Čestná kráva – povídka

Autorka článku: Simona Monyová „Vždycky jsem si přál mít trojčata,“ pravil Komik a pohladil tu zeměkouli, co se mi vzdouvala pod šaty velikosti XXL. „Nečekám trojčata!“ „To neva, Puťko, stejně si tě rád vezmu…“

„Nemusíš si mě brát, nejsem zrovna dobrá partie,“ promluvila ze mě čestná kráva. Občas se mi to stává, naposledy, bůhvíproč, se čestná kráva ozvala právě u rozvodového soudu. Nestačila jsem se divit, když jsem slyšela, jak se z mých úst linou slova, kterými se dobrovolně zříkám veškerého majetku ve prospěch Tyrana. Naštěstí soudkyní byla rozvedená žena s dvěma malými dětmi. Zůstal mi Andílek a zcela prázdný dvoupokojový byt. Byla jsem bohatá.
„Vezmeme se a hotovo!“ děl Komik mužně. Čestná kráva už díkybohu neprotestovala. „Moje máma na mně šíleně visí a je dost trop na nervy, ale neboj, bude tě mít ráda… tebe i Andílka…“
Bála jsem se hrozně!
Všimni si, jak se chová ke své mamince, tak se jednou bude chovat k tobě, radila mi naopak ta moje máma, když jsem doma kdysi trucovitě křičela, že Tyrana miluju. Od dětství kradl své matce z peněženky drobné, v dospělosti pak již bankovky i auto z garáže, loni ji obral o rodinný domek a strčil do domova důchodců. A podle toho jsem taky dopadla, že.
Zašla jsem si k holiči, abych na budoucí tchyni udělala dojem a nakonec musela jít v paruce od sousedky. Kadeřnice byla učnice, a jak známo, žádný učený z nebe nespadl. V paruce mi bylo horko a cítila jsem, jak se potím.
„Andílku, musíš být hodný. Nejhodnější, jak vůbec dokážeš,“ nabádala jsem ho a mimino v břichu mě několikrát nakoplo. Zřejmě taky z trémy. Poprvé mělo být představeno babičce.
„Mami, to už jsi mi říkala stokrát,“ ozval se Andílek. „Neboj. Naprosto chápu, že tahle schůzka je klíčová. Vím, o co bychom mohli přijít, kdyby nebyla ta svatba…“
Zaslzela jsem: „Máš Komika rád, viď?“
„To taky, ale hlavně tu jeho škodovku.“

Tchyně nám otevřela v dlouhých šatech ze stříbrošedého brokátu a opakovaně nás ujistila, že je jen tak v domácím, protože právě líčí spížku vápnem a v prostojích, kdy malba schne, peče domácí chleba. Nehnula jsem ani brvou, sundala Andílkovi kšiltovku a polohlasem mu objasnila, že je neslušné jít na návštěvu s pokrývkou hlavy. Jelikož není zvyklý odkládat čepici, ani když se sprchuje, měla jsem očekávat prudkou reakci. Leč neočekávala.
Překvapivě mrštným chvatem mi serval z hlavy mahagonovou paruku, mával s ní energicky jak mažoretka se střapci a se smíchem po mně opakoval: „Na návštěvě není slušné mít pokrývku hlavy!“
Pověsila jsem paruku vedle kšiltovky na věšák ( – již nebylo co zachraňovat), ale odvahu k pohlédnutí do zrcadla jsem nenalezla. Ostatně konfrontace nebyla nutná. Disponuji poměrně slušnou představivostí, což by samo o sobě stačilo na vyvolání samovolného potratu.
Tchyně pravila: „No, očekávala jsem, že budete vypadat líp. Nevím co ten můj kluk na vás vidí.“
„Prej má máma hezkej zadek… teda říkal Komik,“ pokusil se Andílek napravit moji reputaci.
„Ano?“ kysele se usmála tchyně a odkráčela kamsi do útrob bytu. My zůstali v předsíni. Několik příštích sekund jsem si nemohla vybavit, zda se jmenuji Puťka nebo Trubka.
Po deseti minutách jsem pocítila mravenčení v lýtkách a dělalo se mi mdlo. Andílek tvrdil, že musí na záchod. Akutně. Osmělila jsem se a zavolala na Komikovu matku. O tom, že by se mohla stát moji tchyní jsem už ani neuvažovala.
„Okamžik!“ křikla a dál komusi odsekávala do telefonu.
Okamžik trval dalších deset minut, které jsem strávila již v sedě na podlaze. Komikova matka konečně přišla a Andílek to samou radostí pustil do kalhot.

„To nic,“ uplivla opět něco kyseliny a ukázala na peršan v předsíni. „Je to starý hadr, stejně sem musíme pořídit něco nového a váš chlapeček za to jistě nemůže, vždyť je chudáček retardovaný.“
A je to, pomyslela jsem si. Tak holt budu sama na dvě děti. Žádný med, ale věšet se taky nebudu.
Vtom zaharašil klíč v zámku a do již tak dost přecpané předsíně se vměstnal ještě Komik obtěžkán minerálkami a objemným balíkem prádla z mandlu. „Proč nejdete dál?“ upřímně se podivil.
„Právě přišli,“ zalhala málemtchyně.
„Ona lže!“ vykřikl můj syn, který je poněkud brutálními metodami veden k pravdomluvnosti.
„Aspoň si nečůrám do kalhot,“ sykla a obrátila se na Komika. „Bobánku, to jsi nemyslel vážně, viď? Ty jsi mě chtěl jen tak vystrašit, že ano?“

Bobánek nereagoval, jen se tak přihlouple usmíval, dal mi pusu, vzal kolem ramen a vedl do svého pokoje. Andílek šel za námi a nechával za sebou mokré šlápoty.
„Uvědom si, jaké na sebe bereš břímě. Možná kdybys tady mladé paní nabídl nějaké odškodnění, tak by na sňatku netrvala!“ pronásledoval nás do pokoje mečivý hlas.
„Ale já na sňatku trvám,“ nevzrušeně odvětil Komik, podal Andílkovi staré tepláky a mně nabídl minerálku.

„Bobánku! Tohle mi nemůžeš udělat, víš, že mám jen tebe!“ kvílela Komikova matka dál a spínala ruce vysoko nad hlavou. Vypadala jak vysloužilá operní subreta.
„No, vidíš. Pořád jsi měla jen mě a teď nás budeš mít víc. Měla by ses radovat.“
„Tak radovat!“ zavřeštěla a vydrápala se na okenní parapet. „Nebudu se dívat, jak si ničíš život. Pokud hned teď neslíbíš, že ji pošleš k vodě, tak skočím!“ A aby podtrhla svoji výhružku, otevřela okno. „Slyšíš? Já skočím!“
„Tak skoč,“ odvětil klidně Komik, vyvlekl nás ven z pokoje a aniž by se ohlédl, zavřel za matkou dveře.
Andílek pajdal v obrovských teplákách a já zas neviděla na cestu přes slzy.
Jak se chová ke své mamince, tak se jednou bude chovat k tobě, znělo mi v uších pořekadlo mojí mámy. Možná zase dělám chybu, ale ode dneška přestávám lidovým moudrostem důvěřovat. Bude totiž záležet jen a jen na mně, jestli mi jednou Komik řekne: tak skoč.

Autor: Simona Monyová, Foto: Internet