Nerovná láska – povídka

Autorka článku: Maura Manželova rodina ve mně viděla nulu. Taková jednoduchá holka, řekl jeho otec s pohrdáním, když mne Libor poprvé představil. Ta věta mne ranila, ale já byla tak zaslepená láskou! Myslela jsem si, že nad nimi zvítězím, když budu o Libora pečovat. Velmi brzy jsem však pochopila, že se nikdy s naším sňatkem nesmíří.

Já, pouhá středoškolačka a on budoucí inženýr! Dívali se na mne skrz prsty. Ale to nebyl jediný důvod, který nás rozděloval. Libor trávil hodně času se svými kolegy z fakulty a já na něho čekávala dlouho do noci sama. Vracel se opilý, a když jsem mu to vyčítala, urážel mne a dokonce i bil. Mlčela jsem, nestěžovala jsem si. Neměla jsem zkušenosti a myslela jsem si, že to časem přejde. Při další hádce mi zlomil ruku. Nepřiznala jsem, že to udělal on. Ale i přes to – oznámil mi, že už nechce se mnou dál žít. Rozvod byl rychlý. Jeho otec to dovedl zařídit!

Naše manželství trvalo pouhé tři roky. Byly naplněny hořkostí, bolestí a slzami, násilím a ponižováním. Neměla jsem nikoho, komu bych se mohla svěřit. A tak jsem zůstala sama, s pocity bezmocnosti a zoufalství, které vystřídal pocit prázdnoty. Náhoda, která mne tak nečekaně najednou potkala, měla být příležitostí, jak všechno napravit.

V tom roce, kdy se začíná příběh odehrávat, byla taková divná zima. Už několik dní trvala inverze a padal mrznoucí déšť. Na chodnících bylo kluzko. Od rána bylo zataženo. Šla jsem opatrně, abych neuklouzla, a zprvu jsem si ani nevšimla, že proti mně někdo jde. Až na poslední chvíli jsem uviděla ošklivý pád. Běžela jsem k tomu člověku, abych mu pomohla vstát. Rozhlížela jsem se, jestli by mi někdo nepomohl, ale ulice byla prázdná.

„Stalo se vám něco?“ zeptala jsem se a sklonila nad ním.
„Myslím si, že jsem si vyhodil kotník.“
„Alespoň vám pomohu, abyste se posadil, a zavolám sanitku.“
„Asi nic jiného nezbude,“ řekl smutně.
Vyhledala jsem v kabelce mobil a zavolala rychlou pomoc.
„Pojedu s vámi do nemocnice,“ řekla jsem a držela jsem ho za ruku. Bylo na něm vidět, že ho zranění opravdu bolí.
„Jste moc hodná. Určitě mne ještě dnes pustí domů.“
Zachvíli přijela sanitka. Byla jsem ráda, že mne vzali jako doprovod.
Až v sanitce, po injekci, se trochu uklidnil a stále nepouštěl mou ruku.

˝Je vám líp?“ zeptala jsem se a přitáhla mu kabát k tělu, protože v sanitce bylo chladno.
„To víte, jsem rád, že jste šla kolem, Nevím, jak bych si poradil.“
Stiskl mi ruku a já se na něho usmála.
Sanitka rychlé pomoci vjela do bran nemocnice. Vyložili ho a já šla za nosítky. Na příjmu vyndal z náprsní kapsy svůj občanský průkaz a chvíli jsme seděli na lavici.
„Tak pojďte,“ řekl lékař, který konečně vyšel z ordinace. Podepřela jsem ho a pomohla mu vstát. Dovedla jsem ho až do oridunace, kde si ho převzala sestra a pak jsem si sedla na lavici a čekala, co se bude dít dál.
˝Na sanitku už nemám nárok. Zavolám si taxík.˝
˝Zavolám ho sama a doprovodím vás, jestli chcete.˝
Ještě, než jsme se rozloučili, mi strčil do ruky svou vizitku a usmál se.

Přiznávám se, že jsem na toho člověka úplně zapomněla. Až jednou odpoledne, když jsem se bracela stejnou cestou z práce, jsem ho náhodou potkala. Pozdravil mne a já jsem se usmála.

„Rád vás vidím, slečno,“ řekl a vřele mi stiskl ruku.
„Také jsem ráda, že vás potkávám. Co noha?“ zeptala jsem.
„Chodím na rehabilitace a léčení je příjemné. Spěcháte někam anebo vás mohu pozvat na kávu?˝
„A víte, že pozvání ráda přijmu?˝
Zavedl mne do příjemné kavárny a vyhledali jsme si klidné místo.
„Abych se vám představil. Jmenuji se Rudolf Hanýsek.“
„Radka Hlaváčková.“
Usmáli jsme se na sebe a on objednal kávu a zákusky.
„A kde pracujete?“ zeptal se.
„V bance,“ usmála jsem se.
„Tak to máte dobré,“ pokývl hlavou.
„Ani moc ne. Chtěla bych dělat něco zajámavějšího.˝
Pokýval hlavou. Popíjel kávu a pak si zapálil doutník.

„Přemýšlela jste kdy o tom, že byste mohla studovat vysokou školu a mít dobré postavení?“
„To víte, že ano, ale myslím si, že je pro mne pozdě.“
„Nikdy není pozdě.“
Zase si potáhl z doutníku a podíval se mi do očí.
„Změnit vlastní osud není zase tak těžké.“
„Moc vám nerozumím.“
„No, někdy se člověku v určité životní situaci zdají některé věci nedosažitelné. Ale je to jen zdání. Možná, za pět let tu budu sedět s vámi v úplně jiné situaci a vy nebudete ani vědět, jak to všechno najednou proběhlo.“
„A vy si vymyslíte, že budu pak šťastnější?“
„No, to nevím, ale rozhodně se změní mnoho věcí ve vás prospěch.“
„Neumím si to ani představit.“
„Připravím vás na přijímací zkoušky na právnickou fakultu,“ řekl najednou.
„Já a práva?“ podivila jsem se.
„Nebojte se ničeho, slečno. Není to nic tak světoborného. Co říkáte?“
Zamyslela jsem se. A pak jsem přikývla. Mému rozhodnutí totiž přispěla vzpomínka na to, co tehdy řekl Liborův otec. A tak jsem se pustila do studia.
„Jsi přijatá,“ řekl mi po přijímacích zkouškách do telefonu a já byla tak šokovaná, že jsem jen zakoktala – děkuji.
To byl však jen začátek. Rudolf stál při mně a stále mi připomínal, že je osud pouze v mých rukou. Za dva roky po mé promoci Rudolf náhle zemřel a já měla pocit, že jsem na světě úplně sama. Ustanovil mne v závěti jedinou dědičkou, protože neměl žádné děti a nikdy nebyl ženatý. A najednou mi všechno patřilo! Krásný dům obklopený zahradou a zařízený nádherným nábytkem. Připadala jsem si jako v pohádce a měla jsem strach, že se ze všeho probudím a zase budu sedět v té špinavé kanceláři a psát ty dopisy začínající „Vážený zákazníku“.

Přemýšlela jsem, proč to všechno udělal. Nikdy se ani slovem nezmínil o důvodech své náklonnosti a vždycky se ke mně choval jako přítel. Ale vlastně – nikdy jsme nehovořili o soukromých věcech a já, bohužel, jsem se ho nikdy na nic neptala. Jinak bych se už dřív a hlavně včas dozvěděla to, co vyplulo na povrch nyní, když jsem odemkla zásuvky jeho stolu. V první byly desky s nejrůznějšími smlouvami a dokumenty, které on vybavoval a až v nejspodnějším ležela krásně vyřezávaná kazeta. Otevřela jsem ji. Byla plná neodeslaných dopisů. A ty dopisy byly všechny psány mně. Nemohla jsem to pochopit. Každý den jeden list plný nádherných citů a procítěných slov. Četla jsem je a plakala. Uvědomovala jsem si, jak jsem byla slepá, že jsem nepochopila, že všechno pro mne dělal z velké lásky. Nikdy se mne nedotkl a nikdy mi neřekl žádné slovo, z kterého bych mohla usuzovat, jak mne hluboce miluje, ale on mi to dokázal tím, že se o mne tak postaral a pomohl mi získat postavení i klid.

Bože, kdyby se stal zázrak a všechno se vrátilo zpět!
Snad jsem neměla nikdy tu zásuvku otevřít a objevit jeho tajemství, které mi nikdy sám nesdělil. Začala jsem se jím zabývat víc, než to bylo vhodné a únosné a ve spánku se mi zjevovala jeho podoba a některé útržky rozhovorů, které jsme spolu vedli. Každý večer jsem zkoumala dopisy a měla jsem pocit, že jsou pro mne důležitější, než všechno ostatní. Musel vědět, že na ně dřív nebo později přijdu. Za krátkou dobu jsem byla přesvědčená, že je neměl nikdy psát a já jsem je neměla číst. Den po dni jsem strádala výčitkami víc a víc. Pocit prázdnoty a viny jsem si kompenzovala prací. Nervové vypětí se stupňovalo a pocit zodpovědnosti přerůstal ve strach, napětí a nesnesitelný vnitřní tlak, až jsem musela navštívit jednoho dne lékaře.

„Paní doktorko, vaše problémy já plně chápu. Nejste sama, kdo je má. Jestli chcete, doporučím vám jednoho specialistu, který vám pomůže a poradí, protože pokud se z toho mevzpamatujete, nebudete schopná pracovat.“
Návštěvu psychiatra považovala za něco ostudného a současně jsem si uvědomovala, že v tomto stavu nemohu dál normálně žít. Byla jsem jak v kleštích a v určitých chvílích jsem litovala, že jsem to všechno podstoupila a došla až sem, téměř ke zdi, kterou nevede žádná cesta. Jeho krásné dopisy jsem spálila. Ale tím víc jsem na ně myslela a rozpomínala jsem se na jejich text. A tak mi nezbývalo, než se obrátit na specialistu, který mi byl doporučen.

„Jmenuji se Janeček a jsem váš ošetřující lékař. Chcete si promluvit?“
Zavrtěla jsem hlavou.
„Vy nemáte žádné příbuzné?“
„Ne,“ vypravila jsem ze sebe.
„Vaše diagnóza není zlá. Ale bude lépe, když ti strávíte nějakou dobu, než se zlepšíte. Příčinu vašeho stavu však znáte jen vy. Až budete připravená si pohovořit, budu vám k dispozici. Ale teď odpočívejte.˝

Přikývla jsem na znamení souhlasu.
Po třech dech jsem mu začala vyprávět všechno, co jsem prožila za posledních pár let a o smrti Rudolfa, o dopisech a své práci. Soustředěně mne poslouchal a až jsem svou výpověď skončila, zadíval se na desku stolu, kde měl plno soukromých fotografií pod sklem.
„Nuže,“ řekl po chvíli,“ předepíši vám nějaké léky. Sama víte, že ve skutečnosti jsou jen určitou oporou. Ale vy sama musíte pro sebe udělat mnoho věcí. Odpustit sobě, odpustit druhým lidem a poučit se ze svého osudu˝
„Já vím,“ řekla jsem jen.

Vrátila jsem se domů. Zahrada už byla plná rozvitých růží a na drahý nábytek usedal prach. Vzala jsem prachovku a začala uklízet. Přemýšlela jsem o tom, co mi řekl. Toužila jsem, po těch všech ranách osudu, najít jeden jediný náznak touhy po druhém člověku. Ale nebylo tam nic. Prázdno, úzkost a strach. Mohu ještě jednou změnit svůj osud? Na otázku jsem si nedikázala odpovědět. Tak jsem pokračovala dál ve své cestě. A snažila se pochopit, v čem je princip štěstí, spokojenosti a vnitřní síly. Pokud je v lásce, pak to bude ještě dlouho trvat, než ji v sobě najdu a budu schopna ji předávat druhému, pokud ještě vůbec někoho potkám.

Autor: Maura. Foto: Internet.