Transalpine run 2008 – část 3

Autorka článku: Ivana Pilařová 3. ETAPA – 28 km, 1 504 m nahoru, 1 417 m dolů 1. 9. 2008 – Mittersil (A) – Neukirchen (A) Dnes máme odpočívat – běžíme jen málo kilometrů s malým převýšením, vlastně je to jeden velký kopec Z dálky vypadá vrchol jako namibijská duna – pořád to není ten pravý, za obzorem je další a další. A na tom posledním vlaje česká vlajka, stejně jako před dvěma lety na opravdové pouštní duně. Krásně se mi stoupá, je to najednou jen kousíček. Moji kluci na vrcholku povzbuzují koho vidí.

Z legrace jim nadávám, že nám motivují naše soupeře. V tělocvičně řeším složitý logistický úkol, jak si lehnout jen jednou a definitivně, abych nemusela několikrát vstávat kvůli vybalení a zabalení věcí, namazání nohou, podání baterky a knížky atd. Zdánlivá maličkost, ale zkuste si opakovaně lehnout (ne na postel – to je jednoduché), ale na zem, když bolí svaly na stehnech a nemůžete použít kolena a nesmíte se dotknout palců na nohou…

4. ETAPA – 46 km, 2 051 m nahoru, 1 457 m dolů
2. 9. 2008 Neukirchen (A) – Prettau im Ahrntal (I)
Musím říci, že se trochu adaptuji, ráno bolí svaly méně (a se vzrůstající námahou to bude se svaly ještě lepší a lepší, což je jedna z věcí, které nepochopím). Lepím oteklé zhnisané palce čím to jde, cestou to různě vymačkávám a myslím na vyšetřovací metody v Ljubjance. Až dojdou, můžu ještě analyzovat metody v Suchovce Stoupáme okolo ledovce velmi prudce do sedla po kamenech. To by mi šlo, ale poslední limit je bohužel po seběhu ze sedla. Nechci ani domyslet, jak mě to bude bolet – vzpomínám na to nejhorší z vyšetřovacích cel

Opouštíme Rakousko a běžíme do Itálie. Severní Itálie je země, kde bych mohla žít. Miluji zelené pesto, bílé těstoviny, červená rajčata (to jsou i barvy italské vlajky), červené víno, opálené Italy a Dolomity, nádherné věže z bílého vápence. Tak v Dolomitech ještě nejsme, ale v té zemi ano – právě teď, na vrcholu kopce vede hranice. Pěkně tady fučí, jsme ve výšce 2 600 m. Limit je ztracen, kontrola je zhruba 4 km vzdálená a hlavně o 800 metrů níže, máme snad 30 minut a před sebou prudkou cestu z kamenných schodů.

Z ničeho nic se rozbíhám – a jde to, jde to! ještě lépe a ještě lépe. Nechápu to, správně jsem se měla plazit rychlostí 2 km v hodině. Odhazuji hůlky a mastím dolů co to jde, bolest nebolest. Pod námi je plošina – tam bude kontrola. Není. Na konci pláně to bude, u té chaty. Není. Ještě jeden seběh, pořád makáme, běžíme i do kopce, zase výhled za roh – a zase nic (ale někde ta kontrola být musí). Už ji vidíme, potřebujeme 2 minuty, ale ty už nemáme. Měřič času se netváří, že by se něco dělo. Ptám se, zda máme limit. ANO, prodloužili ho o 30 minut. Do cíle přibíháme za 8 hodin – naprostý zázrak, ráno jsem si myslela, že nemůžu stihnout čas 11 hodin. Ani naše podpora s tím nepočítala, naháníme je do cíle přes SMS. Navštěvuji lékaře, zouvám botu a sama zírám. Taky se mu to nelíbí, přináší vrtačku, to se zase nelíbí mě. Vrtání nehtů je asi jako vrtání zubů. Už vím, co vidí zubař, když vrtá zhnisaný zub. Podrobností vás ušetřím.

Končím s ovázanýma nohama, do boty se rozhodně nevejdu. Šprýmař zdravotník mi podává nůžky, jako že mám tu botu rozstříhnout – no na co bych ji také zítra potřebovala? Sprchuji se na židli s nohama v igelitových pytlících. To jsem už zažila, když mi maminka jako malé holce načerno koupila kozačky v NDR a vezla jsem je přes hranice na nohách. Celníci to poznali, pěkně mě zuli a dali mi na nohy ty igelity. Dnes to při předvánočním nákupu nezažijete

Autor a foto: ing. Ivana Pilařová