Transalpine run 2008 – část 2

Autorka článku: Ivana Pilařová 1. ETAPA – 38 km, 1 223 m nahoru, 1 034 m dolů 30. 8. 2008 – Ruhpolding (D) – St. Ulrich (A) První den, první ráno panuje obecná nervozita, přestože start je až v 11 hodin. Už v 7 hodin ráno jsou někteří sbaleni s batohem na zádech a čekají – já se sotva v půl osmé hrabu ze spacáku. Nezbytné zahajovací formality na náměstí osvětluje předpolední slunce, je docela vedro. Všichni stojí před startovní bránou a je na nich vidět, jak se těší. Já vlastně nevím, hlavně už chci být na trati. Dnes je to prý lehké.

Začátek ano – rovina, štěrková cyklostezka, moji kluci jedou po trati na kole a fandí. To jim zůstane až do konce závodu, průběžně je většina lidí zdraví, už druhý den všichni (z asi 30 zemí světa) vědí, jak vypadá česká vlajka – a to i země jako Venezuela, která ani nehraje hokej. Možná v běžném životě to tak nevyzní, ale na závodech mám pro naši vlajku slabost, když se vydrásám na kopec a tam vlají české barvy (žádná jiná vlajka tam není), vždycky mě to posílí, vždycky si říkám, že to dobře dopadne. Když jsem kdysi běžela první horský marathon a Alpách, oblékla jsem triko z české vlajky, protože – v těchto barvách se přece nevzdává Dobíháme kolem jezera, je mi dobře. V tělocvičně na zemi čtu první stránky knihy Alexandra Solženicyna – Souostroví Gulag.

2. ETAPA – 49 km, 2 794 m nahoru, 2 856 m dolů
31. 8. 2008 – St. Ulrich (A) – Mittersill (A)
Této etapy se děsím už měsíc předem. Nikdy jsem nestoupala na jeden zátah víc než 2 000 metrů, dnes je to ještě výš. Start je v 7 ráno – to si říkáte, konečně rozumný čas pro běh, to musí být příjemné. No, snídaně je v 5 hodin, v 6 hodin musíte mít odevzdanou tašku, tudíž od 4 hodin chodí všichni postupně na záchod, aby se na ně dostalo, v půl páté se regulerně vstává, někteří ještě dříve. A pak si užijete ten pohodový start v 7 hodin. Horší je to, že v 18 hodin se zavírá cíl, kdo to nestihne, má maximální čas (to nevím kolik je, ale rozhodně o to nestojím). A ještě před tím musíte stihnout časové limity na kontrolách – dnes jsou 3. Podle předběžných výpočtů pro nás není možné ten třetí stihnout.

Ale to je ještě daleko, na prvním rovinatém úseku spěcháme – to vždycky, musí se udělat rezerva na další časové limity. Pak je první kopec s převýšením 900 metrů (to jsme teprve ve třetině dnešního stoupání). Všichni nás předcházejí, no co se dá dělat. Na vršku se chci rozběhnout dolů – no to se řekne, ale poručte to nohám, které třeba 3 hodiny stoupaly a mají toho dost. Po 10 zoufalých krocích to ale jde a po dalších 100 metrech mám co dělat, abych si sedla. Ovládla mě naprostá ztráta energie, ještě krok a bylo by pozdě zastavovat. Jsem zmatená, protože to neznám. Tahám gely a jakési tyčinky a doufám, že zaberou. Pocit střídá pocit. Po půl minutě je mi mnohem lépe. Mám pocit auta u benzínové pumpy. Každou vteřinou se do mě vlévá životadárná síla. Super, už se zase můžu pohybovat. Dnes mě to potká ještě jednou, ale jsem už poučené auto a vím, že doplnit nádrže je třeba hned a na nic nečekat (občerstvovací stanice za 500 metrů je mi v tuto chvíli na nic).

A tak válčím, nahoru, dolů, nahoru, dolů a pak dolů, dolů, ještě dolů a hlavně hodně prudce dolů (asi tak 1 200 výškových metrů) a po špatné cestě. Stehenní svaly mají dost, ale tělo je šikovné, přece nepadne na hubu, když se nebrzdí svaly na stehnech (což je obvyklé a jsou na to stavěné), tak se musí jinak. Výsledek je špatný, palce u nohy to asi odnesou. Na bolístky není čas, prostě běž, nebo nestihneš limit a máš maximální čas. Snad poprvé v životě míjím svoje kluky bez úsměvu se staženým obličejem bolestí a bez jediného slova či gesta (poté si to vyčítám a omlouvám se). Cílový limit jsme stihli o 7 minut!!! Následky byly ale fatální a provázely mě po zbytek závodu. Moje nehty na palcích vylezly z lůžek, no hrůza. Večer čtu Gulag, zvláště po kapitole o vyšetřování se stydím se za svoji malou bolest. Navíc, já můžu zítra běžet, to oni ne A taky můžu spát, oni nespali týdny

Autor a foto: ing. Ivana Pilařová