Když se žena svléká – povídka

Autorka článku: Irena Fuchsová Pomalu jsem se šourala po nemocniční chodbě. Před pár měsíci jsem byla zdravá, docela pěkná ženská, která nedávno oslavila s velkou slávou čtyřicítku. Obě děti studovaly a protože nás nechtěly finančně příliš zatěžovat, přivydělávaly si a už dneska bylo jasné, že po vysoké škole nebudou mít starost o zaměstnání. Byly obě moc šikovné a dělaly nám radost.

A nejenom to. Obě naše děti byly i velmi hezké. Syn byl po manželovi a ten byl vyhlášený krasavec- vlastně je pořád hezký a ženské na něho letí. Každou chvíli přijde z práce a vypráví mi, jak ho některá lákala k sobě domů, že má manžela pryč…
A ty jeho časté služební cesty možná také nebyly nevinné. Ale držela jsem se pravidla, co oči nevidí, to srdce nebolí a nikdy jsem mu žádné žárlivé scény nedělala.
Dcera byla také krasavice. Nechci říkat, že po mně, ale pravda je, že všichni říkají, že mi je strašně podobná… Moje děti, to byla moje největší radost!
Každé dvě hodiny jsem se chodila procházet po chodbě a i když jsem se šourala, cítila jsem, že je to lepší, než to bylo včera. Ale stejně, než jsem přešla na konec chodby, uběhlo snad půl hodiny! Musela jsem se nad tím svým šouráním pousmát, i když mi do smíchu opravdu vůbec nebylo. Uřízli mi prso a já se tady ploužím, jako kdybych přišla o nohu!

Ale pravda je, že mě bolelo celé tělo. A duše mě bolela. Nechtělo se mi chodit, nechtělo se mi žít. Přišla jsem vlastně jenom o zanedbatelný kousek svého těla. Proč mám tedy pocit, že jsem přišla o všechno, co k ženě patří? Proč si myslím, že jsem přestala být ženou? Vždyť mi zůstalo tolik věcí, které mě dělají ženou! Vlasy, pleť, štíhlý pas, pevné boky- a nakonec, vždyť mi ještě jedno prso zůstalo!
Tohle jsem si říkala od operace pořád, od rána do večera. Ale nebylo to nic platné.
Už nikdy nebudu celá žena!

Tahle hloupá věta mi ležela v hlavě a nemohla jsem se jí zbavit. Nejraději bych vůbec nevylezla z postele a byla pořád zahrabaná pod dekou. I proto jsem se přinutila každé dvě hodiny vylézt z postele a jít alespoň na chodbu. Abych se za sebe přestala stydět!
Měla jsem sice na pravé straně, v místech, kde jsem mívala prso, vrstvu obvazů, takže pod županem nebylo znát, že mi něco chybí, ale stejně jsem měla pocit, že na mě každý pozná, že nemám prso! Každému bude jasné, že jsem mrzák! Ženská bez prsa už není ženská!
Cítila jsem, že mám v očích zase slzy a protože jsem pomalu přicházela k našemu pokoji, rychle jsem si je utřela.
Zevnitř byl slyšet smích pacientek, které se mnou sdílely nejenom pokoj, ale i stejný osud a tak jsem se nadechla a pokusila se o trochu veselejší výraz, abych jim nekazila legraci.

Smích nás opravdu pomáhal léčit a tak jsme se smály pořád a všemu. Pokud jsme zrovna nebyly zahrabané do svých dek a nebrečely jsme…
Když jsem otevřela dveře pokoje, zůstala jsem překvapeně stát. Uprostřed pokoje stál totiž můj manžel. To on tak všechny bavil!
Rozpřáhl ke mně ruce.
„Miláčku, kde se mi touláš? Čekám tady na tebe už celou věčnost!“ Šel ke mně a opatrně mě objal. Políbil mě do vlasů a vedl mě k mé posteli. Pomohl mi zout pantofle, pomohl mi s nohama na postel a láskyplně mě přikryl.
Pak si sedl na kraj postele a začal vyndávat z tašky časopisy, balíčky s jídlem a nakonec vyndal nádhernou fialovou orchidej v krabičce. Podal mi ji, dlouho se na mě s láskou koukal a hladil mi ruku.
Cítila jsem, že nás všechny ženské na pokoji závistivě pozorují. Vidí nádherného chlapa, který miluje svoji manželku i když ta jeho manželka má jenom jedno prso.
Jo, holky, nemáte mi co závidět, pomyslela jsem si trpce. Kdybyste viděly, jak se ke mně tenhle ideál chová doma! Služky se dřív měly líp! Jsem pro něho jenom debil a nemehlo. Nic neumím udělat pořádně. Nestarám se o domácnost. Děti radši bydlí na koleji, protože je doma otravuju a stydí se za mě. Ano, tohle slyším pořád.
Ne že by byl takový každý den, to ne. Ale měl tyhle své nálady dost často a dokázal mi slovy strašně ublížit. Za těch dvacet let, co jsme spolu, jsem si už vyslechla ledacos. Někdy mi to vadilo méně, někdy více. Ale vadilo mi to pokaždé.
A co mi vadilo úplně nejvíc, bylo to, že jsem si svého manžela už dávno přestala vážit jako chlapa. Mužský, který potřebuje svoji ženu ponížit, zesměšnit, potrápit- to není pravý chlap, ale zakomplexovaný slaboch. A on to navíc dělal šikovně. Nikdy se ke mně takhle
nechoval před dětmi nebo před přáteli, známými či příbuznými. To se dokázal přetvařovat a choval se jako nejvzornější manžel a můj nejlepší kamarád.
A já jsem tu jeho hru hrála s ním. Přece nebudu tahat naše špinavé prádlo ven!

I teď budu tu jeho hru hrát s ním. Tady, na nemocničním pokoji, kde leží šest ženských, které jsou po operaci prsu, tady ji musím hrát. Nebudu jim přece brát iluze. Ať si myslí, že se milujeme.
Usmála jsem se na svého muže a pohladila ho. Vzal moji ruku a políbil mě do dlaně.
„Miláčku,“ zašeptal tak, aby to slyšel celý pokoj. „Už se mi po tobě strašně stýská. Přijď už domů… chybíš mi. Budu tě na rukou nosit, ale hlavně, ať tě mám doma!“
Přísahala bych, že se mu v očích zaleskly slzy. Komediant.
A najednou mi bylo jasné, proč mám takové pochybnosti o tom, že už nikdy nebudu celá žena. Já se totiž podvědomě obávám toho, co mi můj drahý manžel řekne, až se vrátím domů. Dokázal kritizovat můj vzhled tak systematicky, že jsem měla dny, kdy jsem se bála podívat do zrcadla.
Když mi někdo řekl, že mi to sluší, vyvracela jsem mu to a nevěřila tomu. Jak bych si mohla myslet, že mi to sluší, když mi den před tím můj manžel až do půlnoci vypočítával moje vady? Pokleslá kůže na rukou, kruhy pod očima, vrásky pod bradou, vrásky na čele, vlasy, které mi páchnou i když používám kvalitní šampón, tlustá lýtka, pokleslý zadek, uvadlé břicho a tak dále a tak dále.
Co od takového člověka mohu čekat teď, po operaci? Může se mi někdo divit, že mám strach, co mi řekne můj manžel na skutečnost, že nemám prso? Otřásla jsem se.

„Copak ti je, miláčku? Je ti zima? Nemám ti koupit teplé pyžamo? Řekni a já ti ho hned teď dojdu koupit!“ Pečlivě mě ukrýval pod dekou a hladil mě lehce po vlasech, po čele a po tvářích. Zajel prstem až na moje rty.
Ostatní ženy nás nenápadně, ale bez dechu sledovaly a pravděpodobně mi tiše záviděly.
„Jdi už, prosím tě. Jsem unavená,“ zašeptala jsem a hned jsem na něm viděla, že se ho to dotklo. Říci mu tohle doma, už by mě začal deptat. Ale teď se usmál a přikývl.
„Samozřejmě, miláčku. Promiň! Mohlo mi dojít, že ti ještě není úplně dobře.“
Vstal a loučil se se všemi v pokoji. Žertoval a usmíval se a když za sebou zavřel dveře, věděla jsem, co přijde. Chvála a obdiv na mého manžela na mě začne pršet ze všech stran.

A také že ano. Nechala jsem ženské, aby mluvily a jenom jsem přikyvovala. A najednou mi bylo líto jejich manželů. Vypadali, ve srovnání s tím mým komediantem, jako úplní hrubiáni. A přitom jenom já jsem věděla, že ti jejich chlapi jsou opravdoví chlapi, zatímco ten můj je pokrytecký komediant!
Můj manžel mi sice denně nosil dárky a manžel Heleny, co leží na posteli vedle mě, jí včera řekl, že už nemá čistou košili a že v kuchyni je hromada nádobí. A jenom já jsem věděla, že bych radši slyšela tohle, než řeči svého manžela, jak mu scházím. Něco takového mi totiž nikdy doma neřekl! Helenin manžel jí dal najevo, že mu opravdu doma chybí, byť to řekl nemotorně. Věděla jsem, že cennější jsou takovýhle chlapi a ne ten můj sobec a pokrytec.
A když jsem teď na tvářích žen viděla, jak mi závidí, poprvé v životě jsem se rozhodla nic netajit.
„Tak já vám, holky, něco řeknu. Abyste pak doma, těm svým, nepředhazovaly mého manžela. Abyste neříkaly, jaký je to ideál, jak se tady o mně staral a nosil mi dárky. Abyste těm svým nevyčítaly, že oni jsou špatní, kdežto ten můj je anděl!“

Nadechla jsem se a začala jsem mluvit. Nezapomněla jsem na nic. Řekla jsem jim i to, že čekám, jak mě poníží, až uvidí mé zmrzačené tělo. Celou dobu, co jsem mluvila, ženy napjatě poslouchaly a postupně šly ke mně blíž a blíž, až jsme nakonec všechny seděly u sebe.
Když jsem domluvila, měla jsem pocit, že ze mě spadl balvan. Najednou jsem se nebála toho, co mi řekne. Tak ať. Ať mě uráží. Já s tím počítám.
Dlouho do noci jsme pak všechny společně rozebíraly, proč jsou některé ženy takové, jako já. Proč si nechávají líbit urážky a ponižování. Proč od takového chlapa neodejdou. Shodly jsme se na tom, že to takové ženy vydrží hlavně kvůli dětem.

„Odejdu od něho, až začnou děti pracovat,“ rozhodla jsem se a sama jsem se divila, jak lehce se mi to říká.
Když jsme se po pár dnech rozcházely do svých domovů, věděly jsme, že se neloučíme navždy. Všechny jsme chtěly navštěvovat klub podobně postižených žen, také nás některé čekala chemoterapie- prostě jsme se chtěly dál pravidelně setkávat a věděly jsme, že po tom, co jsme prožily a co nás nadosmrti spojilo, se setkávat opravdu budeme.
Všechny ženy mi přály, abych vydržela a každá mě zvala k sobě domů.
„Jestli ti něco řekne, seber se a přijď k nám!“ Řekla mi Helena, která bydlela nedaleko nás.
„A vůbec nejlepší by bylo, kdyby tomu tvýmu neřádovi dal můj Olda přes hubu!“ Řekla rezolutně Dáša a my jsme se všechny rozesmály. Její Olda byl totiž kovář, chlap jako hora.
Naše rozloučení tedy bylo radostné. O to horší byl pro mě návrat domů…
Přivezla mě sanitka a saniťák mi pomohl tašku až před byt. Manžel musel totiž ten den zrovna odjet na služební cestu a měl se vrátit až večer. Doma nebylo uklízeno, nakoupeno, nic. Alespoň že kytky trochu zaléval, takže úplně nezašly.
Ten první den byl pro mě strašný. Lednička byla prázdná. Šla jsem snad desetkrát do obchodu, protože jsem neunesla těžké tašky a musela jsem nákup nosit po troškách. Bylo to pro mě strašně fyzicky vyčerpávající. Když byla lednička konečně plná, šla jsem si na chvíli lehnout.
Ale sotva jsem si lehla, ozval se zvonek. Manžel se vrátil. Když věděl, že jsem doma, měl ve zvyku zvonit. Nevadilo mi to, ale teď jsem ho proklínala. Doufala jsem, že ho třeba napadne, že ležím a odemkne si. Ale on vytrvale zvonil a zvonil.
Tak jsem se zvedla a šla mu otevřít. Čekala jsem, že mě aspoň políbí a řekne, že mě vítá domů. Ale on se na mě skoro ani nepodíval a šel hned k televizi.

„Dávej na stůl. Mám hlad.“
Všechno se se mnou zamotalo. To snad nemyslí vážně? Zavrtěla jsem hlavou.
„Něco si udělej sám. Nakoupila jsem. A teď si jdu lehnout.“ Šla jsem zpátky do ložnice a znovu si zalezla do postele.
A zase jsem, já hloupá, čekala, že za mnou přijde a omluví se. Že řekne, že si neuvědomil, že toho na mě bylo moc, že pochopí, jak mi je… Ano, ten den jsem ještě byla ochotna mu všechno odpustit a začít znovu.
Ale on za mnou nepřišel. Dělal si v kuchyni jídlo a já až do ložnice slyšela, co říká.

„Co si o sobě myslí? Ono jí nestačí, že se teď budu muset dívat na mrzáka? Místo, aby mi byla vděčná, že ji strpím vedle sebe, tak není schopná ani uvařit! Válí se v nemocnici a myslí si, že se z ní snad zblázním, či co?! Jiný chlap na mým místě by si už dávno našel jinou ženskou! Zdravou ženskou! A hlavně ženskou, která má všechno, co má správná ženská mít! Už na ni ani nesáhnu! Hnusí se mi!“

Ano, tohle a ještě další a další věci jsem si vyslechla hned ten první den. I když jsem na to byla připravená, tohle bylo přece jenom moc.
Ten den jsem už z postele nevstala a vyplakala jsem ze sebe všechny slzy. Ráno mě oči pálily a skoro jsem neviděla. Můj drahý manžel za mnou večer ani v noci nepřišel a spal v obýváku.
Když ráno beze slova rozloučení odešel do práce, vstala jsem také. Už mi bylo trochu lépe, ale když jsem se na sebe podívala do zrcadla, zhrozila jsem se. Byla jsem od pláče celá opuchlá. Zařekla jsem se, že už kvůli němu nebudu nikdy brečet. Nikdy!
Během dopoledne volaly obě děti. Byly překvapené, že jsem doma, protože prý jim táta neřekl, že se už vrátím. Obě hned odpoledne přijely domů a zůstaly doma celých čtrnáct dnů.
Konečně jsem se mohla v klidu vzpamatovat, protože on si na mě před nimi netroufl a choval se laskavě a chápavě.
Když děti odjely, zase začal. O mrzákovi, o tom, že teď jsem jako chlap, když mám jednu kozu a že na mě nemá vůbec chuť a že si najde jinou ženskou, protože já se mu hnusím.
Už jsem neplakala. Bylo mi to jedno. Měla jsem zase nastoupit do práce a už jsem se těšila. Také jsme se sešly se ženskými z pokoje a společně jsme navštívily ten klub stejně postižených žen. A protože jsem se chtěla dát trochu do pořádku, tak jsem byla na kosmetice a u kadeřníka a také jsem si koupila nový kostým a kabelku. A změnila jsem parfém.

A jednoho dne jsem šla za mými rodiči na hřbitov.
Stála jsem nad jejich hrobem a koukala na fotografii maminky. Mami, kdybys věděla, co jsem si to opravdu vzala za manžela! Jak tebe i tátu dokázal vždycky oblbnout! Jak jste se ho zastávali, dokonce i proti mně! Kolikrát jsi mi, mami, říkala, že bych si měla vážit toho, že mám tak laskavého manžela, viď? A pak jsem to mamince řekla nahlas.

„Mami, víš, co mi říká ten tvůj laskavý a ohleduplný zeť?“ Začala jsem tiše mluvit nad hrobem a měla jsem pocit, že mě maminka s tátou opravdu slyší.
„Já vím, že jsem vám to měla říct. Vím, že vy byste mi určitě pomohli. Ale nechtěla jsem vám dělat starosti. Měli jste právo na to, abyste si v klidu užívali důchod a ne abyste se nervovali se mnou. Zvlášť, když jste si mysleli, že je můj manžel poklad a že jsem šťastná…“
A mluvila jsem, mluvila a ani jsem si nevšimla, že se rozpršelo. A najednou jsem uslyšela vedle sebe tichý hlas.
„Nechcete se schovat pod můj deštník? Budete celá promočená.“ Lekla jsem se. Vedle mě stál muž s deštníkem. Jak dlouho tady stojí? To byla moje první myšlenka. Ale on se na mě usmíval a natahoval ke mně ruku s deštníkem a tak jsem si k němu pod ten deštník vlezla. Úplně samozřejmě mi nabídl své rámě a já se do něho zavěsila a přitiskla se k němu co nejblíž, abychom byli pod deštníkem schovaní oba.
„Vyrušil jsem vás,“ zkonstatoval tiše. Přikývla jsem.
„Poprvé jsem řekla svým rodičům, co je můj manžel zač a vy jste to asi slyšel…?“
„Vadí vám to,“ zeptal se a podíval se ze strany na mě. Zavrtěla jsem hlavou. Usmál se.
„Já se zase chodím své ženy ptát, jak se co vaří. Mám rád palačinky a i když mi už tolikrát vysvětlovala, jak je mám udělat, já to pokaždé zkazím. Dneska se tomu smála… říkala, abych si radši někoho našel.“
Z toho muže na mě přecházela radost ze života, pohoda a klid. A já cítila, že mu mohu říct všechno. A chtěla jsem mu říct opravdu všechno a hned.
„Já jsem zase rodičům říkala, že jsem byla na operaci. Že mi vzali jedno prso. Říkala jsem jim, že jsem se s tím už smířila. Nakonec, ještě jedno prso mi zbylo, tak co… Říkala jsem jim, hlavně tedy mamince, jak to vadí mému manželovi. Že mi říká, že jsem zrůda a mrzák a že se mu hnusím. A že si najde jinou ženu…“

Po očku jsem se podívala po neznámém muži. Vycítil můj pohled, naše oči se setkaly a on se na mě povzbudivě usmál. A tak jsem pokračovala.
„A pak jste na mě promluvil vy. Ještě jsem jim chtěla říct, že i s tím jsem se smířila. Urážel a ponižoval mě pořád, celých dvacet let, co jsme spolu. Chtěla jsem jim říct, že od něho odejdu, až děti dostudují. Jsou šikovné, dovedou se o sebe postarat. A mně bude líp, když budu sama.“
Pořád pršelo a já měla pocit, že ten déšť ze mě smývá všechno ošklivé, co do mě můj manžel za ty roky zasil. Měla jsem pocit, že mě ten déšť omývá a čistí. Cítila jsem teplo, které na mě z muže vedle mě přecházelo a cítila jsem bezpečí.
„Škoda, že za chvíli přestane pršet.“ Řekla jsem tiše a ten muž se na mě překvapeně podíval.
„Naopak! Už se těším, až přestane, já stáhnu deštník a konečně se na vás pořádně podívám. Zatím cítím jenom vaši vůni a slyším váš hlas. A obojí je strašně příjemné.“
A tak jsme dál stáli vedle sebe pod deštníkem, čekali jsme, až přestane pršet, mlčeli jsme a bylo nám dobře. A pak muž promluvil.
„Rád bych vám něco řekl. Ale nerad bych vás polekal…“
Usmála jsem se.
„Mě hned tak něco nepoleká. Jen to klidně řekněte.“
Muž mi pohladil lehce ruku.
„Jsem vdovec. To už jste pochopila. Moje žena byla také na operaci. Přišla o obě prsa. Bohužel, dlouho to tajila, trápila se sama a pak už bylo pozdě… Ale já ji miloval až do smrti.“
Pomalu přestávalo pršet. Muž stáhnul deštník. Otočili jsme se k sobě. Měl laskavé, hnědé oči. Mohli jsme být stejně staří. Podali jsme si ruce. Představili jsme se. A já pak řekla něco, co mi přišlo úplně normální.
„Co kdybych vám šla udělat ty vaše oblíbené palačinky?“
Koukali jsme na sebe a usmívali se. Pak muž přikývl.
„Jak víte, že jsem vás chtěl o to požádat, sotva jsem vás tady uviděl? Modlil jsem se, aby začalo pršet a já vám mohl přijít nabídnout deštník a říct vám, abyste šla se mnou ke mně domů a udělala mi palačinky, které mám rád a neumím je…“
Rozesmáli jsme se jako dvě děti, pak jsme se vzali za ruce a šli jsme spolu ze hřbitova, jako kdybychom se znali celý život…
A že jsem ten večer dělala palačinky tomu nejlepšímu chlapovi na světě, to jsem si definitivně potvrdila za několik měsíců našeho společného života, kdy mi konečně prozradil, že jeho manželka zemřela na infarkt…

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet
Povídka je ze stejnojmenné knihy KDYŽ SE ŽENA SVLÉKÁ