Transalpine run 2008 – část 4

Autorka článku: Ivana Pilařová 5. ETAPA – 37 km, 1 447 m nahoru, 2 048 m dolů 3. 9. 2008 – Prettau im Ahrntal (I) – Sand in Taufers (I) Právě dnes se to láme, už jsme za polovinou, i limity byly dnes v pohodě. Přicházejí povzbuzující SMS, všem moc a moc děkuji, OPRAVDU to hodně pomáhá. I s knihou jsem pokročila k pasážím, kdy byli vyšetřovaní už umístěni do cel – popisují to jako ráj proti tomu, co bylo předtím. I já si tak dnes připadám. Čekám, co bude v dalším dějství, to ví ale jen Solženicyn

6. ETAPA – 25 km, 1 983 nahoru, 1 612 m dolů
4. 9. 2008 – Sand in Taufers (I) – Antholz – Mittertal (I)
Těším se, je to vlastně jen jeden, zato hodně dlouhý kopec s vrcholem 2 800 metrů. Výstup je dlouhý 15 kilometrů. Postupně tady docházím k závěru, že každý kopec jednou skončí (to je osvědčené a spolehlivě fungující), ale každé údolí – to je horší, to končit nemusí a noří se hlouběji a hlouběji, až někam do pekla. V cíli se každý den fotíme a na prstech ukazujeme kolik etap máme za sebou. Už od momentu, kdy jsem toto denní focení vymyslela, jsem se opájela myšlenkou, že jednou na to budu potřebovat dvě ruce. Dnes je to na DVĚ ruce. Končím opět v péči lékařů, o ten piercing v nehtech se musí pečovat

7. ETAPA – 35 km, 2 088 nahoru, 2 170 dolů
5. 9. 2008 – Antholz – Mittertal (I) – Niederdorf (I)
Odpadlo mnoho soupeřů, vlastně odpadávali už od první etapy, nejvíce ve třetí a odpadávají stále. Jsme tak blízko cíle.. Profil 7. etapy vypadá jako špičaté poprsí zpěvačky Madonny – dva příšerné kopce – každý s převýšením 1 200 metrů. Už je to trochu veselejší, na trati se známe, už vím, že na začátku stoupání mě všichni předejdou a na konci je zase předcházím já. Už jsme staří známí, někteří mi říkají jménem a zvláště při sebězích, kdy visím v hůlkách a skoro se plazím mě mnoho lidí povzbuzuje. Tleskají i turisté, i dědové na zahrádkách pokřikují italské Brava! Forsa, forsa! Ano, sílu – tu opravdu potřebuji. Italské fandění znám z lyžařských závodů, vždycky zabíralo. Nakonec došlo ke zkrácení trati o 7 km a 800 výškových metrů, protože ona část byla příliš ˝vzdušná a exponovaná˝. To mě docela mrzí, zavzpomínala bych na lezecké mládí. Už posedmé dobíhám na náměstí s českou vlajkou v ruce (to je klasika, držím ji od první etapy). Těším se do poslední etapy, ta je prostě poslední, co by se mi mohlo stát, to přece už musím dát. Spokojeně se v kempu sprchuji horkou vodou a odlepuji náplasti na nohou i se zbytky nehtu. Rvu ho zpátky do lůžka, sakra, to se mi musí stát zrovna, když se už vidím v cíli! Večer čtu transporty do Gulagu a stejně jako oni i já doufám, že zítřek přežiju.

8. ETAPA – 34 km, 2 120 m nahoru, 1 969 m dolů
6. 9. 2008 – Niederdorf (I) – Sexten (I)
Na startu je na všech zbylých (už skoro 60 dvojic z původních 232 je mimo hru) vidět, že jsou nabuzeni a chtějí být co nejdříve v cíli. Já mám ještě soukromý cíl – dnes stoupáme k věžím Tre Cime di Lavaredo – na jednu z nich jsem před lety lezla a strávila jsem tam nedobrovolnou noc ve stěně. Strašně se tam těším, vbíháme do Dolomit, bílé kameny, skalní věže, úžasné výhledy, známá místa (do této oblasti jezdím už 10 let). Prostě si myslím, že mě čekají jen samá pozitiva a sociální jistoty, jen co uběhnu prvních otravných 10 km docela po rovině. Realita je ale jiná, časové limity jsou velmi, velmi napnuté. Nějaký čas jsme ušetřili na první kontrole a stoupáme do kopce. K mému velkému údivu mi to dnes nejde. Ne, že by mi to jindy šlo o třídu lépe, ale pocitově ano. Nějak divně se vleču a vůbec mi to neubíhá. Jeden Ještěd, druhý Ještěd, to jsem ale teprve v polovině stoupání. Kdy už uvidím Cimy Ani náhodou, následuje seběh, slet, volný pád, tak nějak mi to připadá. Doléhá na mě tíha všech 7 předchozích etap najednou. Sunu se s vypětím všech sil, klopýtám přes kameny, hrůza, děs, bolest smíchaná s beznadějí.

Přede mnou zívá ne končící údolí – když to vypadá, že bude konec, čeká mě další patro. Úžasná bílá suť mi dnes připomíná bílé peklo, bílý sníh, bílou Sibiř, průvod odsouzených pochodujích do lágru Sakra, přece tady nezůstanu, hlava na to jde vědecky, ale tělo na vědu kašle, vyvíjí rychlost tak 2 km za hodinu, vleče se, visí v hůlkách, ale přitom stále klesá a klesá. Určitě jsem poslední, nestihneme limit a ani ten další, to je ke vzteku v poslední etapě. Konečně jsem na jakémsi dně údolí a začínáme stoupat. Sláva – jedna serpentina, druhá, další, jako na ledovci za lezeckých dob, klička za kličkou, metry přibývají, sedlo se přibližuje. Je čas i dívat se kolem – ale Cimy pořád nikde. Ale už je to jasné, prostě budou, jen ta kontrola je ještě strašně daleko. Přecházím do běhu, ignoruji řezavou bolest, namlouvám si, že mám v botě kamínky. Běžíme kolem věže, kterou jsem taky kdysi lezla, už je to jenom kilometr, máme 6 minut. Limit jsme stihli o 10 vteřin.

Dívám se na Cimu Grande, v té stěně jsme před lety trávili noc ve větrovce a tričku, bez spacáku a vody na plošince o šířce 50 cm. Celou noc jsme dělali dřepy, abychom nezmrzli. Nemám se já dnes královsky? Cpu se na občerstvovačce gely a oříšky, zapíjím jakýmsi energetickým nápojem a přemýšlím, proč si nemůžu do té minulosti trochu té vody poslat. To máš z těch sci-fi, jdi do háje a koukej mazat do údolí, zdaleka nemáš vyhráno. Sestup je prudký, dlouhý a kamenitý – 900 výškových metrů na 6 kilometrech. Ke konci bych se nejraději neviděla… Kousek před občerstvovačkou vykoukne česká vlajka, moji zlatí vědí kam si stoupnout, není to tak samozřejmé až sem vyjet na kole! Zase je líp, dostanu dávku povzbuzení a uznání – a to je hodně důležité. S Ondym se plácáme do dlaní jak na volejbalu po získaném bodu. Od kontroly se cesta rovná a následuje pohodových 6 km po jen mírně se svažující šotolince až do Sextenu. Běžím jako by nic, pochody smrti do lágru jsou minulostí. Do cíle si beru VELKOU českou vlajku a užívám si doběh. Všude bouchají šampáňa, i my máme jedno – originál dovezené z Čech! Běžela jsem si pro něj 56 hodin a 57 minut.

EPILOG
Splnila jsem si sen přeběhnout Alpy, doběhnout z Německa do milovaných Dolomit. Nebylo to zadarmo, to ani náhodou, obětovala jsem hodně a hodně jsem získala. Naše dvojka je první českou dvojkou na tomto závodě a to, že jsme dokončili, nebylo vůbec samozřejmé. Posunula jsem si práh výdrže a bolesti o kousek dál, ne že by to bylo cílem, ale . ještě to budu potřebovat. Jen nevím, co si příště vezmu jako další doplňkovou četbu, asi se naučím rusky. Solženicyn v originále musí být nepřekonatelný

Autor a foto: ing. Ivana Pilařová