Biblické příběhy 19

Autor: PhDr. Slavomír Ravik Nový zákon, SPOR PRVNÍ – O JEŽÍŠOVĚ PRAVOMOCI Když přišel Ježíš do chrámu a učil tu prostý lid, přistoupili k němu velekněží a pravili: „Jakou mocí děláš tyto věci? Kdo ti k tomu dal plnou moc?“ (Mt 21,23) Farizeové se zdaleka nestarali jen o to, co Ježíš v té chvíli říkal. Zajímalo je také, proč vyháněl směnárníky a dobytek, z jehož prodeje mocní Izraele vyzískávali.

(Předchozí příběhy můžete najít zde.)

A zejména je znepokojilo suverenní Ježíšovo chování na svaté půdě. Otázka, kterou mu položili, byla pečlivě domyšlenou léčkou: Kdyby Ježíš odvodil svou autoritu od Boha, což židovští předáci očekávali, obvinili by jej z rouhání – a rouhání bylo možno trestat podle Zákona ukamenováním.

Ježíš nezvyšuje napětí a nechce předcházet událostem, které přijdou, až nastane jejich pravý čas. Obrátí tedy otázku a osloví duchovní mistry své země. „Také já vám položím otázku. Když na ni odpovíte, i já vám řeknu, jakou mocí dělám tyto věci. Tedy: Odkud byl Janův křest? Z nebe, anebo od lidí?“ (Mt 21,24) Farizeové se tak ocitli v léčce sami. Uvažovali podle evangelisty takto: Řekneme-li, že křest pocházel od Boha, dostaneme se do úzkých, neboť nevysvětlíme, proč jsme mu nevěřili. A řekneme-li, že křest pocházel „od lidí“, pak se „musíme bát lidu, protože všichni pokládají Jana za proroka“. (Mt 21,26)
Farizeové, jimž tedy došly všechny důsledky jejich odpovědi, nakonec řekli: „Nevíme.“ (Mt 21,27) A museli před přihlížejícím davem projevit svou vlastní nekompetentnost v duchovních sporech. V očích lidí nebyli tudíž s to posuzovat prorocké jevy své doby, ačkoliv se k těmto soudům tradicí i sebejistým vystupováním hlásili. A aniž si to v té chvíli vůbec uvědomili, již teď je dohnal Ježíš k tomu, že přiznali nekompetentnost všech rozhodnutí, která se budou týkat Krista. Včetně osudného Velkého pátku.

SPOR DRUHÝ – PODOBENSTVÍ O DVOU SYNECH

Ježíš svou pozici ovládl dokonale. Teď ve světle předchozího sporu nastavil duchovním předákům země mravní zrcadlo. Vyprávěl jim totiž podobenství o dvou synech. Jeden člověk měl dva syny. Přistoupil k prvnímu a požádal jej, aby šel pracovat na vinici. Synáček zprvu odmítl, ale pak toho litoval a šel. Druhý syn okamžitě souhlasil, ale vůbec na vinici nešel. „Který z těch dvou vykonal otcovu vůli?“ (Mt 21,31) ptal se Ježíš. Odpověděli přirozeně, že ten první. Ježíš jejich odpověď potvrdil. A řekl jim tváří v tvář: „Celníci a nevěstky vás předcházejí do Božího království. Přišel k vám Jan, aby vám ukázal správnou cestu, ale neuvěřili jste mu. Celníci a nevěstky mu uvěřili.“ (Mt 21,31.32)

Izrael se vskutku hlásil ke smlouvě Starého zákona, ale zapomněl na příkazy milosrdenství, které byly v tomto Zákoně zakotveny. Pak přišel Jan a varoval je, ale předáci Izraele lhostejně přihlíželi jeho vraždě. Nevěstky, které patřily mezi duchovní smetí Izraele, se však sklonily ke křtu, přiznaly svou mravní pozici a začaly tak život v pravdě. A už to byl velký náskok před mocnými Izraele, kteří v té chvíli uvažovali o vraždě další.

SPOR TŘETÍ – PODOBENSTVÍ O ZLÝCH VINAŘÍCH

Co vystoupení, to políček. Teď Ježíš mluví o hospodáři, který vybudoval vinici, vykopal v ní lis, vystavěl strážní věž, obehnal ji zdí. Židé, kteří naslouchali, si museli nutně vzpomenout na příběh vyprávěný Izaiášem (Izajášem) sedm století před Kristem. Izajáš měl na mysli Izrael jako Boží dílo. A protože vinice vydávala špatné plody, její pán ji nechal zpustnout, zarůst trním a hložím.

Ježíš tento prapůvodní příběh přenesl dalšími detaily do nové polohy. Majitel naší vinice pronajal své dílo nájemným vinařům,. Když došlo k vinobraní, poslal své služebníky pro zasloužený výtěžek. Vinaři však služebníky povraždili. Přišli tedy další služebníci, ale stalo se jim totéž. Nakonec vypravil k vinařům svého syna v domnění, že aspoň na něj budou mít nájemci ohledy. Ale oni zabili i jeho. A Ježíš se přihlížejících Židů nyní pozeptal, co asi učiní pán s těmito nespravedlivými a darebnými nájemci. „Krutě ty zlosyny odpraví a svou vinici pronajme jiným vinařům, kteří budou v náležitý čas odvádět výtěžek,“ řekli.(Mt 21,41) A Ježíš dodal. „Vám bude Boží království odňato a dáno národu, který v něm ponese ovoce.“ (Mt 21,43) Dost možná, že se právě teď rozhlédl i po farizejích, kteří mu naslouchali.

Evangelita Matouš komentoval tuto pasáž vlastními slovy a napsal, že velekněží a farizeové, kteří tato slova slyšeli, pochopili, že má na mysli je. Z tisíců možných reakcí si však i teď a vždycky znovu zvolí tu nejkatastrofálnější. „Rádi by se ho byli zmocnili, ale měli strach z lidu, protože ho považoval za proroka.“ (Mt 21,46)

SPOR ČTVRTÝ – DAŇ CÍSAŘI

Tento spor patří k nejzajímavějším Ježíšovým dialogům – nejenom proto, že ze sporu vyplyne nová norma, ale také pro bravuru, s níž Ježíš pohotově unikne všem nástrahám. Farizeové a velekněží, jak píše evangelista, vyslali své lidi, kteří měli předstírat, že své otázky myslí vážně a upřímně. Ale cíl byl průhledný: vydat Ježíše římské moci a soudu. „Mistře,“ spustil provokatér pokrytecky, „víme že jsi pravdomluvný a že učíš cestě k Bohu podle pravdy… Pověz nám tedy: Co myslíš, je dovoleno platit císaři daň, nebo ne?“ (Mt 22,17)

V sázce od té chvíle nebylo totiž nic jiného, než Ježíšův život, anebo jeho autorita mezi posluchači. Šlo totiž o nejožehavější otázku národní, právní i náboženské povahy. Tímto problémem měřili svůj důvtip i právní znalci země. Schválení daně by teď mělo Ježíše připravit o veškerou vážnost a symaptii lidu. Nejde jen o to, že žádný daňový poplatník neodvádí poplatky rád. V tomto případě šlo ještě o poměr porobené Palestiny k pohanskému Římu. Placením císaři Židé chtě nechtě trvale uznávali římského vladaře za svého svrchovaného pána. Kdyby však Ježíš daňovou povinnost odmítl, přivedli by jej před Piláta jako buřiče, který se postavil proti nárokům imperia. Ježíš „prohlédl jejich zlobu“ a pravil: „Co mě pokoušíte, pokrytci! Ukažte mi daňový peníz!“ Když mu vložili do ruky denár, zeptal se ještě. „Čí je to obraz a nápis?“ „Císařův, pravili Židé. „Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Božího, Bohu.“ (Mt 22,18-21) A když tedy ti, kdo Ježíše ponoukali, slyšeli odpověď, která vstoupila do rčení mnoha národů, „podivili se, nechali ho a odešli“. (Mt 22,22)

SPOR PÁTÝ – O VZKŘÍŠENÍ

V tomto okamžiku nastalo další kolo bitvy. Tam, kde neuspěli farizeové, nastoupili představitelé dalšího duchovního proudu země, saduceové, kteří říkali, že „není vzkříšení“, (Mt 22,23) jak je charakterizuje Matouš. Nevíra ve věčný život byla však jen jedním z vícero charakteristických rysů saduceů, kteří s farizey soupeřili o moc a vliv a dělili se s nimi dokonce i o jedenasedmdesát křesel velerady. Připomeňme si malý detail, že hebrejský kořen „sdk“, na nějž se odvolávali, označuje toho, kdo je spravedlivý a bez viny. A přitom to budou právě saduceové, kteří budou hlavními inscenátory procesu proti Kristovi.

Na rozdíl od farizeů, kteří Mojžíšův zákon rozhojňovali ústní tradicí a spoustou přídavných zákonů a nařízení, saduceové uznávali pouze pět Mojžíšových knih. Ostatní spisy Starého zákona, včetně proroků, měly v jejich očích mnohem menší váhu. Nekomplikovali si prostě život spoustou příkazů jako farizeové.
Pohodlí, ale i politický oportunizmus jim byly vším. Využili každé příležitosti k posílení své mocenské pozice a vlivu a byli ochotni pro udržení autonomie chrámu a svých výsad jednat i s římskou mocí. Jen láska k bližnímu neměla v jejich mocenských kalkulacích jaksi místo. Naopak – saduceové byli mnohem přísnějšími soudci než farizeové.

A teď trochu k teologické stránce sporu. Pro saduceje byl člověk odměňován i trestán již na tomto světě a okamžikem skonu umíral nejen tělesně ale i psychicky. Duše hynula s tělem. Žádná Boží moc a spravedlnost nesahaly za hrob. Neexistovali duchové, andělé. Ale tímto vysvětlením se již ocitáme na chrámovém prostranství, kde saduceové právě vystřídali farizey.

Mistře, začínají se ptát, v páté knize Mojžíšově bylo ustanoveno takzvané levirátní manželství. Když ovdověla některá žena bez potomka, který by dědil jmění, měl povinnost bratr zemřelého si tuto paní vzít a potomka s ní zplodit. Saduceové na podkladě tohoto práva vykonstruovali příklad, jímž chtěli přivést Ježíše do úzkých. Vyprávějí, že bylo hned sedm bratří, kteří jeden po druhém zemřeli a postupně se oženili s manželkou toho, který zemřel jako první. Nakonec zemřela i tato žena. A když tedy Ježíš věří ve vzkříšení, komu bude patřit potom tahle sedminásobná vdova?

Především si tu povšimneme, že přes všechen důmysl se tu představuje duchovní ubohost saduceů, kteří se v představě ráje a posmrtného života nedokázali povznést nad obraz plný semitské smyslnosti. Ježíši zase na druhé straně nemohlo být nic cizejšího než právě takováto „materializovaná“ představa o vzkříšení. Merežkovskij příhodě saduceů říká „ošklivá anekdota ve věčnosti“ a konstatuje, že saduceové „přivádějí vzkříšení mrtvých k nechutnosti“ a že „nejsvětější činí směšným“.
„Jste na omylu, protože neznáte Písmo ani Boží moc, „pravil Ježíš. „Při vzkříšení se lidé nebudou ani ženit ani vdávat, ale budou jako andělé v nebi.“ (Mt 22,29.30) Bůh také není Bohem mrtvých, ale Bohem živých, dodal.

SPOR ŠESTÝ – O NEJVYŠŠÍ PŘIKÁZÁNÍ

Když farizeové zjistili, že Ježíš zvítězil i v tomto kole, smluvili se a jeden zákoník se pozeptal: „Mistře, které přikázání v Zákoně je největší?“ (Mt 22,36) Z kontextu se zdá, že tento zákoník nebyl zdaleka naladěn nepřátelsky.Možná, že se chtěl opravdu dopátrat pravdy, a není vyloučeno, že mu Ježíš začal imponovat. Zákon navíc představoval stovky předpisů a zákazů, spleť, v níž se málo kultivovaný věřící opravdu nedokázal orientovat. Proto se duchovní předáci Izraele snažili stále najít cosi jako společného jmenovatele. Větu, myšlenku, která by celou mravní konstrukci svázala do jednoho stavebního svorníku. Ježíšův současník Hillel prosazoval jako východisko větu: Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim.
A Ježíš? Odvolal se na pasáž Zákona, v níž se praví: „miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. To je největší a první přikázání. Druhé je s ním stejné: Miluj svého bližního jako sám sebe. V těchto dvou přikázáních záleží celý Zákon i proroci.“ (Mt 22,37-40)

Není náhodou, že Ježíš vybral tyto dvě pasáže jako zcela základní části zákona. Láska má být opravdu centrem mravního chování a láska k Bohu a bližnímu – to jsou pak dokonce spojité nádoby, které jsou spolu neodmyslitelně svázány. Zákoník se sklonil před Ježíšovou logikou a podáním a konstatoval, že tohle „má větší cenu než všechny oběti dohromady“. (Mk 12,33)

„Nejsi daleko od božího království,“ (Mk 12,34)¨řekl Ježíš uznale. „A nikdo se už neodvážil dát mu nějakou otázku, “ uzavřel Marek toto vyprávění.(Mk 12,34)

BĚDA VÁM

Ježíš nakonec přešel do vyloženého protiútoku proti všem, kdo hanebně dohrávali svou úlohu v dějinách Izraele a kdo se mylně považovali za duchovní strážce svého lidu. A tak jako Ježíš v Kázání na hoře osmkrát blahoslavil všechny dobré, tiché a trpící, teď slovy „běda vám“ osmkrát zatratí mocné židovského národa. Zástupům, které se v té chvíli nalézaly na obrovském chrámovém nádvoří, Ježíš sdělil, že „na Mojžíšově stolici“ (Mt 23,2) usedli vykladatelé Písma a farizeové. Svazují těžká břemena a ukládají je na ramena lidem. Své skutky konají tak, aby je všichni lidé viděli. Mají rádi přední místa na hostinách a přední sedadla v synagogách. A proto osmkrát „běda vám“.

„Běda vám, vykladatelé Písma a farizeové, pokrytci! Zavíráte před lidmi nebeské království. Sami do něho nevstupujete a těm, kteří chtějí vstoupit, v tom zabraňujete“. (Mt 23,13)
Druhé „běda“ patří zákoníkům a farizeům, kteří se snaží získat nové adepty víry -ledva je však získají, hned je strhnou na své bludné cesty.
Potřetí je „běda“ adresováno nadměrným přísahám, protože přísahy Izraele nejsou ničím jiným než vtahováním Boha do přízemních lidských čachrů.
Čtvrté „běda“ je namířeno proti zákoníkům a farizeům, kteří sice spravedlivě odevzdávají desátky z máty, kopru a kmínu, ale nedbají na to, co je v Zákoně nejdůležitější, totiž milosrdenství a věrnost.
Popáté říká Ježíš „běda vám“, když mluví o rituálním očišťování číší a talířů – uvnitř jsou však farizeové plni hrabivosti a chtivosti. A jak již víme z Ježíšových slov, všechno zlé vychází z vnitřku, který farizeové i dnešní lidé nedostatečně čistí…
V šestém „běda“ přirovnává duchovní mocnáře Izraele k obíleným hrobům. Zvenčí čistota a úpravnost, uvnitř nečistota, pokrytectví a nepravost.
Další „Běda“ pak patří zákoníkům a farizeům, kteří v Ježíšově době ctili již více než čtyři desítky proroků. Avšak tito proroci byli nejprve předky Izraele mučeni a vražděni.

„Hadi, zmijí plemeno,“ říká Ježíš závěrem a obrací se již k soudobému pokolení. „Hleďte, proto k vám posílám proroky, lidi moudré a vykladatele Písma. Některé z nich zabijete a ukřižujete, jiné budete ve svých synagogách bičovat…“(Mt 23,33.34)
Ježíš tak vědomě ukázal i ke svému vlastnímu osudu. „Jeruzaléme, Jeruzaléme,“ povzdychl, „zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo jsou k tobě posláni…“ (Mt 23,37)

VDOVIN ČTYRÁK

Než Ježíš naposledy opustil chrámové prostranství, usedl na nádvoří proti třinácti pokladnicím. U třinácté, určené pro dobrovolné dary chrámu, stál kněz, který přijímal a ohlašoval částky. Přicházeli bohatí, kteří sahali hluboko do svých měšců, ale přišla i chudá vdova, která přispěla dvěma nejmenšími drobnými mincemi, měďáky. Ježíš její počin komentoval slovy: „Tato chudá vdova tam vložila více než všichni ostatní. Ti všichni totiž vložili k darům něco ze svého nadbytku, ona však vložila ze svého nedostatku všechno, co měla na živobytí.“ (Lk 21,3.4)
Tato žena, mnohokrát zpodobená výtvarnými umělci, se ještě dnes na stránkách evangelia tyčí nad všemi izraelskými bohatci a zákoníky, kteří pokládali chudobu za Boží trest a neštěstí. Ježíš na tuto ženu na nádvoří vysloveně čekal, aby právě jejího příkladu použil k předložení nového metru pro posuzování všech činů. Nejcennější nejsou, jak tušíme, velké dary, okázalé podniky, ale dar, třebas nepatrný, provázený hlubokou lidskou dobrotou. Ježíš prostě nehledí do hloubky měšců, ale přihlíží k lidskému srdci.

Obrázky nazarénské školy pro tisk upravila Olga Janíčková.

Zdroj: Autor: PhDr. Slavomír Ravik, Olga Janíčková