Biblické příběhy 22

Autor: PhDr. Slavomír Ravik Nový zákon, KŘÍŽOVÁ CESTA I Na úpatí Olivové hory se nacházel nevelký sad s olivovými stromy a lisem na zpracování oleje. Podle olivového lisu byla tato zahrada nazvána Getsemany. Později toto topografické označení splynulo s pojmem těžkého smrtelného zápasu, který se tu této noci odehrál. „To místo znal i … zrádce Jidáš, protože se tam Ježíš často scházel se svými učedníky.“ (J 18,2) Proto i této noci vedl zrádce pochopy neomylně do těchto míst. Protože byly velikonoce a protože se svátek pascha světil v úplňku, byla krajina ozářena měsíčním světlem. Apoštolové jako obvykle ulehli v jeskyni v zahradě, dlouhé 17 a široké 9 metrů. Jen Jana s Jakubem a Petra odvedl Ježíš stranou.

(Předchozí příběhy můžete najít zde.)

SMRTELNÁ ÚZKOST

Nastával okamžik, kdy se Kristus přiblížil prahu úzkostné bolesti. „Je mi přesmutno, až k smrti,“ vzdechl, „zůstaňte zde a bděte se mnou!“ Pak poodešel, padl tváří k zemi a modlil se: „Otče můj, jestliže je to možné, ať mě mine tento kalich; ale ne, jak já chci, nýbrž jak ty chceš!“ (Mt 26,38.39) Po chvíli se vrátil k trojici těch, na jejichž společnost a tichou podporu spoléhal. Všichni spali.“To jste nemohli ani jednu hodinu se mnou bdít?“ A dodal: „Bděte a modlete se, abyste nepřišli do pokušení. Duch je sice ochoten, ale tělo je slabé.“ (Mt 26,40.41)

Pak znovu klesl na kolena a modlil se: „Otče můj, nemůže-li mě tento kalich minout a musím ho vypít, ať se stane tvá vůle.“ (Mt 26,42) Apoštolům únavou ztěžkly oči, jak čteme v evangeliích, a Ježíš je už ani nebudil. Sám v tichosti noci opakoval své prosby.

Po Cesareji, kde se Petr nedokázal smířit s myšlenkou Ježíšovy smrti a kde došlo k prvnímu Petrovu selhání, přichází noc v Getsemanech. Petr, ukolébán množstvím prožitků, myšlenek, které mu vířily hlavou, a také uspáván tichem a samotou i vydatnou večeří, upadal do těžkého trhavého spánku.

Mnoho autorů, kteří se nořili v myšlenkách do tajemství této noci, se snažilo pochopit smrtelnou úzkost Ježíše v Getsemanské zahradě. Lámali si hlavu nad tím, proč božská bytost, která znala od počátku svůj vlastní úděl a připravované bolesti, svádí tak úporný zápas a podléhá tak silné úzkosti, že „jeho pot stékal na zem jako krůpěje krve“. (Lk 22,44) Nebylo náhodou, že tuto kratinkou zmínku zapsal právě lékař Lukáš, jemuž krvavý pot nebyl cizím pojmem. Odborníci mu od nepaměti říkají haematidrosis; jde o jev, k němuž dochází kumulací strachu, kdy se utrpení a děs vracejí v nových a nových vlnách. Senzitivní organismus už není s to snášet násobící se napětí, podkožní kapiláry se rozšíří a ve styku s potními žlázami praskají. Pak se pot mísí s krví – většinou po celém těle.

Ježíšova úzkost je poměrně snadno vysvětlitelná – jestliže totiž ve většině případů, například ve válečném poli, ale i na lůžku nemocnice, není až do posledního okamžiku umírajícím zřejmé, že jde skutečně o konec života, Ježíš všechno věděl předem. Prožíval s předstihem všechno utrpení a také si byl jist, že již nazítří v tento čas bude jeho tělo odpočívat v kamenné hrobce. Měl jasné ponětí o hloubce utrpení, do něhož bude ponořen.

Ježíš byl navíc osobností nanejvýš citlivou. Nenarodil se proto, aby byl silný a statečný, ale proto, aby vedl lidi k poznání a aby dokázal zemřít za hříchy světa. Přitom Ježíš nemusel nutně na kříži dokonat – kdyby lidé přijali jeho výzvy k pokání a kdyby se Izrael obrátil, Boží království by se stalo realitou. Ježíš však byl bezmocný proti totální blokádě v mysli Izraele. Ježíšova smrtelná úzkost byla spojena i s povahou lidí, za něž v podstatě dával život. Obětoval-li se pro spásu lidstva, umíral také za ty, kdo končí v oprátkách šibenic, za mravní kal společnosti a za ty, kdo ho přibíjeli na kříž.

„Jen skrze své lidské srdce,“ napsal spisovatel Merežkovskij, „můžeme nahlédnout do Getsemanské zahrady; tíži jeho kříže můžeme změřit jen tehdy, když vezmeme kříž na sebe. Kdo pak nikdy nic podobného nezakusil, ten si neví s evangeliem rady…“ Dramatický duševní zápas je přesně popsán v textech evangelií. Strhující jsou zejména okamžiky, v nichž se na chvíli odděluje rozum, který vede kupředu, a krvácející srdce, které se zdráhá jít cestou bolesti. Třikrát je tu vyslovena prosba k Otci. Jestliže však poprvé Ježíš říká: Otče, je-li to možné, ať mě tento kalich mine, podruhé již odevzdaně konstatuje: Nemůže-li mne tento kalich minout, ať se stane tvoje vůle.

Co tento zápas říká nám zhýčkaným dětem dvacátého století? Ukazuje, jak by člověk měl přijímat své životní zkoušky. Přes dvě tisíciletí nám evangelista vysvětluje, že kalich utrpení je nápojem silných. Když tato chvíle nastane, podávaný pohár by měl být uchopen pevnou, a nikoliv třesoucí se rukou.

Blížila se snad třetí hodina v noci, když Ježíš spatřil v dálce mihotání pochodní. Smrt byla na dosah. Dnes v místech, která jsou svědectvím této noci, stojí několik olivových stromů, snad potomků těch, pod nimiž se Ježíš potil krví. Oliva se totiž snadno zmlazuje výhonky a přírodovědec Plinius jí přisoudil jméno „arbor aeterna“, neboli věčný strom.

JAKO NA LOTRA JSTE VYŠLI …

Ježíš ještě včas stačil vzbudit spáče. „Ještě pořád spíte a odpočíváte? Už je tady ta hodina… Vstaňte, půjdeme! Hleďte, už je blízko můj zrádce.“ (Mt 26,45.46) Ježíš ani nedomluvil a Jidáš stál před ním. I když se někdy hovořívá o účasti římské posádky na této noční akci, je pravděpodobné, že zatčení provedli samotní Židé. Kdyby totiž zatýkal Ježíše římský manipul, pak by Římané sotva vydávali svého zajatce veleknězi. Má tedy pravdu Matouš, který píše přesně, že „velký houf s meči a holemi… poslali velekněží a starší lidu“. (Mt 26,47)

„Koho políbím, ten je to, toho chyťte,“ (Mt 26,48) smlouval s tlupou Jidáš. Teď přistoupil k Ježíši a opravdu jej políbil se slovy: „Buď zdráv, mistře.“ (Mt 26,49) „Příteli, učiň jen, k čemu jsi tady,“ (Mt 26,50) řekl klidně Ježíš. „Jidáši, políbením zrazuješ Syna člověka?“ (Lk 22,48)

Ježíšovo oslovení „příteli“ bylo morálním políčkem. Jidáš si mohl najít i jiné znamení, než právě polibek. Jak se však zdá, snažil se až do poslední chvíle budit zdání nevinnosti – i před Ježíšem. A proto dal i nám důkaz, že vlastně Ježíšovi nevěřil. Nevěřil v Ježíšovu schopnost číst rovnou v lidských srdcích.

„Jako na buřiče jste vytáhli s meči a holemi, abyste mě zatkli,“ vytkl jim Ježíš. (Mk 14,48) Ještě v této chvíli myslel Ježíš víc na svých jedenáct žáků než na své nastávající útrapy.“Hledáte-li mne,“ pravil, „nechte tyto zde odejít.“ (J 18,8) Ježíš sám nejlépe věděl, že ani jeden z nich ještě nedozrál na střetnutí s hrubou fyzickou mocí. Tušil jejich slabou víru a předvídal, že budou mít dost potíží i se zvládnutím šoku Velkého pátku.

Jediný Petr impulsivně vstoupil do děje – s mečem nebo nožem na stahování velikonočního beránka ťal po jednom z biřiců, který se chápal Ježíše. Evangelista nám uchoval i jeho jméno. Jmenoval se Malchus. Když se zablyštěla vzduchem čepel, Malchus instinktivně uhnul a seknutí odneslo jen ucho. Tehdy došlo k poslednímu zázraku, neboť Ježíš dotekem ránu zacelil. Petrovi pak přikázal, aby odložil svou zbraň. “ Zastrč zase svůj meč tam, kam patří. Každý, kdo sahá po meči, mečem zahyne.“ (Mt 26,52) A my, kdo jsme si navykli užívat této staré pravdy, ani často netušíme, že vyslovujeme biblická slova.

Pak dostaly události rychlý spád. Učedníci již na útěku zahlédli, jak Ježíšovi poutají ruce za zády. Jejich víra v tom okamžiku prošla první zatěžkávací zkouškou, neboť ruce, na jejichž sílu spoléhali, znehybněly. Pacholci, kteří vytáhli té noci do Getsemanské zahrady, se ani nepokoušeli pronásledovat učedníky. Snad se domnívali, že žáci bez učitele, a tedy bez hlavy, budou bezbranní a bezmocní. A přece tahle hrstka, která mizí v temnotách, založí církev – ale teprve, až projde zkušeností Velkého pátku. A přijde čas, kdy duchovně ovládne svět.

Průvod se obrátil k městu. Učedníci z temnot noci sledovali, jak dlouhá šňůra pochopů s Ježíšem za svitu pochodní míří údolím a pak svahem k branám města. Bylo snad mezi třetí, čtvrtou hodinou ráno. A teprve v tom okamžiku skutečně nastával Velký pátek a čas Ježíšova utrpení.

ZRÁDCE
Jidáš Iškariotský, jediný z dvanácti, se stal zrádcem, který Ježíše vydal veleradě. Je to postava, která provokovala odedávna nejenom biblické dějepisce, ale též filozofy a literáty. Kdekdo se již snažil najít klíč, jímž by pootevřel tajemství této bytosti. Někteří autoři tvrdí. že Jidáš patřil mezi nacionální fanatiky, horlivé zélóty Izraele, kteří konspirovali, připravovali se na svržení římského jha. Když tedy zjistil, že se Ježíš místo pozvednutí meče připravuje k dobrovolné smrti na kříži, mstila se zhrzená láska a zklamaná naděje zradou. Ale dost možná, že Jidáš pouze pozoroval nastražené pasti, svírající se okruh nepřátel, a ve snaze zajistit si alibi pro čas pronásledování jej živočišný strach nahnal do náruče velezrady.

Jiní autoři si všímají, že Jidáš vedl nepoctivě pokladnu Ježíšova sboru a že spontánně udal Ježíše, aby se zbavil tohoto věčně živého svědomí.

V pozadí všech těchto diskusí cítíme však především rozpaky nad tím, že jeden ze dvanácti mohl opustit Ježíše i víru. Jestliže si však Ježíš sám Jidáše vyvolil, pak musela být v pozadí i vzájemná sympatie a v Jidášovi musely být i pozitivní charakterové prvky. Nelze si také představit, že někdo mohl žít dva tři roky v tak šlechetné společnosti jako Jidáš, aniž by toto soužití nezanechalo na jeho duši dobré stopy. Proto někdy čteme i varování, abychom nekamenovali Jidáše, neboť hodit kámen po tom, kdo se pohybuje v bezprostřední blízkosti Ježíše, je nanejvýš riskantní.

Pravý zdroj averze vůči Jidášovi si ovšem přizná jen málokdo. Jidáš je totiž projekční plátno, na něž člověk promítá své vlastní pocity viny. Neboť kdyby nezaměřoval své rozhořčení na jiný objekt, musel by pohlédnout do vlastní duše – a s hrůzou by v ní objevil mnohonásobného Jidáše. Neboť zatímco Jidáš zradil Ježíše jenom jednou, většina lidí to udělala mnohokrát. Jak dlouho člověku trvá, než se oklikami vrátí k víře svého dětství, kterou kdysi z více i méně pochopitelných důvodů opustil?

Jidášovi alespoň zaplatili třicet stříbrných. Mnoho lidí však zradilo Krista tak říkajíc jen z principu, a tedy docela zadarmo. Nesporné ovšem je, že v poslední fázi zrady se v Jidášově počínání objevil odsouzeníhodný moment chtivé zištnosti. Věta: „Co mi dáte? Já vám ho zradím!“ snad neměla být nikdy vyslovena.

Ježíš ovšem věděl, že v jeho stopách kráčí také zrádce, počítal s ním a podal nám tak celým životem důkaz, že Bůh má ve svých plánech zakalkulováno i zlo a že je prostě z výšin své nadřazenosti využívá k svému cíli. Řešit však tuto záhadu je nad naše síly – musíme ji prostě přijmout jako fakt. Merežkovskij, který si těmito problémy rovněž lámal hlavu, kdysi napsal, že člověku je nejtíže viditelný a poznatelný sám ďábel. „On to byl možná, jenž kdysi vešel do Jidáše a pokryl ho svou čapkou, jež činí neviditelným.“

Odměna, jak víme, představovala třicet stříbrných, neboli třicet siklů, tedy cenu otroka. Na víc si velerada Jidášovu službu necenila. Kdo se jednou spolčí se zlem, musí rovněž počítat s tím, že za neslýchaně velké dílo bude vyplacena směšně nízká odměna. Síly protilehlého břehu hodně berou, ale málo dávají. Za nepředstavitelnou vinu dostane Jidáš spropitné.

Jidáš si skutečnou hloubku svého vztahu k Ježíši uvědomil asi už v momentě, kdy jeho učitele odváděli z Getsemanské zahrady. Třicet stříbrňáků jej začalo pálit v kapse. Teprve po spáchaném zločinu si uvědomil jeho velikost. Pochopil, kam zamířil hrot jeho jednání, „hnulo se v něm svědomí. Přinesl velekněžím a starším těch třicet stříbrných nazpátek“ „Zhřešil jsem: zradil jsem nevinnou krev,“ zvolal zoufale. „Co je nám do toho? To je tvá věc.“ „Tu hodil ty stříbrné dovnitř chrámu, utekl odtamtud a oběsil se.“ (Mt 27,3-5)

Smyčku své oprátky pověsil na osiku, jejíž listí se podle lidové tradice od té doby chvěje hrůzou a hanbou. Byla to sebevražda v zoufalství nad utrpením svého vlastního svědomí a nad skutkem, který už Jidáš nemohl odvolat. Z toho plyne, že nešlo zdaleka o otrlého člověka, jehož svědomí by bylo vybaveno neprůstřelnou skořápkou. Krajní zlo je téměř vždycky spokojené a šťastné. Annáš, který Ježíše odsoudil, ničeho nelitoval. Jidáš byl však zoufalý.

Ale teprve v okamžiku, kdy vstrčil hlavu do oprátky, Jidáš svůj čin dovršil. Byl bezpočtukrát přítomen tomu, kdy Ježíš odpouštěl nevěstkám i celníkům. A přesto ztratil naději. A tak se stalo, že ještě dříve, než Ježíše přibili na kříž, a rozhodně dřív, než na kříži dotrpěl k smrti, visel již Jidáš na oprátce…

Všimněme si však ještě jednoho detailu. Ve chvíli, kdy Jidáš hodil třicet stříbrných do chrámu a kdy se před veleradou vyslovil o Ježíšově nevině, riskoval své vlastní odsouzení. Co scházelo, aby mu vložili na záda další kříž? A dost možná, že i tohle břemeno po Ježíšově boku by v té chvíli přijal Jidáš rád.

NEŽ KOHOUT ZAKOKRHÁ
Průvod, který vedl Ježíše k Jeruzalému, sledoval zpovzdálí Petr. První zastávkou na cestě Velkého pátku měly být paláce velekněží, Annáše a Kaifáše, spojené společným nádvořím. Podle evangelistů se Petrovi podařilo projít brankou bez potíží – provázel ho totiž učedník, který se znal s veleknězem. Služka u brány se Petra pouze zeptala: „Nepatříš také ty k učedníkům toho člověka?“ „Nepatřím,“ odpověděl Petr a zapřel tak Krista poprvé. (J 18,17)

Ve dvoře hořel oheň a kolem něj se v chladnu před rozbřeskem ohřívali služebníci velekněze. Tam se teprve Petr dostal do palby dotazů. „Nepatříš také ty k jeho učeníkům? zeptali se jej. „Nepatřím.“ (J 18,25.26) „Já jsem tě přece viděl v zahradě s ním!“ zvolal jeden z pochopů, jemuž právě Petr poranil ucho. Petr to však znovu popřel. Petr byl podezřelý již přízvukem, čehož si všimli jeruzalémští Židé. Akcent Galilejců byl tak výrazný, že nebylo možno se zmýlit… Proto také biřici kolem ohně potvrzovali: „Opravdu, i ty k nim patříš. Vždyť i tvé nářečí tě prozrazuje.“ (Mt 26,73) Petr se však zaklínal slovy: „Toho člověka vůbec neznám!“ (Mt 26,74) V té chvíli zakokrhal kohout a Petr si vzpomněl na Ježíšovu předpověď: „Dříve než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš.“ „A vyšel ven a hořce se rozplakal,“ uzavírá Matouš. (Mt 26,75) Podle Lukáše se ve chvíli, kdy kokrhal kohout, podíval Petrovi do tváře sám Kristus, který byl v té chvíli zrovna na nádvoří.

Přiznejme Petrovi alespoň jednu polehčující okolnost. Žádný z nás by se asi nerad dostal do podobné a nanejvýše nezáviděníhodné situace. Představme si napjatou náladu té noci, velekněžské služebnictvo se všemi nectnostmi nevzdělaného a fanatického davu. A hrozbu, že místo jednoho obžalovaného budou k soudu vedeni dva. Petr ovšem poznává svou vlastní bídu a přes všechen pláč se chová jako chlap. Kdyby byl zbabělec, přenášel by vinu na druhé. Na prostředí, na okolnosti. Petr však hlasitým pláčem učinil první krok k tomu, aby udělal pořádek ve svém vlastním nitru. Přiznává, že viníkem je pouze on sám. K tomuto kroku je třeba mnohem víc odvahy než k útočnému napadení okolí.

Pozoruhodné přitom je, že všechna evangelia vznikala již v době, kdy měl Petr v církevních dějinách své pevné místo. Přesto nikoho ze svatopisců nenapadlo retušovat skutečný průběh událostí, přikrašlovat charakterové vlastnosti Petra, který byl v době Kristovy smrti teprve na počátku dlouhé cesty skutečného zrání.

Petr nebyl koneckonců sám, kdo na stránkách evangelií selhal. Bohatý mládenec v sobě nechal umřít potenciálního apoštola. Jidáš Krista prodal, učedníci uprchli daleko od kříže Golgoty. Nikodém, kterého Ježíš jako duchovní veličina fascinoval, přišel na návštěvu raději v noci. Malomocní, které Ježíš uzdravil, se ani nevrátili, aby vzdali díky velkému lékaři…

Písmo neuvádí tyto skutečnosti proto, že by si autoři potrpěli na senzace, a už vůbec ne proto, že by nám Ježíš chtěl předkládat tyto příběhy k soudu. Jsou to jen případy, které se v jiných kostýmech a v jiných kulisách mohou odehrát na této zemi v kterýkoli čas. Nový zákon tedy v první řadě varuje. Jak by ses v této chvíli choval ty? Co bys na dvoře velekněží řekl asi ty?

Obrázky nazarénské školy pro tisk upravila Olga Janíčková.

Zdroj: Autor: PhDr. Slavomír Ravik, Olga Janíčková