Ty mlč, Bernarde – povídka

Autorka článku: Irena Fuchsová „Bernarde, ale tys mi slíbil, že mě na ten hřbitov odvezeš!“ Rozčílením mi přeskočil hlas. Před barákem stál pytel hlíny. V chladu chodby tři tašky plné sazeniček, nachystané od rána. Ty by možná do druhého rána vydržely bez úhony, ale zítra bylo pondělí a na hřbitov se dostanu pravděpodobně až ve středu.

„Kam jdeš, Bernarde?“ Zaječela jsem jako správná slepice na svého odcházejícího muže. Zastavil se a otočil se na mě.
„Jak se můžeš takhle blbě ptát, Libuš? Kam jdu v neděli ve čtyři!? Na fotbal a pak na pivo. Proč sis ten svůj hřbitov tak blbě naplánovala?“
„Protože jsem si myslela, že ti tví fotbaloví idioti v tý první třídě propadli a už nikdy hrát nebudou!“
„Libuš! Teď jsi urazila můj klub, i mě! Hrajeme III. třídu! A vůbec, víš co? Dojeď si na ten hřbitov sama! Přece sis udělala řidičák, ne? A nebo s tebou ten tvůj zrzavý instruktor dělal něco jiného?“
A odešel! Můj manžel Bernard odešel a…
No počkej! Tak já tedy pojedu sama! Já ti ukážu, jestli jsem si dělala řidičák jenom proto, abych tě odvážela ožralého z tancovaček, z hasičských bálů, z těch tvých melouchů, kde se zleješ taky, abych tě odvážela… a vůbec!

Já si na ten pitomej hřbitov dojedu sama!
Plná vzteku jsem otevřela stodolu, vyjela autem, naložila jsem sazeničky a hlínu, projela jsem vratama, vztekle jsem je jednou ranou zavřela, a pak jsem se jako vítr řítila prázdnou vesnici ke hřbitovu.
Všichni blbci jsou na fotbale, cedila jsem vztekle mezi zuby. Bernard je taky blbec! Maminko moje, kdybys věděla, jak musím bojovat o to, abych ti na hrob mohla vysázet lobelky! A muškáty! A…
Byla jsem u hřbitova.
Zacouvala jsem ke zdi, abych pak mohla pohodlně vyjet, z roští u pumpy jsem vytáhla starý kočárek, který patřil celé vesnici a byl tam schovaný pro podobné účely, naložila jsem ho hlínou a sazeničkami a vyrazila jsem cestičkou mezi hroby.
Nevěřili byste tomu, ale trvalo mi to dvě hodiny! Za to ale potom vypadal hrob mojí maminky jako z výkladní skříně u Starkla! Byla to nádhera.

Vrátila jsem kočárek do jeho skrýše a v povznesené náladě jsem sedla do auta. Ale auto, místo aby se elegantně odlepilo od zdi, sebou z nepochopitelných důvodů hodilo dozadu a narazilo do zdi.
Ozvala se příšerná rána.
Leknutím jsem vyrazila dopředu, auto narazilo a to taky nevím proč, na strom po levé straně cesty a konečně se zastavilo.
Celá jsem se klepala.
Vylezla jsem ven a rozklepala se ještě víc.
Vršek staré hřbitovní zdi zmizel. Ležel vzadu na našem autě. Předek auta vypadal přesně tak, jako když narazíte na strom.
Bernard mě zabije!
Tato myšlenka mě celou prostoupila. Třesoucí se a určitě celá hrůzou bílá, jsem nasedla do auta, projela tichou vesnici, otevřela jsem vrata, zajela na dvůr a vrata jsem rychle za sebou zavřela.
Pak jsem zajela do stodoly, vyndala prázdné tašky, vyběhla jsem ze stodoly a zabouchla za sebou vrata.
Kéž bych nikdy do tý stodoly pro to pitomý auto nešla! Maminko, kdybys věděla…!
Pořád jsem se celá třásla a pořád jsem musela být bílá. Určitě jsem byla bílá.
Aspoň, že mě nikdo neviděl. Nikdo to Bernardovi neřekne v hospodě dřív, než mu to řeknu já. Aspoň to. Aspoň že mám chvilku na to, abych se vzpamatovala.

Uklidila jsem tašky, vykoupala se a připravila jsem Bernardovi večeři. A pak už jsem jenom chodila od okna k televizi a od televize k oknu.
Zatímco venku jsem si všímala každého pohybu, co jde v televizi jsem nevnímala vůbec.
Bylo 21.00.
Bylo 23.00.
Byla půlnoc.
Bylo 01.37.
Venku se ozvaly hlasy.

Celá jsem se propotila. Už jde.

Stoupla jsem si za závěs a podívala se na dvůr. Čtyři postavy, jedna z nich byla určitě můj Bernard, se plížily dvorem. Bernard a jeho kamarádíčkové!
Potichu otevřeli vrata stodoly a vytlačili Bernardova nabouraného miláčka. Stejně potichu otevřeli vrata ze dvora a vytlačili auto ven. Vrata nechali otevřená a auto tlačili ještě kus od baráku, protože jsem je slyšela startovat až za chvíli.
Napětím jsem se skácela do křesla. Už jsem to mohla mít za sebou!
Bernarde, miláčku, já jsem ti nabourala auto! Prosím tě, nezlob se na mě! Já vím, jsem blbá! Místo, abych se pořádně učila v autoškole, myslela jsem na to, jestli ti k večeři udělám švestkové knedlíky nebo kotlety s hřibama!
Bernarde!

Ne, to už se nedalo vydržet střízlivá! Nalila jsem si dvě deci vodky, hodila to do sebe a šla si lehnout. A z toho večerního a nočního nervování jsem prostě usnula.
Probudily mě až ruce Bernarda, které mě pod sebe prudce, bez varování nasoukaly, jeho silná stehna mi sevřela nohy k sobě a když mě začal líbat na prsa a sjel na břicho, cítila jsem, jak se tam dole rozevírám a přitáhla jsem ho k sobě rukama, nohama a Bernard do mě prudce zajel.
Vyjekla jsem rozkoší a pak už jsme se proti sobě vzpínali a drtili se, náš pot se mísil, moje vodka a jeho pivo také… bylo to nádherné!
To víte, že jsem mu nic neřekla! Proboha!? Vy byste mu snad takhle, při milování, něco řekli? Bernarde, prosím tě, nezlob se- klidně šukej dál- já ti chci říct jenom takovou maličkost- tvoje auto je zepředu i zezadu nabouraný!
To byste řekli? No vidíte. Neřekli. To prostě nešlo říct.
A říct mu to po milování? To se přece nedělá, říkat ošklivý věci po krásném milování!
Ráno mě Bernard vzbudil, když vstával. Políbil mě na záda a šel do koupelny. Když z koupelny odešel, provinile jsem vstala a šla do kuchyně.
Oknem jsem viděla, že otevřel stodolu.
První, co mě napadlo, bylo skácet se a zůstat ležet v bezvědomí do té doby, než se auto opraví.
Já vím, to byl blbej nápad! Taky jsem se neskácela!
Radši jsem začala rychle Bernardovi dělat snídani, jakou má rád. Šest smažených vajec na slanině a hodně pórku. K tomu jsem mu ukrojila čtyři krajíce chleba a namazala je lehce RAMOU. Přesně tak, jak to má rád.
Pak jsem mu udělala hrnec kafe a hrnec čaje. Tohle jsem u něho sice nenáviděla, protože přece buď piju jedno, nebo piju druhý, ale on to do sebe nejradši lil obojí na střídačku a tak to měl dneska mít. Ať si dá.
Chystala jsem mu snídani a při tom jsem pořád koukala, jestli se už vrací.
Konečně se vrata stodoly pomalu otevřely. Bernard vyšel. Zamotal se a musel se opřít o vrata.
Vzalo ho to, chudáka! Rozhlížel se kolem sebe. Pak potichu vrata zavřel. Zase se rozhlédl. A pak šel domů.
Než přešel dvůr, uběhla věčnost! Chvílemi se zamotal, zastavil se, těžce vzdychl, otřel si spánky, prohrábl si vlasy, zase udělal krok, zase se zamotal, rozhlédl se kolem, udělal krok, zastavil se, dal si dlaň na oči, těžce vzdychl, udělal krok, zamotal se…
Pane bože, stůj při mně.
Řeknu mu to hned, jak přijde do kuchyně.
Řeknu mu to dřív, než začne on!
Řeknu mu to hned, jak se objeví!
Konečně přišel dovnitř. Hned šel do koupelny. Bylo slyšet, jak tam pouští vodu. Když vyšel z koupelny, šel na záchod. Tam seděl hodně dlouho. Snídaně stydla.
„Bernarde, pojď snídat,“ pípla jsem nesměle za dveřmi. Ozvalo se spláchnutí. Vyšel ze záchodu a zase se zavřel v koupelně. Znovu pouštěl vodu.

A konečně přišel za mnou do kuchyně. Sedl si ke stolu a tupě zíral na připravenou snídani.
„Tak jez, Bernarde,“ pípla jsem podruhé. „Ty vajíčka už máš úplně studený… Nechceš udělat jiný?“ Snažila jsem se nepípat a rozmlouvala jsem se a pak jsem se nadechla, že mu to řeknu, ale Bernard mě předběhl.
„Libuš… musím ti něco říct. Libuš… pojď se mnou do stodoly!“
Vrhla jsem se s úlevou ke dveřím.
„Nenápadně!“ Zařval a hlas se mu třásl. „Vem košík, jako když tam pro něco jdeš!“
Poslušně jsem vzala košík a chtěla jsem jít, ale zase mě zarazil.
„Počkej! Já tam vemu tuhle krabici! Tak pojď! Potichu! Tvař se normálně!“
Než jsme prošli chodbou na dvůr, dostala jsem ještě dva příkazy.
„Usmívej se, Libuš! A povídej něco…!“
Sice jsem nevěděla, proč bych se měla usmívat cestou přes dvůr, kam nikdo nikdy nemohl koukat, protože všichni sousedi mají okna na druhou stranu, ale usmívala jsem se. Bernard byl strašně nervózní a tak abych ho uklidnila, začala jsem mluvit, jak si přál.
„Škoda, žes nebyl včera večer doma, Bernarde! V televizi byla…“
Co bylo v televizi, to jsem dopovědět nestačila, protože mi zacpal pusu, otevřel vrata, zatáhl mě do stodoly a vrata za námi pečlivě zavřel.
„Nemusíš řvát na celou vesnici, že jsem nebyl včera večer doma.“ Řekl z posledních sil a pak se zhroutil na ponk.
„Libuš! Libuš!“ Vzlykal, hlavu v dlaních. „Já jsem včera boural! A nevím kde! Já možná někoho zabil! A nevím koho!“
Košík mi vypadl z ruky. Kámen mi spadl ze srdce. Musela jsem si sednout na starou židli.
Ten můj sladký blbeček si myslí, že…
Ne! To snad není pravda! On si opravdu myslí…?
On si myslí, že to auto naboural sám! Vší silou jsem zahnala šťastný úsměv a zatvářila jsem se vyděšeně.
„Proboha! Bernarde! Oni mi tě zavřou!“ Vzlykala jsem a pověsila se mu na krk. Krátce mě objal, ale hned mě od sebe odstrčil.
„Nebreč, Libuš! Já se zavřít nenechám!“ Řekl tiše a popotáhl. „Víš, my jsme včera s chlapama, někdy po půlnoci, ty už jsi spala, vytlačili jsme auto, abysme tě nevzbudili a já je rozvez… já mám úplný vokno, Libuš! Nevím kudy jsem jel, nevím nic! Pojď, podíváme se, jestli na autě není krev!“
Šla jsem k zavřeným vratům.
„Tak otevřeme vrata, vytlačíme auto ven, a prohlídneme ho tam, tam je líp vidět!“
Přiskočil ke mně a stáhl mě zpátky. .
„NE! Zbláznila ses, Libuš? Nikdo to nesmí vědět! Myslíš si, že chci jít sedět!? To se nesmí nikdo dozvědět! Nikdo!“
A tak jsme lezli se svíčkama kolem auta a hledali, jestli někde není nějaká krev. Nebyla. Vypadalo to, že vzadu na auto spadlo nějaké kamení a předkem musel Bernard narazit do stromu.
Trochu se uklidnil a šel se konečně nasnídat.

Celý následující týden s autem nikam nevyjel. A celý ten týden jsme na kolech projížděli donekonečna trasu, po které rozvážel své kamarády.
Zdálo se, že na téhle trase žádná mrtvola nebyla a není a tím pádem také nebude. Také jsme nenašli nic podstatně zdemolovaného a čerstvě nabouraný strom taky ne.
Ale to Bernarda moc neuklidnilo.
„Víš, co to může znamenat, Libuš?“ Pronesl dramaticky po našem týdenním bezvýsledném pátrání. „Že jsem jezdil ještě někde jinde! Boural jsem, bůh ví kde a zabil jsem, bůh ví koho!“
Po dalším týdnu, kdy se nikdo po nikom nesháněl, nikdo si nikde nestěžoval, že by ho někdo tenkrát v noci porazil či dokonce přejel a nestalo se nic, co by nasvědčovalo jakékoli dopravní nehodě, jel Bernard poprvé autem na melouch.
Čekala jsem, kdy mi zavolá, abych pro něho přijela- brala jsem v takových případech kolo, to potom hodila do kufru a Bernarda přivezla s autem i s kolem-, ale dávali zrovna Večerníček, když Bernard přijel sám.
„Chci se dívat na zprávy,“ řekl na můj udivený pohled. A přijel střízlivý! Na melouchu nepil! A to se opakovalo i v dalších dnech a týdnech a měsících!
Můj Bernard přestal pít! Je pravda, že nikdy nechlastal, to bych o něm nemohla říct, ale znáte to! Rád se napil, to jo. Ale od té příhody s autem pil hodně málo a aby si sedl do auta, když vypil trošku alkoholu, tak to vůbec nepřipadalo v úvahu!
A já?
Já jsem jezdila od té doby naším autem hodně a ráda. Přestala jsem se totiž bát, co by řekl Bernard, kdybych autu něco udělala.
A že jsem občas něco „udělala“, to si buďte jisti. Naposledy jsem zbrousila blatník o Místní knihovnu. Bernard se naštval a začal mi předhazovat výši mé inteligence a tak jsem se začala bránit.
„Hele! Ty mlč, Bernarde! Tys boural, nevíš kde a možná žes zabil a nevíš koho!“
A byl pokoj.

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet
Povídka je z knihy KDYŽ SE ŽENA SVLÉKÁ