Biblické příběhy 21

Autor: PhDr. Slavomír Ravik Nový zákon, POSLEDNÍ VEČEŘE Židovské Velikonoce, které my kopírujeme, přirozeně s jiným podtextem a smyslem, měly v Ježíšově době již více než tisíciletou tradici. Rok co rok si 14.nísánu, tedy v měsíci, který probíhal mezi polovinou března a dubna, Židé připomínali svůj slavný odchod z Egypta. Dvanáct století před Kristem si Mojžíš v těchto dnech vynutil pro sebe a pro svůj lid propuštění židovského národa z egyptského otroctví.

(Předchozí příběhy můžete najít zde.)

A TAK NASTALY ŽIDOVSKÉ SVÁTKY

Probíhala tenkrát poslední noc a všichni Židé zabili beránka, jehož krví pomazali veřeje svých dveří. Anděl pomsty, který kráčel zemí, tak poznal, které domy má této noci minout. A uvnitř se Židé chystali k odchodu. Jedli pečeného beránka, nekvašené chleby zadělané jen vodou, protože na prokvašení těsta již nebyl čas. Hole v rukou, šat přepásaný. A pak Izrael vykročil do tmy, která mířila k budoucnosti a do zaslíbené země.

Od té doby se 14.nísán stal největším svátkem roku. Židé z celé země mířili k Jeruzalému a po třetí hodině odpoledne se chrámové prostranství proměnilo v nevídaná jatka. Podle historika J.Flavia bylo v jediném dni poraženo na čtvrt milionu beránků, neboť Jeruzalém hostil na dva miliony Židů z celého Izraele. S vyjitím první hvězdy počala slavnost pascha. Jako kdysi v Egyptě, i nyní pojídali pečeného beránka, jemuž nesměla být zlomena jediná kost. Přikusovali tenký nekvašený chléb, macesy. A také salát z hořkých bylin, které měly připomínat hořký čas egyptského otroctví – nasekali do něj pelyněk, pampelišky, řeřichu, ředkvičky, petržel. Kromě toho si připravovali zvláštní omáčku z octa, sušených datlí a fíků, hroznů, vína a skořice. Do této omáčky namáčeli Židé sousta salátu a jiné pokrmy svého nočního hodování.

Na 14.nísán navazovalo pak ještě sedm dní svátků nekvašených chlebů. V té době nesměl být v žádné izraelské domácnosti ani kousek kvašeného těsta. A tak ten týden byl jakýmsi předělem mezi rokem starého a nového kvasu. Ježíšův odchod, vyvrcholení životního poslání, nemohl přijít symbolicky ve vhodnější čas. I tady se odehrává přechod od staré smlouvy k Novému zákonu. A jako kdysi Židé vyráželi do noci, tentokrát se Ježíš vydá do tmy Getsemanské zahrady, aby drama vyvrcholilo…

O rozčlenění našich Velikonoc víme více – na Zelený čtvrtek probíhá poslední večeře, o Velkém pátku došlo k ukřižování a v noci ze soboty na neděli se odehrálo slavné vzkříšení. Teď jde jen o zpřesnění, na který z těchto dní připadal 14.nísán, počátek židovských svátků. Podle Janova evangelia se poslední večeře konala právě poslední večer před židovskými svátky. A tak v okamžiku Ježíšovy smrti se ozve bekot čtvrt milionu beránků na chrámovém nádvoří. Tomuto časovému rozvržení odpovídají i některé reality židovského národa. Je těžko představitelné, že by velerada zasedala o slavnostní noci a že by byl Ježíš křižován o největším svátku roku. To jsou však pouze detaily, které v hlubokém smyslu kříže již nehrají roli.

Ježíš tedy přichází v náš čtvrtek do Jeruzaléma – aby tu se svými nejbližšími naposledy povečeřel. Poslední večeře, jak ji známe z mnoha pláten, deskových maleb i fresek, zaměstnávala malíře bezmála dvě tisíciletí. Tato večeře se s největší pravděpodobností konala v domě matky evangelisty Marka.

A když jsme již u místních a časových reálií, bude na místě připomenout, že Židé hodovali vleže na lůžkách s poduškami, a to tak, že leželi na levém boku, s loktem opřeným o polštáře. Jedli volnou pravou rukou. Leželi tedy hlavou ke stolu a jejich nohy mířily ke stěně. Lůžka byla dvojitá i trojitá a byla podkovovitě rozložena kolem kulatého stolu.
Teď si již můžeme snadno představit, že Jan, „miláček Páně“, mohl při večeři docela dobře spočívat na Ježíšově hrudi, jak se dočítáme. Z druhé strany, nebo hned vedle Jana, musel být v Ježíšově dosahu Jidáš. Jinak bychom si vůbec nedovedli představit, jak by mu Ježíš vložil přímo do úst sousto, o kterém bude ještě řeč. A teď si také můžeme snadno zkontrolovat, s jako věrností světová malba zachytila poslední večeři. Až na výjimky zapracovali všichni do své večeře evropskou zkušenost.

A nyní si zopakujeme, jak probíhala paschální večeře, jejíž pravidla Ježíš sám dodržel. Hostitel i hosté poděkovali Bohu za všechny dary stolu, za plody země, za plod révy, za všechnu dobrotu, kterou živí tento svět. Slavnostní večeře se neobešla ani bez zpěvu žalmů.
Ale poslední večeře měla také svůj vlastní svéráz, svá specifika, která z ní učinila jeden z vrcholů křesťanské zvěsti Nového zákona. Začteme-li se do evangelií, zpozorujeme, že celou atmosféru navodilo počáteční strkání oněch dvanácti, z nichž každý toužil po čestném místě poblíž Ježíše. Tak vznikl již po několikáté spor, kdo je z nich asi největší. Ježíš autoritativně zasáhl slovy, že „kdo je mezi vámi největší, ať je jako nejmenší… Já však jsem mezi vámi jako ten, kdo slouží.“ (Lk 22,26.27) Aby podtrhl platnost těchto slov, Ježíš sám „odložil svrchní šaty, uvázal si kolem pasu lněnou zástěru, potom nalil vody do umyvadla a začal umývat učedníkům nohy a utírat jim je zástěrou, kterou měl uvázanou kolem pasu.“ (J 13,4.5)

Šok učedníků musel být značný – nemohli totiž pochopit Ježíšovo počínání, tím spíše, že umývání nohou náleželo otrokům, a nikoliv učiteli.

„Pane, ty mi chceš mýt nohy?“ ohradil se Petr. „Co já konám, tomu ty teď ještě nemůžeš rozumět; pochopíš to však později.“ „Nohy mi umývat nebudeš,“ vzpouzel se Petr znovu, „ne, nikdy!“ „Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou společenství,“ pokoušel se vysvětlovat Ježíš. Petrova odpověď prozrazuje výbušné založení jeho povahy, která se potácela od jedné krajnosti k druhé. „Pane, to mi umyj nejen nohy, ale i ruce a hlavu!“ zvolal. „Kdo je celý vykoupán, potřebuje si umýt jen nohy a je celý čistý. I vy jste čistí, ale ne všichni.“ (J 13,6-10) „Chápete, co jsem vám udělal?“ (J 13,12) zeptal se Ježíš nakonec.“Vy mě nazýváte mistrem a Pánem, a to právem, to skutečně jsem. Jestliže jsem vám tedy umyl nohy já, Pán a mistr, máte vy také jeden druhému umývat nohy. Dal jsem vám příklad: Jak jsem já udělal vám, tak máte dělat i vy.“ (J 13,13-15)
Ježíš prostě vyhlásil program služby jako výzvu, adresovanou nejen své době, ale i všem časům budoucím. Služba je svorníkem, která váže lidská společenství – a všude tam, kde společnost praská ve švech, nacházíme zpravidla příčinu v selhání této základní vazby mezi lidmi.

To je však jen jeden symbol Ježíšova umývání nohou. Otázka: „Chápete, co jsem vám udělal?“ míří ještě dál – k sebeobětování, které tady začíná a na kříži končí.
Ježíš však pootočí list a přednese svým blízkým téma zrady. „Skutečně, říkám vám: jeden z vás mě zradí.“ (Mt 26,21) Učedníci se počali dívat jeden na druhého v nejistotě, o kom je řeč. „Já to snad přece nejsem, Pane“ ptali se jeden přes druhého. (Mt 26,22) Rezolutní Petr se obrátil na Jana, který byl Ježíšovi nejblíž. „Zeptej se ho, kdože to je, o kom to říká.“ „Pane, kdo to je?“ ptá se Jan. „Ten je to, komu podám omočené sousto.“ (J 13,24-26)

Podle Matoušova svědectví se Jidáš rovnou zeptal: „Já to snad přece nejsem, mistře?“ „Tys to řekl,“ odvětil Ježíš. (Mt 26,25) Ježíš mu opravdu podal skývu na dotvrzení svých slov. Jan konstatoval stručně, že „po tom soustu vjel do něho satan“. „Co chceš udělat,“ řekl Ježíš Jidášovi, „udělej rychle!“ (J 13,27) Ještě v této chvíli měl Jidáš poslední příležitost k pokání. Tušil, nebo dokonce věděl, že zrada nezůstala před Ježíšem utajena. Nicméně Jidáš „vzal sousto a hned odešel“. (J 13,30) A Jan k této pasáži připisuje jednu holou větu, která vystihuje prázdnotu a temnotu cesty, na niž se vydal Jidáš. „Byla noc.“ (J 13,30)

TAJEMSTVÍ EUCHARISTIE

Pak byly proneseny ony slavné věty, které pro nás zapsali evangelisté a které zvěčnili všechny křesťanské chrámy světa. Čteme, že Ježíš vzal chléb, vzdal díky, lámal a dával svým učedníkům a řekl: „Toto je mé tělo, které se za vás vydává. To konejte na mou památku.“ (Lk 22,19) potom vzal kalich, vzdal díky, podal ho svým nejbližším a řekl: „Pijte z něho všichni. Neboť toto je má krev… která se prolévá za mnohé na odpuštění hříchů.“ (Mt 16,27.28)

Toto komuniké o ustavení eucharistie je opravdu krátké. Ale je tu obsaženo všechno, co bylo a je pro novozákonní zvěst nejpodstatnější. Ježíš nabízí své tělo a svou krev na odpuštění hříchů. A na památku oné dávné večeře se toto proměňování uskutečňuje dnes a denně v našich chrámech. Přes to všechno jde o hluboké tajemství, které nikdy beze zbytku nepochopíme, právě tak, jako nikdy nepoznáme a slovy nepostihneme plný obsah Kristova poslání na tomto světě. S tím se již musíme smířit.
Můžeme si však připomenout alespoň některé reálie, které nám pomohou pochopit poslední večeři, u níž jsme se na okamžik zastavili. Stolování mělo již v židovském společenství hlubší smysl a jeden z židovských učitelů kdysi dávno prohlásil, že sedí-li tři u jednoho stolu a baví se při tom o Zákonu, je to, jako by jedli ze stolu samotného Boha. Bůh byl tedy při takovém shromáždění přítomen mezi věřícími a vytvářel, jako klenba nad Izraelem, společenství mezi lidmi. Stával se poutem jednoty tam, kde lidé v jeho jménu usedali kolem společného stolu. Tento duch se přenesl i do našich mší a do tajemství eucharistie.

Duchovní W. Busch kdysi napsal, jak připravoval k přijímání děti. „Dělával jsem to takto: pověsil jsem na stěnu obraz Velké večeře a řekl jsem: Děti, ten obraz není ještě dokončen. Pokračuje dál přes okraj… a sem se smíte postavit i vy. I vás Spasitel volá a zve ke svému stolu!“
Hostie v rukou kněze dodnes připomíná nekvašený chléb v rukou Izraele a ruský spisovatel Merežkovskij při vzpomínce na velikonoční svátky v dávném Izraeli napsal: „Tichý chrust lámaných macesů jako živých kostí v živém těle je více než všechna slova.“

Nebudeme prolamovat neproniknutelné. Víme jen, že bičovaný a ukřižovaný Ježíš zapůsobil na svědomí světa a na smýšlení těch, kdo byli bezprostředními svědky jeho křížové cesty. Ti, kdo věří Ježíši, věří především tomu, že Kristova oběť byla záchranným pásem podaným lidstvu. A ti, kdo věří, také chápou že kouskem viditelného hmotného chleba Ježíš jako duchovní transfúze přichází, aby žil v našem srdci. Nemusíme přece znát všechna tajemství. Jsme-li nemocní a potřebujeme-li penicilin, netřeba nám znalostí o tajích výroby a účinku antibiotik. Stačí, když s důvěrou nastavíme sval, do něhož lékař vbodne injekci.

LOUČENÍ

„Děti, ještě krátký čas jsem s vámi,“ (J 13,33) pravil Ježíš, sotvaže Jidáš opustil hodovní síň. V tomto oslovení je zapsána hloubka Ježíšova citu. Věděl, že stojí proti mužům, kteří ještě nedozráli ve víře a statečnosti. Ježíš se jistě zadíval do tváří svých nejvěrnějších, kteří ještě netušili, po jakých cestách se budou sami ubírat. (Tomáš a evangelista Matouš budou jednoho dne probodeni, Petra ukřižují hlavou dolů a jeho bratra Ondřeje přiváží na kříž ve tvaru písmene X. Trápil se prý tři dni, než dokonal. Jakuba staršího čeká stětí. Filipa ukřižují a budou kamenovat na kříži. Z Bartoloměje (Natanaela) sedřou kůži zaživa a pověsí jej hlavou dolů. Šimona Horlivce rozřežou pilou a Ježíšova bratrance Jakuba Mladšího, který se podobal Ježíši postavou i vzhledem, přivedou na vrchol chrámového cimbuří, svrhnou jej dolů a nahážou na něj kamení. Jeden z jeruzalémských Židů jej dorazí sochorem…)

Teprve ve světle těchto osudů pochopíme Ježíšova slova na závěr poslední večeře. „Dávám vám nové přikázání,“ říkal Ježíš. „Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci…“ (J 13,34.35) Tato slova nejsou ani zdaleka určena jen apoštolům a době, v níž byla pronesena. Oslovují přes vzdálenost věků jednoho každého z nás.
„Pane, kam jdeš?“ zeptal se Petr. (J 13,36) Ježíš vysvětlil, že tam, kam jde teď, jej žáci následovat nebudou. Alespoň ne hned. Přijde však čas, kdy i oni půjdou touto cestou. „Svůj život za tebe položím,“ zapřísahal se Petr. (J 13,37) „Svůj život že za mne položíš? Ano, skutečně, říkám ti: Dříve než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš.“ (J 13,38)

Petr myslel svůj slib věrnosti vážně a nakonec ho opravdu dodržel. Ne však této noci. Věčně impulsivní, fyzicky zdatný rybář zapomněl počítat se slabostmi všedního dne. Petr spoléhal příliš sám na sebe – a proto nakonec selhal. Nepočítal s Achillovou patou své povahy a nebyl tedy dost imunní vůči nebezpečí, které mu té noci hrozilo.

Ježíš měl hlavu plnou posledních pokynů, probíral v myšlenkách, co všechno musí ještě svým nejbližším říci. Neboť času bylo už opravdu málo. Proto text, který pročítáme, není jednolité, vyžehlené kázání, ale spleť myšlenek, které Ježíše napadaly ještě ve večeřadle nebo cestou do Getsemanské zahrady.

„Vaše srdce ať se nechvěje! Věřte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho příbytků. Kdyby tomu tak nebylo, přece bych vám nebyl řekl: „Odcházím, abych vám připravil místo.“ Pak, jako by dodával: „Cestu, kam já jdu, znáte.“ „Pane, nevíme, kam jdeš. Jak můžeme znát tam cestu?“, ptal se Tomáš. „Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Až poznáte mne, poznáte i mého Otce. A od této chvíle ho poznáváte a už jste ho viděli,“ prozrazuje Ježíš svou identitu naplno. „Pane, ukaž nám Otce,“ žádá nic nechápající Filip. „Filipe, tak dlouho už jsem s vámi a neznáš mě? Kdo viděl mne, viděl Otce… Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec že je ve mně?“ (J 14,1-10)
Ježíš přislíbil i příchod Ducha svatého. Ducha osvícení, božské jiskry inspirace… „Nenechám vás tu jako sirotky. Zase k vám přijdu.“ (J 14,18) A pak se v duchu vrátil na luka kolem Genezaretského jezera a připomněl, aby všichni dodržovali slova, která slýchávali v jeho kázáních. „Miluje-li mě kdo, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.“ (J 14,23) Po chvíli pak řekl učedníkům větu, která se také zapíše do křesťanských bohoslužeb: „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám…“ (J 14,27)
Nakonec Ježíš předvedl poslední z obrazů, jichž používal, aby svým žákům přiblížil sám sebe. Víme už o tom, že je dobrý pastýř a chléb a živá voda, vzkříšení a život, a teď ještě vinný keř. „Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař. Každou ratolest na mně, která nenese ovoce, odřezává a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla ovoce ještě více.“ Již ve Starém zákoně se mluví často o Izraeli jako o vinici. Teď se tu prořezávají neplodné větve, tedy ti, kdo se zpronevěřili svému poslání.
Ale vinnou révu přinášejí i jiné obrazy a podobenství. „Kdo zůstává ve mně a já v něm,“ vysvětluje Ježíš, „ten nese mnoho ovoce, neboť odděleni ode mne nemůžete dělat nic. Nezůstane-li kdo ve mně, bude vyhozen ven jako ratolest a uschne; seberou ji, hodí do ohně – a bude hořet. Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li ve vás moje slova, můžete prosit oč chcete a dostanete to.“ (J 15,1-7)

Zbývalo jen ještě několik slov v rychle plynoucím čase. Ježíš znovu zopakoval ještě jednou přikázání lásky.“Milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás. Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život.“ říká Ježíš a ukazuje k smrti na kříži, která se přiblížila na několik málo hodin. (J 15,12.13)
„Vás jsem nazval přáteli, protože vám jsem oznámil všechno, co jsem slyšel od svého Otce,“ říká Ježíš. „Ne vy jste si zvolili mne, ale já jsem vyvolil vás k tomu, abyste šli a přinášeli užitek… “ (J 15,16)

Ježíš nezatajoval, že svět nenávidí také jeho učedníky. Předpověděl žákům, že je vyloučí ze synagogy, „ano, přichází hodina, kdy každý, kdo vás zabije, bude si myslit, že tím prokazuje službu Bohu.“ (J 16,2) Ježíš si uvědomoval, že lidem nelze říci všechno. „Měl bych vám ještě mnoho co říci,“ povzdechl si, „ale teď byste to nemohli unést.“ (J 16,12) Přece však znovu předvídal svou smrt a bolest učedníků. „Vy budete plakat a naříkat, svět se však bude radovat… ale váš zármutek se obrátí v radost… ale zas vás uvidím a vaše srdce se bude radovat a tu vaši radost vám nikdo nevezme. V ten den se mě už nebudete na nic ptát.“ (J 16,20.22.23) Tato slova míří za kříž, ke dni vzkříšení.
Učedníci snad teď již pochopili. „Nyní víme, že víš všechno a nepotřebuješ, aby se tě kdo na něco ptal. Proto věříme, že jsi vyšel od Boha,“ (J 16,30.31) říkají. Víra však neobstojí v hrůzách této noci. „Hleďte, přichází hodina – ano, už je tu,“ prozradil Ježíš, „kdy se rozprchnete každý po svých a mne necháte samotného. Přesto však nejsem sám… Toto jsem k vám mluvil, abyste ve mně měli pokoj. Ve světě budete mít soužení. Ale buďte zmužilí!“ nabádá je Ježíš.“Já jsem zvítězil nad světem,“ (J 16,32.33) uzavřel triumfálně a dal svým posledním posluchačům najevo, že až do finále to bude on, kdo bude mít vývoj událostí ve svých rukou…

MODLITBA ZA NEJBLIŽŠÍ

Pak Ježíš obrátil své oči k nebi, jak napsal Jan, a počal se modlit za ty, kdo ho dva tři roky provázeli zemí a nyní došli téměř až k popravišti. „Byli tvoji,“ šeptal, „a mně jsi je dal, a zachovali tvé slovo. Nyní poznali,, že všechno, cos mi dal, je od tebe… Já prosím za ně. Prosím ne za svět, ale za ty, které jsi mi dal, vždyť jsou tvoji… Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je ochránil od zlého.“ (J 17,6.7.9.15)
Konečně Ježíš poprosil za všechny věřící, kteří jdou stejnou cestou. „Prosím nejen za ně, ale také za ty, kdo pro jejich slovo uvěří ve mne: ať všichni jsou jedno.“ (J 17,20.21)

Pak se všichni zvedli k odchodu. Nějakých 150 metrů odsud, přes dvě ulice, se nachází palác, v němž teď večeřeli velekněží, Kaifáš s Annášem. Kousek dál Herodes Antipas, který se tentokrát také vydal do Jeruzaléma. Všude kolem panoval hluboký klid. Jen těchto dvanáct postav sestupovalo do údolí Cedronu. A slova, která té noci byla pronesena a která doposud zněla učedníkům v uších, se budou po tisíce let opakovat ve všech katedrálách i malých kostelíčcích světa.

Obrázky nazarénské školy pro tisk upravila Olga Janíčková.

Zdroj: Autor: PhDr. Slavomír Ravik, Olga Janíčková