Chlupy v koupelně – povídka

Autorka článku: Irena Fuchsová Pondělní rána by neměla být. Je to tvrdý střet s realitou. Ještě že má v tomhle školním roce Lukáš chemický kroužek a chodí do školy od sedmi. Kdyby náhodou nějaký pokus nevyšel, aby bylo ve škole málo dětí… ha ha ha. Pondělní ráno a já vtipkuju?!

Bylo krátce po sedmé. Vylezla jsem z postele a zapnula varnou konvici. Ruce by mému drahému choti upadly, kdyby to udělal on! Ani hrníčky nepřipraví a ledničku taky abych otevřela já a vyndala koláč, nakrájela ho a dala na talířky. Všechno já. Hlavně, že je už v koupelně! To jsem zvědavá, jak mu to dneska dopadne! Tři měsíce je bez práce! Dneska by mu to snad už konečně mohlo vyjít! To bylo k nepřežití! Jediné plus na jeho nezaměstnanosti bylo, že chodil venčit Emila…
˝Radko, mohla bys laskavě uklízet koupelnu? Pojď sem!˝
Cože?! To se mi snad zdá?! Je přece pondělí?!
˝No, copak?˝ Ironii jsem se nesnažila retušovat, on si začal, tak co bych retušovala?
˝Podívej se, těch chlupů! Máme v bytě jediný kus linolea! Tady, v koupelně! A ty nejsi schopná ty chlupy setřít kusem hadru…˝
˝Setři je ty, když ti tak strašně vadí!˝
˝To by tady musel bejt nějakej hadr! Tohle není domácnost, to je smetiště! Všude chlupy!˝
˝Já psa nechtěla! Já tedy ne! To tys pobláznil Lukáše! Prý jezevčíka si pořizují osobnosti! Koho jsi tím myslel? Ty… ty… ˝
Hodila jsem hlavou a šla mu zalít čaj a sobě kafe. Emil se na mě vyčítavě podíval z ušáku a já zvedla oči v sloup. Ještě ty začínej…. V koupelně se vesele řvalo dál. Jako by nestačilo, že je pondělí!
˝Jako u vás doma… já to vidím, když přijedu k tvý mamince! Všechno ušmudlaný! Člověk aby si pomalu s sebou vozil příbor!˝

Tak pozor, chlapečku, pozor!
˝Moje máma skoro nevidí! Tak ji laskavě nech na pokoji! Já o tvý slaďoučký sestřičce taky nemluvím! A mohla bych! Mohla bych!˝
˝Táta to věděl! Ten mi to říkal pořád! Neber si ji! Ženská, která kouří, není dobrá ženská!˝
˝DOMA nekouřím! To ti nestačí, že doma ZÁSADNĚ nekouřím?!˝
Mobil. Komu zvoní? Mně, samozřejmě, že mně! A cizí číslo! V pondělí ráno mám tak náladu na cizí číslo!
˝Zvedni to, sakra! Kdo to má poslouchat?!˝
Stál ve dveřích kuchyně a supěl vzteky. Chytla jsem mobil a vyštěkla do něj.
˝No co je?!˝ Nic. Ticho. ˝Tak kdo volá?! Slyšíte?˝
˝To je paní Jarolímová?˝
˝U telefonu.˝
˝Tady Novotná, sousedka vaší maminky…˝
Ježíši, co se jí stalo?! Co se děje? Nebyla jsem schopná nic říct, jen jsem otevírala ústa.
˝Teď ji odvezla sanitka, měla vybitý mobil, tak mi dala vaše číslo a já jsem…˝

˝Co se jí stalo?!˝ Musela jsem si sednout. Ruce se mi klepaly. Luboš stál najednou vedle mě a položil mi ruku na rameno. Ucukla jsem. ˝Dej mi pokoj! Co se jí stalo, paní Novotná?˝
˝Upadla, má rozseknuté čelo, vezli ji do Čáslavi… zamkla jsem a klíče mám u sebe!˝
˝Děkuju! Jedu za ní. Děkuju vám, paní Novotná, děkuju!˝
Brečela jsem, neviděla jsem, chtělo se mi smrkat. Luboš mi strčil do ruky kapesník.
˝Řekneš mi konečně, co se stalo?˝
˝Máma upadla, odvezli ji do Čáslavi. Jedu tam…˝ Čert vem pondělní poradu! Čert vem pondělní úkoly! Moje máma je v nemocnici! A je tam sama!

Šéfová to vzala hned.
˝Naďo, přijdu až zítra. Máma je v nemocnici. Teď mi to volali. Jedu za ní.˝ Mlčela. Zvýšila jsem hlas. ˝Omlouvám se, ale přijdu až zítra. Zůstanu třeba do noci, a dodělám, co…˝
˝To je v pořádku, Radko. Ať ti to dobře dopadne.
A jeď opatrně. Zítra na shledanou.˝
Chvíli jsem nehnutě seděla. Nevynadala mi! Neječela! Ona… ona mě pochopila! Kdyby máma neupadla, tak ani nevím, jakou mám šéfovou!
˝Pojedu s tebou!˝
Vytřeštěně jsem se podívala na Luboše.
˝Kam chceš jet?!˝
˝Pojedu s tebou! Celá se klepeš. Ještě se ti něco stane. Jedu s tebou a řídím!˝
˝Nikam nepojedeš! Máš za hodinu ten pohovor!˝
˝Kašlu na pohovor! Tohle je přednější!˝ Stáli jsme a koukali na sebe. Najednou se mi chtělo brečet ještě víc, než když mi paní Novotná řekla, že mámu odvezla sanitka. Pak jsem zavrtěla hlavou.

˝Neboj se. Zvládnu to. Ty na ten pohovor musíš jít! Musíš, Luboši! Vždyť se skoro nic nestalo… máma už neví, co roupama dělat…˝
Když jsem se odpoledne vrátila domů, Luboš byl s Emilem na procházce. Sedla jsem si do křesla. Pondělí, pondělí, tys mi dneska dalo. Maminka už byla zpátky doma, sice se zavázanou hlavou, ale jinak v pořádku, Luboš pohovor udělal a má konečně práci, Naďa je nejlepší šéfová na světě a já… já jdu uklidit do koupelny ty chlupy po Emilovi.
Ale když jsem v koupelně rozsvítila, žádné chlupy jsem tam nenašla…

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet
Povídka vyšla v magazínu ONA DNES