákusek. Zdvořile jsem se odpovídala na dotazy a přitom se rozhlížela kolem sebe.
„Tak berte si,“ pobízela je Zuzka a usmívala se. Celá atmosféra vypadala přívětivě a začala jsem být přesvědčená, že se nic zvláštního dít nebude.
„A Martin nepřijede?“ zeptala se jedna ze spolustolovnic Zuzky.
„Pozvala jsem ho. Souhlasil tak snad mu do toho nic nevlezlo,“ odpověděla Zuzka a zastínila si oči proti slunci, aby viděla na cestu.
„Kdo je Martin?“ zeptala jsem se ji vkuchyňce, když jsme spolu připravovaly jednohubky. Zuzka se usmála, a to tak, že mi bylo jasné, že on je tou třešničkou na dortu.
„Uvidíš. Zábavný, hezký, milý, krásně zpívá a tančí.“
„A čím se zabývá? Myslím, co dělá, když netančí a nezpívá?“
„To není podstatné.“
Zasmála se a začala krájet sýr na tenoučké plátky. Vytrhlo nás obě troubení auta.
„Už je tady,“ vykřikla Zuzka a vyběhla z chaty. Přistoupila jsem k oknu a odhrnula záclonku.Už bylo trochu šero, musela jsem napnout oči. Právě vystupoval z auta. Na první pohled na něm nic zvláštního nebylo, jen to, že měl pěknou postavu, tmavé vlasy měl svázány do ohonu a na očích brýle proti slunci. Políbil Zuzku a pak vytáhl z auta pouzdro na kytaru. Zuzka jej vedla ke stolu a představovala jej svým přátelům. Viděla jsem, že ho někteří objali, zřejmě ho dobře znali. Sundal si brýle, položil je na stůl a usmíval se, přitom ukusoval zákusek a odpovídal na dotazy. Najednou byl středem pozornosti.
„Amandóóó,“ zavoalla mne Zuzka. Trochu jsem se upravila a šla za nimi.
„Amando, to je Martin, Martine, to je Amanda, moje přítelkyně.“
Podala jsem mu ruku a když jsem se mu podívala do očí, zjistila jsem, že veškeré kouzlo má ve svém pohledu. Zvláštní oči, hnědozelené, s vnitřním jasem, hladce oholenou tvář, opálenou pleť. Sedla jsem si na své místo a Zuzka odběhla, aby dodělala jednohubky. Opravdu jsem nevěděla, o čem se mám bavit, řeč přítomných plynula jako řeka, bez tématu,jen tak, o ničem. Asi si všiml, že se neumím zapojit do rozhovoru a tak mne oslovil.
„Amando, umíte hrát na kytaru?“
„Trochu,“ řekla jsem a usmála jsem se na něho. Nešlo zapřít, že se mi líbí a že jsem tažena jeho kouzlem se mu dívat do očí.
Otevřel pouzdro a vytáhl nádhernou koncertní kytaru.
„To je krása,“ řekla jsem a položila jsem si kytaru do klína.
„Tak něco zahrajte,“ usmál se. Zkusila jsem, zda není rozladěná a pak jsem začala hrát píseň „Divokej horskej tymián.“ A on zpíval. několikrát jsem zachytila, i v tom přítmí, jeho pohled. Zpívali i ostatní, ale jeho hlas jsem slyšela nejvíce. Byl medový, krásný. prostě krásný.
Chtěla jsem mu kytaru předat, ale on mi řekl, abych hrála klidně dál, že on bude hrát až večer.Nebylo mi to proti mysli. Konečně jsem se měla čím zabavit. Někteří zpívali a někteří pili.Zuzka nosila na stůl a to už se začalo pomalu stmívat.
„Rozsviť lampiony,“ volali na ni a Zuzka zachytila ve vzduchu krabičku zápalek a za chvíli se kolem nás rozsvítily lampiony. Bylo to kouzelné a romantické. Některé dvojice začaly vstávat a tančit na trávníku pod lampióny. A já zůstala sedět vedle Martina, které je pozoroval a usmíval se. Až ráno jsem se vrátila domů. Byla neděle. Radek se neozval a tak jsem si napustila plnou vanu teplé vody, pustila si hudbu a zavřela oči. Před očima se mi znovu objevovaly tváře z večírku a hlavně Martinova. Jeho jemné chování, zpěv a konečně i chvíle, kdy jsme spolu tančili. Musím se zeptat Zuzky, kdo to je, protože jsme si ani nevyměnili vizitky, když jsme se loučili a mně se zdálo, že se se mnou loučí zvlášť vřele.
Snad si myslel, že se zase u Zuzky setkáme, protože ona stále pořádá nějaké večírky a nebo že to nestojí za to, abychom se stýkali. Ta druhá alternativa se mi moc nelíbila a mně se nechce se často na takové večírky chodit. Příležitostně se Zuzky zeptám, pomyslela jsem si. Není na co spěchat. Neuběhl ani celý týden a Zuzka mi volala, jestli by se se mnou mohla sejít. Potřebuje se mnou mluvit. Samozřejmě, že jsem souhlasila a hned si nachystala nenapádnou otázku, abych po Martinovi zapátrala. Sešly jsme se v kavárně, nedaleko místa, kde pracuji.
„To jsi hodná, Amando, že jsi si udělala na mne čas. Mám problém.“
„Ale určitě to nebude tak hrozný,“ uklidnila jsem ji a obě jsme si objednaly kávu.
„No, jak se to vezme. Rozešla jsem se s Jardou.“
„Vždyť vám to tak klapalo,“ udivilo mne to.
„Přiznal se, že už nějakou dobu chodí s jinou a že otěhotněla. Chtěl, abych to pochopila. A víš, máme společný byt. Je psán na něho a já do toho bytu investovala milion on dva. Chce, abych se odstěhovala, že mi ty peníze dá, ale já nevím, jestli mám přistoupit na splátky.“
„Za nic na světě,“ řekla jsem, „jestli ti to nedá hned, pak to z něho později nedostaneš.“
„Taky si to myslím,“ povzdechla Zuzka.
„A máš kde bydlet?“
„No jasně, ta chata je k celoročnímu obývání. To není problém. Stejně se mi ve městě nelíbí.“
„Budu o tom přelmýšlet. A zavolám.“
„Víš, budu radši, když to spolu vyřešíme. Chtěla jsem se obrátit na Martina, ale pak jsem se rozhodla si promluvit s tebou. Třeba to půjde s dohodou.“
„Určitě to půjde. Neboj se. Něco vymyslím, ale musíš mi dát čas.“
Čekala jsem, že mi o Martinovi ještě něco řekne, ale pak jsme zabočily k jiným, docela odtažitým věcem. Ale nebyla jsem spokojená, protože jsem se o Martinovi nic nedozvěděla a moje zvědavost byla tím větší. A moje fantazie začala pracovat. Připadalo mi, že je to škoda se s ním blíže neseznámit, protože ten večer byl nezapomenutelný.
„Ty jsi v poslední době nějaká divná,“ řekl mi Radek, když jsme povečeřeli a já sklízela nádobí ze stolu.
„Proč myslíš?“
„No, vždycky toho navykládáš a najednou mlčíš. Udělal jsem ti něco?“
„Jo, Jsi pořád pryč.“
„Ale Amando, vždyť víš, že musím jezdit natáčet reportáže. Věděla jsi, že jsem novinář.“
„Jo, to jsem věděla, ale ty jsi pryč i když máš volno.“
Na to neřekl nic, šel do pokoje si zapnout televizi a díval se na sebe, jak komentuje poltické události.Sedla jsem si k němu a on mne objal kolem ramen.
„Víš, že ..“ začala jsem, ale gestem mne zarazil. Šla jsem si tedy lehnout. Čekala jsem, že přijde do ložnice, ale zůstal v obýváku, kde spal do rána. Začala jsem tušit, že mi začínají partnerské problémy. A nejsou bezdůvodné. Radek odjel do Německa a já zase zůstala sama. Nechal mi dopis, abych se nezlobila, ale tolerovala ho, že pojedeme spolu na dovolenou a tam si všechno vynahradíme. Ale já si nebyla jistá, jestli ještě chci si s ním nněco vynahrazovat. Moje city, jak jsem zpozorovala, se klonily na Martinovu stranu a já jsem si nemohla pomoci. Vracely se myšlenky na ten romantický večer a já jsem byla přesvědčená, že Martin asi bude ten pravý.Zkrátka, zamilovala jsem se a tím jsem rozkládala svůj vztah s Radkem. Rizhodla jsem se, že si se Zuzkou promluvím a tak jsem ji pozvala na kávu. Byla ráda, ochotně mi schůzku přislíbila. Ale jak ji to říci?
„Stejně jsem ti chtěla volat, Amando. Představ si, že se ke mně vrátil. Zjistil, že to těhotenství je s někým jiným.“
„A ty jsi ho vzala zpět?“ zapochybovala jsem.
„Staré lásky nerezaví,“ zasmála se a objednala dvakrát koňak a kávu.
„A jak jsi na tom s Radkem? Je pořád pryč, viď?“
„To ano. Začínám mít s tím problémy.“
„Ale prosím tě. Radek tě má rád.“
„Jak to víš?“
„Vím to,“ zasmála se, „je to na tobě znát. Vypadáš jinak spokojeně. A dokonce se mi zdá, že jsi se změnila k lepšímu. Když kvete láska, tak se to na lidech pozná.“
„No, nemusí to být jen pro jednoho.“
„Jak to myslíš?“ zarazila se Zuzka.
„Zamilovala jsem se,“ vyhrkla jsem ze sebe a už se to nedalo vzít zpátky.
„No jo, takové věci se stávají,“ řekla Zuzka a nevyptávala se.
„Je to silnější než já.“
„A už jsi s ním byla? Myslím intimně?“
„Ne, to ne,“ usmála jsem se.
„To se stává, když je ženská pořád sama,“ řekla Zuzka a já na ni viděla, že má s tím zkušenosti. Vždyť i ten její vztah byl jak na houpačce.
„Já jsem realistika. Buď také a drž se toho, koho máš. Nikdy nevíš. jaký ten druhý může být, co se z něho vyklube.“
„Máš pravdu, ale to by nebylo správné. Já se s ním musím setkat.“
„S kým?“
“ S Martinem.“
Jak jsem to jméno vyslovila, Zuzka se na mne podívala a pak se rozesmála. Velmi se mne to dotklo.
„Čemu se směješ?“
„Ty jsi se zamilovala do Martina?“ zeptala se ještě jednou, když se uklidnila.
„Ano,“ řekla jsem vážně.
„Dobře,“ řekla, otevřela kabelku a napsala na lístek jeho telefonní číslo.
„Tak si mu zavolej. Sejdi se s ním, promluv si s ním.“
Schovala jsem vizitku do kabelky a poděkovala ji. Skoro jsem se i styděla.
„Neboj, já nikomu nic neřeknu,“ chlácholila mne, když mi vyhrkly slzy z očí.
„Ty se s ním tak dobře znáš?“ zeptala jsem se.
„Znám,“ pokývla,“už ho dlouho znám. A dobře,“ zase se smála a když viděla, že mne to spíš zneklidňuje tak přestala a vzala mne za ruce.
„Neboj,“ řekla, pak zaplatila za nás za obě a rozešly jsme se.
Doma jsem obracela lístek s číslem v prstech a chodila sem a tam. Mám zavolat, nemám zavolat? A co mu řeknu? Jak mu vysvětlím, že mám jeho telefonní číslo? Vizitku jsem raději schovala do diáře a pustila si televizi. Ani jsem nevnímala, co tam hrají.Jen jsem se dívala na na obrazovku a cítila jsem, jak mým nitrem prostupuje lítost, strach a odhodlání. Někdy mne i napadlo, že to na mne Zuzka všechno nastrojila úmyslně, pak zase, že jsem se stala objetí nějaké narozeninové legrácky. Obviňovala jsem se z hlouposti a pak i z toho, že nedokážu zvládat takovou situaci proto, že jsem pořád sama a podvědomě toužím po něze, lásce a pozoronosti. To mi připadalo normální a přirozené. Najednou někdo zazvonil. Až jsem se lekla. Přehodila jsem přes sebe župan a šla otevřít dveře. Na prahu stál ….. Martin. V ruce držel velkou tašku, zřejmě se zastavil po cestě.
„Dobrý večer,“ řekl a opřel se o dveřní rám oběma rukama.
„Dobrý večer,“ řekla jsem a přitáhla jsem si župan blíž k tělu.
„Mohu dál?“
„Jistě, ale nikoho jsem nečekala. Mám tu nepořádek.“
„Já jsem nepřišel uklízet,“ řekl žertovně, přitom stále držel v ruce tu tašku a rozhlížel se kolem sebe.
„Pěkný byt. Bydlíte tu sama?“
„Ne, s přítelem, “ řekla jsem, „posaďte se.“
Posadil se, tašku položil vedle sebe a když zjistil, že se v bytě kouří, zapálil si cigaretu.
„Postavím na kávu,“ řekla jsem, abych překonala divný dojem, který na mne udělal. Byl jiný, než ten večer. Ale nedokázala jsem si vysvětlit, proč. Šla jsem do kuchyně, postavila na kávu a připravila šálky.
„Mohu vám z něčím pomoci?“ oslovil mne náhle ženský hlas a já se hrozně vyděsila. Otočila jsem se. Mezi dveřmi stála dívka.
„Ne, nebojte se Amando. Prosím vás, nebojte se.“
„Kdo jste?“
„Já jsem Martina,“ řekla a usmála se,“přinesla jsem si šaty, abych se vám ukázala, kdo doopravdy jsem.“
Sedla jsem si raději na židli a zírala na ni. Ano, byla Martinovi podobná jako vejce vejci, jenže měla na sobě ženské šaty a make-up, rozčesané vlasy ji splývaly na ramena a ty oči! Byla prostě krásná. Jen podle nich se dalo poznat, že se jedná o tu samou osobu.
„Kdo vlastně jste?“ zeptala jsem se tiše a celá se chvěla.
„Zuzčina sestra,“ řekla a sedla si naproti mně ke stolu.
„To mne nenapadlo. Nevěděla jsem, že má sestru.“
Vzala mne za ruce.
„Nezlobte se, ale víte, jaké legrácky Zuzka vyvádí vždycky o narozeninách. Já jsem netušila, že to na vás tak zapůsobí. A nikdo nepoznal, že nejsem chlap.“
„Ohromný výkon,“ řekla jsem ironicky a pocítila jsem vztek a stud.
„Lituji toho. Víte, já studuji divadelní akademii….“
„Je vidět, že máte talent, Martino,“ odpověděla jsem a musela jsem se ovládat, abych neudělala něco nepředloženého.
„Zuzka mi všechno řekla.“
„Co?“
„O vašem partnerském vztahu a také o tom, že jste se zamilovala do Martina. Poslala mne za vámi, abych vám všechno vysvětlila. A abyste ji odpustila.“
„Nemám co odpouštět,“ řekla jsem a postavila před ni kávu, „možná, že to bylo dobře, že se to stalo. Možná zachránila můj vztah s Radkem.“
„Ale přece…“ chtěl anamítnout.
„Byla to moje hloupost.“
Vzala mne za ruku.
„Ne, nebyla. Asi jste toho hodně poznala i o sobě. I když lituji. že nejsem Martin, ale Martina.“
Měla pravdu. Narozeninová legrace se Zuzce vydařila, mne poučila a já se vrátila do svých kolejí. Byla jsem chvíli hodně zamilovaná, zasněná a tak nějak bolestně šťastná. S Radkem jsem nic takového nepoznala. Je to chyba, pomyslela jsem si, když jsem večer, zase sama usínala, ale nedokázala jsem domyslet, co by se stalo, kdybych ho opustila. Pravda však vyšla na povrch. Musím přemýšlet o svých citech a najít sama sebe. Zvítězí láska nebo rozum? Dnes to ještě nevím. Nezáleží to jen na mně.

Autor: Maura, Foto: Internet