Důchodce a duchovní život – Monokrystal

Autor článku: František Benda Nejdříve trochu teorie, která – podobně jako poezie – jak známo nikoho nezabije. Neprchejme od ní.Kamkoli zamíříme svůj zrak, všude narazí na nějakou překážku. Tyto překážky jsme si různě pojmenovali – to abychom se o nich mohli později domluvit, protože vytvářejí náš zkušenostní svět. Z hlediska fyziky je lhostejné o jaké předměty se jedná, neboť pro ni je všechno jen hmota. I v případě, že se zahledíme kamsi do nedozírných dálav, prochází náš zrak vzduchem, což je vlastně také hmota. Jsme zkrátka ze všech stran obklopeni hmotou, ať se nám to líbí nebo ne. Konečně i my sami ve své tělesnosti jsme v prvé řadě hmotné objekty.

Snad nám ještě ze školních škamen zůstalo v paměti, že hmota se skládá z molekul, a ty pak ještě z atomů. Druhů atomů není zase tolik, aby si jejich názvy člověk nepamatoval. Zato druhů molekul, složených z různých kombinací těchto atomů, je obrovské množství.

Molekuly se nechovají všechny stejně. Některé jsou tak soudržné, že je lze od sebe oddělit jen s velkými obtížemi (např. kovy, nerosty nebo keramika). Jiné sice také při sobě drží, ale mnohem méně, jen tak po sobě kloužou, což vede k tomu, že se snaží zaujmout co nejnižší polohu (všichni víme, že obsah vylité skleničky, pokud neudělá na podlaze louži, vsákne do nejbližší škvíry, aby stekl co nejníže). To jsou tekutiny. Třetí skupinu tvoří plyny – u těch o nějaké soudržnosti nemůže být vůbec řeči. Každá jejich molekula si dělá co chce, bez ohledu na to, jak se chovají molekuly ostatní. Mísí a převalují se mezi sebou bez jakéhokoliv pořádku.

Nás zajímají některé vlastnosti těch pevných. S trochou fantazie (a pro snadnější pochopení) si je můžeme představit jako malé kostičky, spořádaně poskládané jedna vedle druhé. Jenže tak to chodí v přírodě jen zřídka. Vysypeme-li obsah krabice s kostkovým cukrem a pak jej volně vsypeme zpět, už se nám tam nevejde. To proto, že bylo narušeno původní pravidelné uspořádání. Možná, že tu a tam se dostane pár kostek ploškami těsně vedle sebe jako původně, čímž zaberou málo místa, ale většina je všelijak různě natočena, takže mezi nimi vzniklo mnoho prázdného, hluchého prostoru.

Pokud se podaří většímu množství molekul obdobně spořádaně přikládat plošku k plošce, vznikne krystal. Záhy se ukázalo, že fyzikální vlastnosti látek z takto složených molekul, tj. monokrystalů, jsou podstatně odlišné od látek stejného složení, ale s molekulami uspořádanými chaoticky. Molekuly samy projevují snahu sestavit se do geometricky pravidelných, krystalických tvarů, ale jen v případě, že k tomu mají ideální podmínky, a to tak dlouho, pokud jim v tom něco nezabrání. Tomu příroda příliš nepřeje, a snaží se tuto činnost – a to celkem úspěšně – kazit. Vždy se najde zrnko prachu nebo nějaká cizí molekula, která se mezi dvě plošky k sobě směřující potměšile vloudí, nebo neočekávaný otřes či náhlá změna teploty způsobí, že další molekula si sedne trochu nakřivo. Vznikne pak nikoli monokrystal jako v ideálním případě, nýbrž víceméně chaotická směs tzv. krystalitů. Každý z nich se sice chová jako monokrystal a zachovává si v malém jeho vlastnosti, ale tyto výborné vlastnosti se tříští, takže je nelze sčítat, neboť jeden jde čehý a druhý hot. Jejich osy jsou pak rozházené, orientované do nejrůznějších směrů.

V návodech pro začínající dětské chemiky se lze dočíst, jak si vyrobit např. krystal cukru. Doporučuje se čistota ingrediencí a naprostý klid lázně při průběhu krystalizace. Ani tak se to vždy nepovede. Při výrobě prakticky technicky použitelných krystalů (např. křemíku nebo germania, které jsou nejpopulárnější), je situace mnohem, mnohem složitější. Setkáváme se zde s klimatizací, bílými plášti, rouškami na obličeji nebo dokonce s kuklami, speciálními aparaturami a velmi ostražitým a pozorným zacházením. Ale výsledek pak stojí za to. Bez nich bychom neměli ani přesné hodinky, ani počítače, ani mnoho dalších věcí, bez nichž si moderní život už vůbec neumíme představit. To vše dokáže monokrystal.

A jak je to s člověkem?

My také máme řadu dobrých, někdy dokonce skvělých úmyslů, jenže dotáhnout je do konce se nám jaksi nevede. Je jich na nás moc, takže se pletou jeden druhému do cesty a navzájem si úspěšně překážejí. Výsledné naše chování se pak příliš neliší od oněch krystalitů, z nichž každý je sice sám o sobě dokonalý, ale výsledek se ztrácí. Tím, že je člověk současně činný na mnoha rovinách, které si otevřel v důsledku svých zájmů nebo povinností, je trvale rozptylován tak, že se ničemu vlastně nedokáže věnovat pořádně. Tato simultánka nám prostě nevychází.

Jak to zařídit, aby došlo k nápravě?

Monokrystal nás rád poučí. Požaduje přece pouze čistou látku, čili jednu jedinou – cizí příměsi je ostatně schopen vytěsnit na svůj obvod. Druhou podmínkou je naprostý klid v průběhu reakce. Co z toho pro nás vyplývá? Soustředit mysl na minimální okruh představ a zařídit si, aby nás v tom okolní prostředí co nejméně rušilo.

Tím se ovšem dostáváme k prastarým praktikám, doporučovaným na cestě duchovního rozvoje. Ticho, klid a pozorné soustředění. Bez bílých obleků a složité aparatury, jen s bdělou pozorností. Stačí drobný odskok do jiné roviny a další část už sedí nakřivo.

Do něčeho podobného se pustit má ovšem odvahu jen málokdo. Ale nemusí být hned tak přísno. Náš běžný život je složen z mnoha jednoduchých úkonů, případně z uzavřených celků, které si snadno můžeme připodobnit k oněm krychličkám monokrystalu. Jen záleží na tom, nakolik jsou čisté a jsou-li k sobě přikládány správným způsobem. Uvařit dobrý oběd nebo pomoci potřebnému člověku může také vést k pocitu spokojenosti a přispět k celkovému etickému náboji společnosti. Ono známé Svěrákovo ˝upeč třeba chleba, postav třeba zeď˝ zde dostává hlubší smysl.
Nečistoty, které proces narušují, jsou z oblasti lidských povah. S těmi prosím opatrně. Kdo se rozhodl přejít na platformu lásky, musí se vzdát jakýchkoli nároků. Odměna, pochvala, důstojenství – nic z toho. Úkol je pouze jeden – podvolit se vnitřní samovolné snaze bezchybně přikládat plošku k plošce.

Z těchto poznatků může vyplynout výzva k neustálé uvědomělé činnosti. To se ovšem podaří jen zřídkakdy, a když už, pak jenom krátce. Jsme příliš ponořeni do chaosu zápolení mnoha polarizovaných dvojic. Tento ruch hned tak neutichne. Naše úsilí je ale jen zdánlivě Sysifovské. Za náš úsek jsme odpovědni pouze my a nikdo jiný. Jak si jej urovnáme, tak se nám půjde. Že při tom zůstáváme osamoceni? Nevadí. Svět zcela zharmonizovaný do všech důsledků by se patrně zhroutil, zcela by zanikl. Ale toho se rozhodně obávat nemusíme.

Do neustále kontrolované činnosti se ale moc nechce. Někdy to dokonce ani nejde. Překážek se může nakupit nezvládnutelně mnoho. Ani tak ale nejsme zcela ztraceni. Hodně může pomoci i klidné uvědomění stavu, který právě nastal nebo probíhá. Molekuly přece také vykazují vlastní snahu spořádaně se stavět jedna k druhé – tak proč překážet přirozenému vývoji?

Autor: František Benda, Foto: Internet