Důchodce a duchovní život – Prožívání

Autor článku: František Benda Prožívané emoce jsou květiny naší mysli. Jako kdyby náš intelekt byl složitou soustavou množství přihrádek, z nichž je každá určena pro jeden druh zážitků. Pokud je soustava v klidu, chová se neutrálně. Občas se ale stane, že z událostí, které se kolem nás neustále otevírají a vzápětí mizí, některá pootevře některou ze zásuvek a vhodí do ní své semínko. Záleží pak na kompaktnosti naší soustavy – ne vždy se nám zdaří udržet ji dostatečně sevřenou. Ne-li, pak semínko se uchytí, začne růst (někdy bouřlivě rychle), rozhořelá emoce se zmocní celého myšlení a tím řetězová reakce začala.

Od myšlení není daleko k činům, a ty pak dokáží změnit chod událostí na dlouhou dobu dopředu. To je důvod, proč se vyplatí věnovat jim náležitou pozornost dřív, než začnou své případné destruktivní dílo.
Emoce jsou – podle svého zaměření – kladné a záporné, prospěšné i škodlivé, pomáhající a rozrušující. Kladné jsou samozřejmě vítanější - k mnoha činnostem je třeba nadšení, neboť v průběhu dalšího provádění vstoupí do cesty četné překážky, které by se bez dostatečného elánu daly jen těžko překonat. Počáteční nadšení by tedy mělo být tak velké, aby i po tom, co z něj nezbytné překážky postupně mnohé oškubou, zůstalo ještě dost k závěrečnému uspokojení. V duchovní oblasti je to věc dost problematická, neboť duchovní život naléhá na odpoutání se od světských vazeb, mezi které nadšení bezesporu patří.

V tomto případě se ale svatému nadšení dostává zvláštního požehnání – odpoutává se od všech ostatních vazeb a stává se samoúčelným. Sv. Pavel mluví dokonce o zvláštním typu dobrovolného bláznovství (˝Neboť bláznovství Boží je moudřejší než lidé, slabost Boží je silnější než lidé˝), které vytváří svůj vlastní vnitřní svět bez jakékoliv návaznosti na okolní realitu. Praktické dopady tohoto zaměření např. na životy některých svatých jsou všeobecně známy. Také v józe existuje doporučovaný tapas (součást to Pataňdžaliho aštángajógy), neboli sebeovládání na cestě k duchovním zážitkům, hraničící často až se sebezničením; znamená oheň – nehoří-li celá osobnost, cíl se vzdaluje.

Ale i ve zcela reálné oblasti se můžeme setkat s řadou obdobných případů, kdy nadšení jedinci nejrůznějšího žánru jsou svou představou zaujati natolik, že jsou jí ochotni obětovat v podstatě vše. Sem např. patří i jakési kladné simulantství, kdy zaujatého nadšence pro nějakou tvůrčí činnost marně lékaři přesvědčují, že podle získaných údajů z vyšetření je vážně nemocen, takže by se měl léčit – jeho nadšení ho ale udržuje při životě a dodává mu pocit dokonalého zdraví, takže není ochoten svou práci přerušit.

Kladné emoce vyvolávají v naší mysli pocity většinou příjemné, takže se jimi často i rádi necháme vést. Málokdo si v takové chvíli připomene, že emoce (jakéhokoliv druhu) oslabují soudnost a v reálném světě mohou dovést i k neblahým koncům. Co bychom ale nedali za trochu romantiky, že? Byl by to pak bez nich ještě nějaký život? Ovšem mohou se projevit i svým opačným pólem. Hněv, nenávist a zloba jsou schopny oslabit soudnost a dopustit se zbrklé nespravedlnosti. Při válečném konfliktu je to možná omluvitelné (také se toho patřičně využívá, neboť to znásobuje útočnou sílu), ale v běžném životě je rozumnější se podobným afektům zdaleka vyhnout.

Záporné emoce jsou veskrze škodlivé. Mají ale vzácnou schopnost (některé), uvolňovat vnitřní napětí a paradoxně tak životu i prospívat. Hrubě klející a předměty rozbíjející cholerikové nám to jistě rádi dosvědčí. To je ale spíš výjimka. Jinak se staví proti nám, užírají nám klid a jen zřídkakdy vedou k rozumným rozhodnutím. Nicméně i navzdory tomu, co o nich víme, se jim těžko bráníme. Závist, žárlivost, nenávist – to je jen malý výčet z mnoha semínek, která usilují o to pootevřít některou z našich přihrádek a založit si v ní svou vlastní existenci. Každé z nich, které připustíme, nás okamžitě začne vysávat jako pijavice. Jako by nestačilo dost těch starostí, které nám tak jako tak komplikují život.

Proč tedy k nim přidávat ještě nějaké nesplnitelné touhy? Člověk je ale nepoučitelný. Snění bývá sice většinou plané, ale je schopno alespoň na okamžik zanést nás do světa lásky a štěstí, do jasného světla plného úsměvů a rajské hudby. Nic proti tomu, poezie je nutnou součástí našeho vnitřního vybavení – jen si musíme uvědomovat, v jakém to křehkém prostoru se pohybujeme a nermoutit se příliš až se vše zhroutí, pestrá duhová bublina praskne a my se znovu octneme na tvrdých prknech svého jeviště.

Nepříjemné je, že se životní prostor pro kladné emoce hledá dost obtížně, neboť je spojen právě s oním překonáváním překážek, kdežto akční rádius emocí záporných je značný. V libovolném společenství a doslova kdykoli proti komukoli lze celkem snadno vznést řadu námitek a sáhnout po některé záporné emoci. Proti takovým našim útokům nenajde nikdo obrany. Těžko ji hledáme dokonce i my. To je také důvod, proč jsme vyzýváni k bdělé pozornosti při sledování vlastních myšlenek – záporná emoce se do nich dokáže protáhnout sebemenší škvírkou.
Nemusíme právě milovat nepřítele svého nebo mu nastavit po úderu i druhou tvář, jak nás nabádá Kristus (tak vysoko se propracuje jen málokdo), ale snaha po zklidnění vlastních myšlenek by tu být měla. Že se při tom musíme značně přemáhat a mnohé obětovat je na bíle dni, ale vlastně vystupujeme v tomto střetu sami proti sobě – ovšem v zájmu získání pozdějšího klidu.

Složitý je svět emocí. Naše volba v jejich oblasti je ale dobrovolná. Buď bouřlivý život plný napětí, přechodného štěstí a četných proher, nebo víceméně přísně kontrolovaná nerozbouřená hladina vnitřního klidu.
Velice stará a mnohokrát již prověřená zkušenost svědčí o tom, že dobrá nálada a spokojenost se projevovala spontánním zpěvem. Národní písně ve své pokladnici uchovávají radost z prožívané lásky, zdraví, rodičovství a vůbec všeho, co naplní srdce i mysl pocitem pohody nebo štěstí. Tato situace je ale i vratná (což neuniklo ani řadě současných šlágrů) – není od věci si ve chvílích nezdaru zazpívat nebo nějak podobně odvést pozornost do světlejších krajin. Probíhající problémy to sice nikterak nevyřeší, ale nálada se zlepší. Je známo, že morálka bojující jednotky je neméně důležitá jako její vyzbrojení.

Zpěv ale může i ukonejšit. Řada melancholických písní se jenom svěřuje se svým žalem a lze v nich tedy nalézt souznějící notu.
Citů se nikdy nezbavíme. Jsou přirozeným doprovodem našeho prožívání a vnímání, signalizují naše úspěchy a prohry. Sice nás mnohdy doslova okrádají (a to i ty kladné, ne toliko záporné) o čas a klid, ale současně spoluvytvářejí bohatou a pestrou kytici našeho života. Jen si je nesmíme pustit příliš blízko k tělu.

Autor: František Benda, Foto: Internet