Biblické příběhy 20

Autor: PhDr. Slavomír Ravik Nový zákon, VŠECHNO BUDE ROZBOŘENO… Když Ježíš opouštěl chrám, upozorňovali jej učedníci na mohutnost stavby. Vždyť samotná podezdívka byla místy i 150 metrů vysoká. Ježíš jim však prozradil: „Vidíte to všechno? Skutečně, říkám vám: Nebude tu ponechán kámen na kameni, všechno bude rozbořeno.“ (Mt 24,2) A když pak seděli všichni na Olivové hoře a dívali se směrem k městu, ptali se žáci: „Řekni nám, kdy se to stane a jaké bude znamení tvého příchodu a konce světa?“ (Mt 24,3)

(Předchozí příběhy můžete najít zde.)

Program konce světa nepřestal nikdy znovu a znovu vzrušovat lidskou představivost a vzbuzovat ovšem i obavy. To, co čteme v evangeliích, je obrazem takzvané malé apokalypsy, na rozdíl od velké a mimořádně barvité apokalypsy sv. Jana. Abychom pochopili pojmy, o nichž bude řeč, bude třeba vysvětlit, že Ježíš předvídá zpustošení posvátných míst, ale také druhý příchod na tuto zemi. od řeckého slova „parusia“ neboli „příchod“ či „objevení“ se někdy tomuto návratu říká parusie. Písma mluví o tom, že nastane „jeho den“ nebo také „poslední den“. Hovořívá se i o „dni Syna člověka“ či o „dni Páně“. Také se užívá pojem eschatologie od slova „eschatos“ čili poslední. Má se za to, že půjde o poslední akt světového dramatu, v němž budou lidé souzeni za své činy. A konečně se mluvívá o apokalypse, jestliže akcentujeme hrůzný katastrofický závěr naší civilizační epochy.

My bychom se neměli tuze vzrušovat těmito obrazy – často totiž zapomínáme, že vlastně každého čeká „poslední den“ a Boží soud již v tomto životě. Přesněji na jeho konci.
V Ježíšově podání jsou ovšem sloučeny dvě velké události. Zkáza Jeruzaléma a vlastní apokalyptický konec tohoto světa. Jestliže v prvních desetiletích po Kristu Ježíšova „malá apokalypsa“ zahrnovala všechny tyto děje, pak po obležení a zničení Jeruzaléma již začali křesťané rozlišovat dějství skončené – od dějství ležícího na velmi vzdáleném časovém horizontu.

Ježíš si ve svém vyprávění možná vybavil i slova proroka Izajáše (Izaiáše), která Židé tak aktualizovali: „Nadarmo jsem se namáhal, svou sílu jsem vydal pro nicotný přelud,“ stěžoval si kdysi Izajáš. (Iz 49,4)
Ježíš svým učedníkům především vysvětlil, že o dni a hodině konce neví nikdo jiný než sám Bůh. Vyrozuměl je však o podrobnostech vyprávěním o sledu zkoušek, které lidstvo bude muset podstoupit před završením času. „Až však uvidíte Jeruzalém obklíčený vojskem, pak vězte, že je blízko jeho zpustošení. Tehdy ti, kdo budou v Judsku, ať utečou do hor… protože jsou to dni odplaty, kdy se splní všechno, co je o tom napsáno.“ (Lk 21,20-22)

A skutečně osud šestiset tisíc Židů, kteří zůstali roku 70 v obklíčeném Jeruzalémě, byl neradostný. Tisíce mrtvol byly přehozeny přes hradby města, ti, kdo se snažili uniknout hladu, byli pochytáni Římany a na pětset lapených bylo denně ukřižováno před tvářemi zoufalých obránců. Nakonec byly na kříže a na pevnostní stavby vykáceny všechny sady vůkol. Ze šestiset tisíc obránců padla do zajetí jen necelá šestina, devadesát sedm tisíc lidí. V triumfálním průvodu byl kromě zajatců nesen městem Římem i sedmiramenný svícen, stůl obětních chlebů, poklady jeruzalémského chrámu. Jak se mýlil velekněž Kaifáš, když přesvědčoval své vrstevníky, že je třeba ukřižovat jediného Krista, aby byl zachráněn Jeruzalém!

Ježíš však varoval i před příchodem falešných proroků, což je předpověď platná pro všechny dějinné epochy. Každá doba měla své falešné proroky, které odhalily jejich vlastní činy a také čas. Upozornil též na události, které potkají ranou církev, na pronásledování křesťanů. Ježíš předvídal i vystydnutí lásky mezi lidmi, ale ovšem i vzdálené katastrofy kosmického dosahu. „Až přijde soužení těch dnů, zatmí se slunce a měsíc přestane svítit, hvězdy budou padat z nebe a nebeské mocnosti budou otřeseny,“ vyprávěl Ježíš. (Mt 24,29) A lidé „uvidí Syna člověka přicházet na nebeských oblacích s velikou mocí a slávou“. (Mt 24,30)

To, co nás zajímá, to jsou slova povzbuzení, která prosvítají i přes děsivost scén. Člověk cítí jistotu, že všechno, co přijde, je součástí plánu, který má nakonec radostné vyvrcholení. Apokalypsa učí také bdělému vyčkávání této doby, vědomí, že všechno má svůj konec, a jistotě, že Bůh třímá v ruce zápalnou šňůru k náloži závěrečné exploze. A ještě něco náš Ježíšova apokalypsa učí – lidé mají být připraveni na tento okamžik, jako byl připraven Noe a jeho archa, dříve, než došlo k potopě. Neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějeme.

Výzvu k bdělosti podtrhuje Ježíš dvěma podobenstvími. První se týká dobrého a špatného hospodáře. Dobrý služebník se pečlivě stará o svou čeleď, protože čeká svého pána každým okamžikem. Špatný služebník týrá čeledíny, hoduje a pije, ale jeho pán přijde ve chvíli, kdy ho nikdo nečeká, v hodinu, kterou nikdo netuší…

Druhé podobenství vypráví o deseti družičkách, které, jak bývalo zvykem, čekaly na ženicha. Ten přicházel v den svatby do tchánova domu pro nevěstu. Z deseti družiček bylo pět neprozíravých – ty si vzaly sice lampy, ale neměly s sebou olej, jímž by zapálily světlo. Rozumné nesou obojí. A když přišel ženich, dostalo se do domu svatby a veselí jen pět prozíravých dívek. „Buďte tedy bdělí,“ uzavírá Ježíš, „protože nevíte dne ani hodiny.“ (Mt 25,13)
Apokalypsa by nebyla apokalypsou, kdyby neobsahovala také soud. „Až přijde Syn člověka… budou před něj shromkážděny všechny národy. A oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů. Ovce postaví po své pravici, kozly po levici. Tehdy řekne král těm po své pravici: „Pojďte, požehnaní mého Otce, přijměte jako úděl království, které je pro vás připraveno…“ (Mt 25,31-34)

V Ježíšově řeči je konečně zakomponován i metr, jímž budou lidé posuzováni. Království se dostane těm, kdo budou stát po pravici, neboť „jsem měl hlad a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň a dali jste mi napít; byl jsem cizí a ujali jste se mě, byl jsem nahý a oblékli jste mě, byl jsem nemocen a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení a přišli jste ke mně“. (Mt 25,35.36)
Spravedliví si však nevzpomínají, že by svého soudce hostili, léčili či oblékali. Ježíš však posluchačům vysvětluje: „Co jste udělali pro jednoho z těch mých nejnepatrnějších bratří, pro mne jste udělali.“ (Mt 25,40) Právě tak budou odsuzování bezcitní, kteří nepoznali ve svých bližních svého budoucího soudce a krále.

Dnešnímu čtenáři by se snad mohlo zdát, že se o elementární potřeby postaral sociální pokrok. Civilizace rozšířila škálu potřeb a zvládla jejich naplnění. Ale cožpak hmotný blahobyt, který ostatně všichni zdaleka nemají, vyřešil celou bídu lidského společenství? Cožpak není balzámem třeba pousmání, když je našim bližním těžko? Cožpak nemůžeme usnadnit život lidem kolem sebe jenom tím, že jim podáme v pravou chvíli pomocnou ruku? A tak nás v každé chvíli může přicházející apokalypsa a Syn člověka překvapit novými a docela nečekanými otázkami…

POMAZÁNÍ V BETANII

Bylo těsně před velikonocemi, svátkem nekvašených chlebů, a velekněží a zákoníci jen hledali příležitost, jak by se Ježíše zmocnili. Podle Markova podání zbývaly do velikonoc snad už jen dva dny. V tom případě by to byla středa. A právě tehdy, jak se shodují evangelisté, v Betánii došlo k pomazání Páně. To bývá podtext obrazů, které výtvarní mistři věnovali této scéně. Anonymní dívka, jíž jen evangelista Jan připsal jméno Marie, namazala Ježíšovy nohy vzácným nardovým olejem. Ježíš je tak pomazán těsně před tím, než projde soutěskou smrti.

Každý evangelista popsal tento děj po svém. Zvláštní pozornost si však přece jen zaslouží literární klenotník Lukáš, který vynikl zejména při kresbě Ježíšova milosrdenství. Vyprávění začíná stručnou sentencí, že „jeden farizeus“ pozval Ježíše k jídlu. Jak můžeme vyčíst z kontextu, vedla tohoto muže k uspořádání hostiny zejména zvědavost… Tu se však uprostřed hostiny objevila v místnosti hříšnice s alabastrovou nádobou vzácného oleje a „rozplakala se; slzami mu začala smáčet nohy a vlastními vlasy je utírat,“ (Lk 7,38) a mazat olejem.
Hostitel si pomyslel: „Kdyby to byl prorok, byl by poznal, kdo a jakého druhu je ta žena, která se ho dotýká, že je to hříšnice!“ „Šimone,“ vstoupil mu do těchto myšlenek Ježíš, „rád bych ti něco pověděl.“ „Jen mluv, mistře!“ (Lk 7,39.40) A tu mu Ježíš počne vyprávět historku o dvou dlužnících. Jeden dlužil padesát, druhý pětset denárů. Když neměli čím platit,vysvětlil Ježíš, věřitel odpustil jim oběma. „Kdo z nich ho tedy bude mít více rád?“ (Lk 7,42) „Mám za to, že ten, komu více odpustil,“ hádal Šimon. „Správně jsi usoudil,“ potvrdil mu Ježíš a uzkázal na hříšnou ženu. „Vidíš tuto ženu? Vešel jsem do tvého domu. Vody na umytí nohou jsi mi nedal, ona však mi nohy skropila slzami a utřela svými vlasy. Nepolíbils mě na pozdrav, ona však od té chvíle, co jsem vešel, mi nepřestala líbat nohy. Nepomazals mi olejem hlavu, ona však mi drahocenným olejem pomazala nohy.“ A závěr: „Jsou jí odpuštěny její mnohé hříchy, protože projevuje velkou lásku. Komu se odpouští málo, málo miluje.“ Pak se obrátil k hříšnici a pravil: „Jsou ti odpuštěny hříchy.“ (Lk 7,43-48) A vzápětí udělil Ježíš svou poslední „medaili za víru“ slovy: „Tvá víra tě zachránila. Jdi v pokoji.“ (Lk 7,50)

Tato neznámá hříšnice byla také první postavou Nového zákona, která nežádala uzdravení žádné choroby fyzické, ale vyléčení z řady morálních selhání. K předchozím Ježíšovým výtkám hostiteli Šimonovi bychom snad jen měli dodat, že podle východní etikety těch dávných dob se měl hostitel ujmout vzácných hostí hned po příchodu. Sluhové jim oplachovali zaprášené nohy, lili vodu na ruce. Očista nohou byla praktická i proto, že hosté spočívali při večeři na pohovkách rozestavěných kolem stolu. Olej, který hostitel nabízel svým hostům, také nebyl pouhou změkčilostí požitkářů. Pokožka v tvrdých pouštních podmínkách snadno praskala a bylo jen prospěšné, když si ji domorodci natírali. Hříšnice na farizejské hostině tak vynahradila nedostatečnou pozornost farizeje Šimona.

Zatímco Lukáš se soustřeďoval spíše na vlastní odpuštění, Marek s Matoušem se ve svých evangeliích koncentrovali na alabastrovou nádobu, nardový olej a slavnostní pomazání, které připomíná nejen čas pohřbu, ale také velké dny Izraele, kdy bývali pomazáni židovští králové.
V případě Kristově vyvolala pozornost zejména kvalita oleje, který neznámá žena přináší. Pokud víme z historických pramenů, libra, t.j. 327,5 g gramů tohoto balzámového oleje, získaného z kořenů nardové rostliny sbírané v Himaláji, představovala hodnotu tří set denárů. To byl roční příjem manuálního pracovníka. Když tedy tato neznámá vylila „nádobku drahocenného oleje“ na Ježíšovu hlavu, jak psal Matouš, rozhněvali se i někteří učedníci kteří „to těžce nesli a říkali: Nač takové plýtvání? Vždyť se to mohlo prodat za drahé peníze a dát je chudým“.(Mt 26,8.9)
Ježíš se ženy zastal. „Dobrý skutek na mně vykonala: Vždyť chudé máte mezi sebou vždycky, ale mne vždycky nemáte. Když vylila ten olej na mé tělo, udělala to k mému pohřbu.“ (Mt 26,10-12) Současně pak dodal, že až bude po celém světě hlásáno evangelium, nezapadne ani památka na tento večer a na všechno, co tu tato žena udělala. V Janově ebangeliu to byl jmenovitě Jidáš, kdo měl starost o vysokou cenu masti promrhané na Ježíšově hlavě. Jan také profiluje zrádce Jidáše slovy: „To řekl, ne že by mu záleželo na chudých, ale protože to byl zloděj; spravoval společnou pokladnu a z příjmů si část nechával pro sebe.“ (J 12,6)

V tom čase se již schylovalo k tragickému konci a Jidáš byl již zřejmě vnitřně rozhodnut sehrát neblahou roli černé ovce. Zbývalo totiž, aby se mezi nejbližšími našel zrádce, který by veleradě usnadnil realizaci lstivých záměrů. Velerada, jak víme, usilovala, aby se děj odehrál pokud možno potají, na skrytém místě, mimo dohled veřejnosti. Nejlépe v noci a o samotě. A tu se sám o sobě objevil se svou nabídkou Jidáš Iškariotský. „Co mi dáte, když vám ho zradím?“ zeptal se. (Mt 26,15) Matouš píše, že mu rovnou vysázeli třicet stříbrných. „Od té chvíle hledal vhodnou příležitost, aby ho zradil“ (Mt 26,16)

Obrázky nazarénské školy pro tisk upravila Olga Janíčková.

Zdroj: Autor: PhDr. Slavomír Ravik, Olga Janíčková