Fotografie – povídka

Autorka článku: Irena Fuchsová Udělal jsem ve svých osmačtyřiceti letech jistou chybu, kterou někteří muži v mém věku dělají. Zamiloval jsem se. Měl jsem rád vnoučata, měl jsem rád syna s dcerou a měl jsem také rád svou ženu, se kterou jsme studovali na vysoké škole, potom jsme společně pracovali ve stejném podniku a po listopadu jsme začali společně podnikat. Dařilo se nám. Jeden na druhého jsme se mohli spolehnout a to je v podnikání velké plus.

Měli jsme všechno. Vilu s bazénem, zaopatřené děti, jezevčíka. Byli jsme babička a dědeček. A změnili jsme se. Zatímco já začal hrát tenis a jezdit na kole a pilně studovat angličtinu, moje žena přibrala, přestala nosit trička a džíny, začala nosit drahé kostýmy, používala drahé krémy a drahé parfémy. Reprezentovala firmu.
Ale v posteli, kde měla reprezentovat sebe a to „jenom“ kvůli mně, tam odpočívala, neustále unavená, protože pracovala od rána do večera, s nánosy krémů na obličeji, protože druhý den měla důležitá jednání a musela při nich vypadat přitažlivě, v plandavých košilích, protože jedině v těch si prý opravdu odpočine. Drahé noční prádlo měla, ale to používala pouze při služebních cestách.

Ne, nechci, aby to vypadalo, že si stěžuju, abych omluvil to, co jsem udělal. Prostě jsme oba někde udělali chybu a jednoho dne jsme vedle sebe leželi jako dva cizí lidé. A místo abychom se pokorně snažili ohýnek lásky mezi sebou zase rozdmýchat a v jeho příjemném teple společně a spokojeně prožili roky středního věku, místo toho jsme se oba věnovali tomu svému.
Já Blance, která byla mojí sekretářkou a moje žena vnoučatům a blížícímu se přechodu. Firma ji přestala bavit, protože už byla zaběhnutá a na to, co bylo potřeba, stačila sekretářka. Možná, kdybychom neměli tolik peněz, kdybychom se museli víc starat o to, jestli budeme mít na dovolenou, na dárky pro vnoučata nebo na inkaso, možná, že bychom takhle neskončili… i když, těžko říct. Znám několik případů ze svého okolí, kdy byly důvodem k rozvodu právě existenční starosti a nezaměstnanost.
Blanka byla dvaadvacetiletá dlouhonohá a dlouhovlasá blondýna.

Když moje sekretářka dala výpověď, protože se svým manželem zdědili malý hotel na horách a stěhovali se tam, zatelefonoval jsem na Úřad práce, nahlásil své požadavky a za půl hodiny se přišla do mé firmy představit Blanka.
Před třemi lety maturovala na Obchodní akademii a od té doby byla nezaměstnaná.
Byla nádherná. A strašně chtěla pracovat. Měla v sobě tolik energie, že jsem přímo cítil, jak ji nalévá do mě! Podepsala smlouvu, aniž bych zjišťoval, co vlastně umí. Samozřejmě, že jsem jí spoustu věcí musel vysvětlit, ale pomáhal jsem jí rád a když jsem viděl, že má zájem přijít do firmy i o víkendech, zůstával jsem tam s ní a ona se velmi rychle do všeho dostávala, protože byla snaživá a inteligentní.
Byla u mě měsíc, když jsem se ji pokusil poprvé políbit. Zatvářila se jako uštknutá hadem a dostala ze sebe jedinou větu.
„Pane řediteli, vy jste přece ženatý…!“
Nedělalo mi potíže jí vysvětlit, že už se svojí ženou v podstatě nežiju. Že náš vztah drží pohromadě jenom kvůli firmě. A že jsem před měsícem zjistil, že miluju někoho jiného.
Klekl jsem si před ni.
„Miluju vás, Blanko.“ Rozplakala se a řekla mi, že ona mě také miluje od první chvíle, kdy mě uviděla, ale že nechce rozbít moje manželství. Přísahal jsem jí, že moje manželství je už dávno rozbité a že ona na jeho rozbití žádnou vinu neponese a Blanka mi po dvouhodinovém doprošování dovolila, abych ji poprvé políbil. Ale nic víc. Dál jsem se nedostal.

Po týdnu, když jsem se vrátil od svého právníka, se kterým jsem se byl poradit o rozvodu, mi Blanka dovolila, abych ji políbil podruhé a také mi dovolila, abych ji držel trochu déle v objetí a ani si nevšimla, že jsem jí rozepnul blůzku, pod kterou už nic jiného neměla…!? Málem jsem zešílel! Nečekal jsem, už jsem nedoufal, nevěřil jsem, že ještě někdy budu schopný takové vášně! Takového citu! Bylo to nádherné a zároveň strašně kruté!
Bylo to k nevydržení!
Blanka mi totiž nechtěla nic dovolit! Byla až neuvěřitelně počestná. O panenství přišla nedávno, při jednom mejdanu u kamarádky a tehdy se milovala poprvé a naposledy. Byla vlastně panna! A navíc měla charakter a nechtěla, aby někdo o ní někdy řekl, že rozvedla moje manželství.
A tak jsme svoji lásku ty další týdny přísně tajili a poprvé se milovali v den, kdy jsme podepsali s manželkou smlouvy o majetku. Dělení bylo snadné, protože zvítězila moje láska k Blance, moje touha po ní a tak jsem souhlasil se vším, co manželka chtěla. Nechala mi svůj podíl ve firmě a já jí nechal všechno ostatní. Vzdal jsem se vily, aut, chalupy. Veškerého zařízení. Vzdal jsem se i svých dětí a svých vnoučat. To bylo lehké, protože byly na straně mé ženy.

Před rozvodem jsem koupil pro Blanku a pro sebe malý byt a tak pro mě rozvod představoval pouhé nepříjemné zdržování od věcí daleko příjemnějších a důležitějších.
S Blankou jsme se vzali hned, jak to bylo právně možné. Po svatbě zůstala doma, protože jsem nechtěl, aby trávila celé dny v kanceláři. Měla spousty práce se zařizováním bytu, ze kterého jsme se ale stejně po několika měsících stěhovali do nové vily.
Jakoby se na mě usmálo štěstí ve všem. Manželství s Blankou mi připadalo jako život v ráji a ve firmě se mi dařilo jako nikdy před tím. Vydělával jsem takové peníze, že jsem do půl roku měl zpátky daleko víc, než jsem nechal své bývalé ženě.
A tak když Blanka chtěla na sebe nechat přepsat naši novou vilu, souhlasil jsem a dal jí vilu jako dar, stejně jako už před tím ten náš malý byt, kde jsme začínali.

Potom jezdila několik měsíců s pracovníkem realitky po venkově a sháněla pro nás chalupu. Sehnala. Když jsme ji koupili, Blanka se změnila. Byla několik dnů smutná, často se zdála být uplakaná a odmítala se milovat, že ji bolí hlava…
A tak jsem ji na dva týdny vzal do Dominikánské republiky. A hned druhý den jsem ji přinutil, aby se mi svěřila, co ji trápí. A víte, co mi ten můj hlupáček blonďatý řekl? Že ji bolí, že jsem tu chalupu napsal i na sebe. Že si myslela, že jí více věřím, ale že vidí, že si pořád nechávám rezervu, kdybych někdy… a pak to z ní konečně vylezlo.
Prý se bojí, abych si nenašel nějakou mladší. Musel jsem se smát. Bylo jí třiadvacet. To jsem měl podle ní postávat před školkou a vybírat si budoucí manželku? Slíbil jsem jí, že až se vrátíme, přepíšu chalupu jenom na ni a Blanka se konečně uklidnila.
Prožili jsme spolu nezapomenutelné dva týdny a oba jsme si řekli, že se sem zase brzy podíváme. Když jsme se vrátili, zatelefonovala mi bývalá manželka a poprosila mě, abych přišel na oslavu pátých narozenin vnuka. Slíbil jsem a rád.
Po dlouhé době jsem se zase sešel se svojí rodinou a byl jsem překvapený, jak je mi s nimi dobře. Bývalá manželka zhubla a s vnoučaty se honila po zahradě ve vytahaném svetru a v džínách.
Koukal jsem na ně z verandy a byl jsem rád, že je spokojená a že vypadá dobře a v duchu jsem jí přál, aby si také někoho našla a byla šťastná, jako jsem šťastný já s Blankou a pak za mnou přišly moje děti a zkazily mi náladu.

Víte, co mi řekly? Že prý mi je Blanka od začátku nevěrná. Prý má přítele, se kterým chodí tři roky a mě že si vybrala kvůli prachům a sprostě mě uhnala. Prý chce ze mě dostat co nejvíc majetku, proto chce, abych všechno přepsal na ni a až bude mít dost, chce se se mnou rozvést.
Byl jsem těmi jejich pomluvami zhnusený! Věděl jsem, co za tím stojí! Však i Blanka mi už naznačila, co o ní moje bývalá rodina po městě povídá! Mluvila z nich závist, byli plní vzteku, že nedostanou to, co ode mě dostala Blanka! Byli hnusní! Chtěli jenom moje prachy!
Odešel jsem bez rozloučení a vrátil se domů podstatně dřív, než jsem Blance slíbil. Seděla chudinka sama doma po tmě a dívala se na televizi. Objal jsem ji a řekl jí, jaké „pravdy“ jsem se o ní od svých dětí dozvěděl. Blanka se rozplakala a musel jsem jí slíbit, že už tam nikdy nepůjdu.
A potom jsme se milovali a když pak Blanka vedle mě spala, říkal jsem si, že krásnější milování než bylo tohle, už nikdy nezažiju.
Byl jsem v nebi.
Druhý den jsme zašli za právníkem a já na ni nechal napsat chalupu.
Ve středu mi sekretářka přinesla Městské noviny. Rád jsem si v nich listoval. Byly tam drby a sem tam opatrná kritika poměrů ve městě. Hodně opatrná, protože ti, co v novinách inzerovali, byli spojení s každým a se vším, jak už to na malých městech bývá a redakce si to nechtěla s nikým rozházet.
A tak jsem noviny přelouskal až na stránku inzerátů a tam jsem uviděl na fotografii svoji usměvavou Blanku. Vážně, byla to moje manželka, moje Blanka! Ale proč je v novinách?!

Šťastně se na té fotografii usmívala, vlasy rozhozené a vypadala jako Miss mládí a štěstí! Nebyla ale na fotografii sama! Objímala nějakého vlasatého mladíka, který ji líbal do vlasů! Sice mu nebylo moc vidět do obličeje, ale já to tedy nebyl určitě, to v žádném případě!
Ne, té fotografii jsem vůbec nerozuměl. Když jsem si ji prohlédl zblízka, bylo mi jasné, že se ti dva znají určitě hodně důvěrně!
Možná, že je to její příbuzný nebo spolužák, se kterým se sešla po letech! A určitě to bylo před tím, než jsme se poznali!
Ale pak jsem si všiml, že Blanka má ve vlasech sponu, kterou si před několika dny koupila v Dominikánské republice.
A to už jsem nerozuměl vůbec ničemu.
Pak jsem si všiml textu vedle fotografie. Bylo to sdělení redakce.
„Vážení čtenáři, v pondělí jsme našli ležet na chodbě před naší redakcí fotoaparát. Po vyvolání filmu, na kterém byl pouze tento snímek, prosíme dívku nebo majitele fotoaparátu, aby se přihlásili v redakci.“
Nevím proč, ale i když jsem žádný fotoaparát neztratil, sebral jsem se a šel jako náměsíčný k redakci.
Ta dívka je přece moje manželka! Přece bych měl vědět, s kým je vyfotografovaná a proč?
Ne. Ničemu jsem nerozuměl. Byla to záhada! Naprostá záhada!
Z redakce právě vycházela moje bývalá žena. V ruce nesla fotoaparát. Usmála se na mě.
„Už jsi četl Městské noviny?“
Přikývl jsem. Moje bývalá žena se usmála ještě víc.
„To je dobře.“ A pak ukázala na fotoaparát.
„Ztratila jsem ho v pondělí na chodbě před redakcí. Našli ho a napadlo je, aby vyvolali film a uveřejnili jedinou fotografii, která byla na filmu! Jsou hodní, viď?“
A pak se na mě naposledy zářivě usmála, zamávala mi a zmizela na chodníku mezi lidmi.
Stál jsem a koukal za ní. Pomalu mi docházelo, že to, co jsem ztratil já, už nikdy nenajdu…

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet
Povídka je z knihy KDYŽ STARÉ DĚTI PLÁČOU, která vyšla v roce 2003.