Na prahu dospělosti – povídka

Autorka článku: Maura Vítr cloumal zavřenými okenicemi. Déšť bičoval okna a těžké proudy vody stékaly po skle. V dálce bylo vidět světlo z věže na kopci a jinak tma, neproniknutelná, hrozivá. Dům, o kterém je zde řeč, se nachází na skalnatém kopci a přístup k němu je velmi obtížný. Rodina se rozhodovala, zda ho prodat a nebo si ho ponechat a osídlit. Většina členů rodiny bydlely ve městě a nikomu se nechtělo na samotu.

Zvláště, když zásobování je závislé pouze na terénním voze. Dům byl vysoký, postavený z kamene s nádvořími. Každá generace něco přistavěla. Ta poslední – garáže. Ale stejně dům nebyl využíván, a tak to byla celkem zoufalá investice. Za ostatními – stejně strohými stavbami – stál malý rozkošný dům, který jistě stavěli pro ženu. Zřejmě kvůli tomu, že v celém reálu byla zima a zde, na té samotě, bude žít nyní někdo, kdo chce být sám a zřejmě má k tomu důvod. Meluzína hvízdající v komínech naháněla strach a velké stromy, které obklopovaly dům, házely dlouhé stíny do ztemnělých pokojů. Chlad, tma, nevlídno. I když zvon na věži kostela právě odbíjí sedmou hodinu, slunce je ještě stále za mrky a obloha je potemnělá, zatažená olověnými mraky.

Ale když je celá krajina prozářena slunečními paprsky, je tu krásně.
To ví i ta, která jede po cestě dole terénním autem, posléze zabočí do kopce a vyjede až k tomu domu, odemkne vysoké vchodové dveře a ztratí se v jeho útrobách ….
„Tak přece odjela,“ řekla vysoká žena. Stála u okna a pozorovala honící se deštné mraky na obloze.
Starší muž seděl na pohovce a dřímal.
„Alespoň tu bude klid.“
„Je to má dcera,“ vzlykla žena.
„Je to tvá neposlušná dcera,“ dodal muž, „vzpurná a neovladatelná.“
Žena mlčela a pohledem měřila oblohu, jakoby chtěla alespoň očima doprovodit dívku, která se celou noc snažila vysvětlit svůj postoj k rodině. Strhla se hádka. Mnoho skrytých myšlenek vyplulo na povrch a zacloumalo přítomnými. Nebylo nic jasně řečeno, pravdu nikdo nechtěl říct. Ale ve vzduchu se opět otevřel problém smrti jejího otce, náhlého sňatku mezi matkou a jejím novým partnerem.

„Přeci nebudu sama. Nemůžeš chtít, bych do smrti truchlila,“ křičela v pláči matka.
„Mohla jsi počkat,“ řekla Lucie.
„Na co? Až tvůj otec vstane z hrobu? Víš, jak vysoký dluh po sobě zanechal? Vždyť bychom obě skončily na ulici a ty to víš.“
„Až odezní smutek,“ trvala na svém Lucie, jakoby její argumenty přeslechla.
Řekla to tichounce, ale umíněně. Cítila, jak se ji do očí derou slzy. Matka mlčela. Pohledem plným zoufalství se na ni dívala a celá se třásla. Pravda ležela zamčená ve velkém trezoru v druhém pokoji a věděla, že ani kdyby byl její život v sázce, trezor neodemkne.
Muž se díval na ženu, která stála u okna a očima sledovala oblohu.

„Už toho bylo dost. Nemám na to nervy. To je naposledy, kdy došlo k takovému konfliktu.A radím ti, abys zvážila, hodně dobře zvážila, zda bude ještě někdy pobývat v tomto domě.“
Řekl to výhružně a prudce. Vstal z pohovky.
„Jdeme se nasnídat.“
Lucie prošla domem, aby zkontrolovala, jestli je všechno v pořádku a vyšla na nádvoří. Nadýchla se čerstvého vzduchu. Pocítila úlevu. Dosud nenašla odvahu prodrat se k jádru problému a vyjasnit tak sobě i těm nejbližším, co si myslí. Zdálo se, že tentokrát hádka zcela ochromila veškerý dosavadní život v rodině a ona z toho nevyšla vítězně. Její útěk komplikuje situaci. Předně, ještě stojí pořád na prahu jara a nemusí tolik topit. Zásoby nafty jsou ve sklepě. To ví. Ve velkém domě nebude pobývat, jen když bude v létě opravdu horko. Autem si zajede do školy, zbývají ji dvě zkoušky do ukončení semestru a pak budou prázdniny. Ty se dají velmi snadno prožít zde. Uvidí, co na to matka.

Jestli se bude snažit o vyjednávání k jejímu návratu do města. V tom případě bude dělat drahoty do podzimu, než začne škola a pak kývne. Tím si vydobude lepší pozici u jejího manžela. Ale pokud nastane druhá varianta, že už je o ní rozhodnuto tak, že s jejím návratem se nepočítá, bude se muset zavčas zařídit, aby tu přežila zimu. Zavalila ji vlna nenávisti k matce. Je sobecká, pomyslela si. Mohla čekat, až dostuduji a potom, až se postavím na vlastní nohy, si mohla dělat co chtěla. A ten chlap, co si ho vzala, ten není zvyklý ustupovat ženám, jak to činili muži v jejich rodině. Určitě si myslí, že bude poroučet, zaplatil si to. To si myslí. Třeba i je mezi nimi něco dalšího, co ho k tomu opravňuje a matku nutí, aby ho poslouchala. Pak, milá Lucie, je tvá věc ztracená. Dala jsi se svou umanutostí vyobcovat z rodinného kruhu cizím chlapem, který jen, jak jsem pevně přesvědčená, čekal jen na prví příležitost. A co je v tom? Prachy, nic jiného než prachy.

Lucie uhodila pěstí do kamene, až ji zabolela celá ruka. Docházelo ji, že se sama dostala do pěkné pasti, z které ji ani matka nevytáhne. Chvíli váhala, než vzala do ruky mobil a vyhledala její číslo.
Chvíli to zvonilo.
„Prosím.“ ozval se matčin hlas.
„Mami,“ vydechla Lucie a měla na krajíčku.
„Lucko. Lucko, jak jsi dojela? Je tam všechno v pořádku?“
Její hlas zněl tiše, jakoby nechtěla, aby ji někdo slyšel.
„Je, mami.“
„A máš tam jídlo? Netop sama, zavolej, počkej, na tohle číslo. Máš tužku a papír?“
„Ne, mami. Nemám.“
„Já tam zavolám sama
. Počítej s tím, že přijede pan Brychta ze vsi. On ti pomůže se vším.“
„Mami, přijedeš?“
„Teď ne, holčičko. Podívej, ta situace, kterou jsi navodila, je velmi tíživá a já mám důvod, proč jsem nestála při tobě.Tím důvodem je zajištění tvé i mé budoucnosti. Jednou, až budeš dospělá, to pochopíš. Rozhodla jsi se, jsi dospělá, musíš nyní snášet důsledky svých rozhodnutí. Můj manžel ti není nakloněn. Ty jsi všechno vyhrotila, tak se od tebe odvrátil. On je jiný, než tatínek.“
„Proč?“ zeptala se Lucie.
„Musím končit.“
Lucie dala mobil do kapsy u bundy a vylezla na nejvyšší kámen, by se rozhlédla po kraji. Rukou si zaclonila oči. Úzkost, strach a pocit opuštěného mláděte se ji zmocnil tak silně, že ji začalo být nevolno.Prohrála šanci žít v rodině. Už to nebude jako dřív. Už nebude rozhodovat o věcech, ani matka, ale cizí chlap. To je krize, pomyslela si. Tento den je ze všech nejhorší, co jsem kdy zažila. Měla bych ho prospat. Najednou pocítila tíhu odpovědnosti sama nad sebou. Obrátila se k domu. Jsem sama, pomyslela si. Nemám na vybranou. Musím se nyní postarat sama o sebe a najít cestu. Buď ji najdu a nebo skončím. Skončím, pomyslela si a to slovo vyvolalo eventualitu dalšího východiska ze situace. Uklidnila se. Vešla do domu, který byl postaven pro nějakou ženu a rozhlédla se. Bylo tam útulno. Televize, počítač a zásoby ve spíži. Ve skříních bylo prádlo a šaty. Trochu velké, ale to se spraví. Požádá nějakou pní, aby ji pomohla. Začne žít svůj život.

Vytáhla mobil z kapsy a zavolala na matčino číslo.
„Mami, neměj starosti. Je to v pohodě. Omlouvám se, promiň mi to.“
„To jsem ráda, to víš, že se nezlobím. Ale teď se snaž být sama. Všechno si zařiď podle svého. Až bude čas, tak přijedu za tebou.“
„Mami . neopustíš mne?“
„Já ne, ty jsi opustila mne, Lucie,“ řekla matka a skončila hovor.
Bylo dvanáct hodin. Slyšela, jak odbíjejí věžní hodiny, ale bylo to z velké dálky. No, zkusí si něco uvařit. Pustila si rádio a snažila se v sobě utlumit dětský pláč. Už je dospělá.

Autor: Maura, Foto: Internet