Procházky literaturou

Autorka článku: JUDr. Irena Novotná Jaroslav Seifert (23.9.1901-10.1.1986) Básník a první československý nositel Nobelovy ceny za literaturu Jaroslav Seifert se narodil 23. září 1901 v Praze na Žižkově v proletářském prostředí. Seifertova matka byla dcerou kralupského zakladatelského kulturního pracovníka Antonína Boruty, rodiče měli svatbu v Minicích. Jako chlapec pobýval Jaroslav často u svých zdejších prarodičů, dočasně tu dokonce chodil do školy, a jak sám později prohlásil, dědeček mu tady byl tím, čím kdysi Boženě Němcové její babička. Po studiích začal Seifert pracovat jako novinář a literát. Jaroslav Seifert byl lyrický básník, prozaik, publicista a překladatel.

Ve dvacátých letech minulého století byl spoluzakladatelem, členem a mluvčím uměleckého hnutí Devětsil. V roce 1929 byl Jaroslav Seifert vyloučen z komunistické strany – spolu s dalšími levicovými spisovateli podepsal manifest proti vedení KSČ v čele s K. Gottwaldem. Od roku 1930 byl členem sociálně demokratické strany a redaktor kulturní rubriky Práva lidu (za německé okupace Národní práce). Působil v řadě levicových deníků a avantgardních časopisů – Rudé právo, Rovnost, Právo lidu, Nová scéna, Kytice atd. V letech 1945 – 1949 působil Seifert v deníku Práce.

V letech 1946 – 1948 redigoval časopis Kytice. V roce 1946 se Jaroslav Seifert stal členem České akademie věd a umění. V 50. letech 20. století se stal pro své postoje Seifert terčem ostré kritiky představitelů KSČ. V období kolem tzv. pražského jara (1968 – 1969) se politicky a kulturně angažoval. V letech 1969 – 1970 byl Seifert předsedou Svazu českých spisovatelů. V sedmdesátých letech odešel Seifert do ústraní a začal spolupracovat s disentem a stal se jedním z prvních signatářů Charty 77. Jeho dílo bylo vydáváno v samizdatu. Seifertovo básnické dílo směřovalo od proletářské bojovnosti (Město v slzách, 1921, Samá láska, 1923) přes poetistické okouzlení moderní civilizací (Na vlnách TSF, 1925) až k písňovému oproštění zralé tvorby, vyjadřující citový vztah k drobným darům života, k domovu a k národní kultuře (Poštovní holub, 1929, Jablko s klína, 1933, Ruce Venušiny, 1936, Vějíř Boženy Němcové, 1940, Světlem oděná, 1940, Kamenný most, 1944). Po roce 1945 vydal sbírku Přílba hlíny (1945, další, postupně rozšiřovaná vyd. 1946 a 1948), shrnující básníkovy reflexe doby národního ohrožení a zápasu za svobodu (1937-45), dále dvě sbírky inspirované obrázky M. Alše a J. Lady (Šel malíř chudě do světa, 1949, Chlapec a hvězdy, 1956), básnické skladby o tvůrčím údělu Píseň o Viktorce (1950) a sbírku zpěvné intimní lyriky Maminka (1954). V 60. letech došlo k proměně Seifertovy poezie: zmizely rýmy, rytmická pravidelnost, verš zdrsněl.

V tvorbě přibyly tóny melancholické nostalgie, životní bilance, plynutí času a motiv smrti, zaznívají vzpomínky na dětství, na mladé lásky, zemřelé přátele a dramatické události života (Koncert na ostrově, 1965, Odlévání zvonů, 1967, Halleyova kometa, 1967, Deštník z Piccadily, 1979, Morový sloup, 1981, Býti básníkem, 1983). Písňová lehkost se prozaizovala a naznačovala i ve výrazu doléhající tíhu života. Autor sugestivní vzpomínkové knihy Všechny krásy světa (Toronto 1981, Praha: s cenzurními zásahy 1982, 1985, kompletně 1993). V roce 1984 byla Jaroslavu Seifertovi udělena Nobelova cena za literaturu. V kralupském Městském muzeu je básníkova Pamětní síň, v Lobečku jeho pomník, a lidé putují k Seifertovu hrobu na hřbitově nad městem. V Presentačním klubu Kaučuku a v muzeu se pak konají každoroční básníkovy festivaly. Jaroslav Seifert zemřel 10. 1. 1986 v Praze.

Autor: JUDr. Irena Novotná, Foto: Internet