Několik úvah před velikonočními svátky

Autorka článku: Irena Novotná Buďme zase rodina A máme tu pomalu jaro. Ptáci krásně zpívají, a i když jsou dny ještě chladné, příroda se pomalu probouzí. Těšíme se na výlety a na zahrádky, které čekají na naši láskyplnou ruku, aby mohly vykvést květiny a tráva pookřála, stromy se obalily květy a chystaly se nás obdarovat svými plody.

Jak v přírodě, tak i u lidí! Chodívala jsem, jako malá holka, s babičkou do kostela, když začínaly velikonoční svátky. V tom malém kostelíčku byl vynikající varhaník a tak jsem slýchávala z kůru krásnou hudbu a zpěvy, které mně utkvěly v paměti. Není to obyčejný svátek, i když je opředený i pohanskými zvyklostmi, které dosud vedle církevních slavností setrvávají v lidských myslích. Ale já tato slova nepíši proto, abychom si připomínali církevní nebo pohanské tradice.
Spíš proto, abychom si z velikonoc udělali rodinné svátky. Sedli si všichni k jednomu stolu, v míru a pokoji pojedli dobré jídlo, napili se dobrého vína a popovídali si mezi sebou. Je to chvíle, kdy bychom si měli uvědomit, jak je to krásné, že jsme všichni pohromadě, jaké je to štěstí, když můžeme mít v naší blízkosti své staré rodiče, své děti, své příbuzné. I když to sem tam skřípne ve vztazích anebo na sebe nevražíme kvůli penězům, dědictvím apod. Však to znáte! Babička má raději Otíka než Pavlíka, Helenku, než Boženku a už je založeno na rodinné spory. Je to věčná škoda, když bratr nenavštěvuje svou sestru, když se rodiny nestýkají, protože se kdysi, třeba při svatbě nebo pohřbu nepohodli a nevraživost přetrvává roky. A děti takových uražených pak přicházejí o lásku a pozornost svých starších příbuzných.

Hodně se mluví o krizi a starší lidé se bojí všech zpráv, které uslyší z medií, protože mají bohaté zkušenosti. Mluvme všichni o tom, co si myslíme, co víme a raďme se, jak budeme společně, jako rodina, čelit některým problémům. Eventuelně, jak si budeme pomáhat mezi sebou, abychom ty všechny problémy zvládali. Nenechme své rodiče či jiné blízké příbuzné tápat v nejistotě a starostech o sebe i o nás. Naši staří rodiče byli v životě několikrát vystaveni ekonomickým problémům, které také museli zvládnout. Naučili se šetřit a tak se nechme od nich poučit, jak se to dělá, aby nebyly v rodině zbytečné dluhy anebo pokud jsou, jak na to, aby se zmenšovaly. Znám několik případů, kdy někomu z rodiny hrozí exekuce. Třeba z malicherného důvodu – jízdy městskou dopravou na černo, nezaplacení pokuty a následný strmý nárůst pokuty. Dělají to většinou děti. Také o tom je třeba s nimi rozumně pohovořit, že nesmí dělat dluhy, nesmí ohrožovat bezpečí a majetek rodičů. Občas s nimi pohovořit o hodnotě věcí a vztahů v rodině.

O vysoké ceně lásky, která je nadevšechno bohatství na světě. Pokusme se je vrátit do rodinného kruhu, aby se cítily bezpečné a zahnízděné a svá trápení i pochybnosti řešily přednostně v rodině. A řešme to s nimi, vysvětlujte jim všechno, na co se vás ptají anebo zavádějte s nimi řeč, i když jsou uzavřené a mlčenlivé. Zkrátka, přemýšlejme o ceně a smyslu rodinných vztahů, příbuzenských vztahů a o obnovení dialogu s těmi, kteří se odmlčeli pro nějaké dávné spory. Ať se stalo, co se stalo – jsme přeci rodina a ta je nenahraditelná, neopakovatelná! Žádný vládní program či sociální pomoc nenahradí láskyplné vztahy, které ochladly třeba tím, že kvůli práci a podnikání nemáme na takové myšlenky čas. Máme. Protože i oni měli čas na nás, když nás přivedli na svět a kolikrát počítali peníze, aby vyšli do další výplaty a poskytli nám všechno, co jsme potřebovali.

Vždycky si můžete najít čas, abyste vymysleli svým starým rodičům nějaký program pro jarní výlet, nebo naopak vaši staří rodiče vás mohou pozvat na oběd nebo na kus řeči při kávě. Občas je vezměte za ruku nebo je pohlaďte. Protože přijde chvíle, kdy to nebudete moci udělat, i když byste tisíckrát chtěli. Lásku si můžete vyznávat pouze na zemi a vše si můžete poskytovat také pouze na zemi. A až jednou odejdou, nepomohou drahé kytice na jejich hrobech, nářek a vzpomínání. Zůstane ve vás všechno, co jste nevyslovili.

Ale naopak, pokud jste si vždycky na ně udělali čas, zahřeje vás vědomí, že jste udělali pro ně všechno, co jste mohli, aby důstojně dožili svůj mnohdy nelehký život ve stáří. Tváří v tvář smrti si sami uvědomíme, jak je každý den vzácný a jaké je to štěstí, když je člověk obklopen blízkou rodinnou, pokud existuje. Myslím si, že větší nebezpečí, než je finanční krize, je rozklad v rodinách a to může mít daleko vážnější dopad na každého jednotlivce v každém věku.

Nechtěla jsem nikoho rozesmutnit, ale spíše přivést k zamyšlení nad tím, jak čelit ztrátám, nejistototám, strachu, bolesti a osamělosti. Jak čelit sebevraždám a zoufalství dětí a mladých lidí, kteří ve chvilkovém zoufalství přetrhnou niť svého žití a nenávratně odejdou. Je to přeci v našich možnostech, i když jsou dospělé a samostatné, je zase přivést – domů, třeba jen na velikonoční svátky či jiné příležitosti. Jak udělat pěkné dny svým rodičům, příbuzným, které jsme pro naše starosti a stresy někdy zanedbávali. Nic není důležitějšího a nic nemá takovou prioritu, jako právě spokojená, semknutá a dobrá rodina. A není žádného většího bezpečí, než je rodinný kruh.

Autor: Irena Novotná, Foto: Internet