Velikonoce

Podle internetových zdrojů upravila a vlastními kolážemi doprovodila Olga Janíčková. Velikonoce dnes chápeme jako křesťanskou oslavu, která se nenápadně prolíná s velmi silně zakořeněnými pohanskými zvyky, oslavujícími znovuprobuzení přírody k životu po dlouhé zimě. Jsou to tedy svátky radosti, počátku úrody a naděje. Oslavy Velikonoc sahají daleko do minulosti. Vycházejí z židovské slavnosti zvané pesach – uchránění, na počest vysvobození Židů z egyptského otroctví.

V křesťanském pojetí se slaví zejména Kristovo zmrtvýchvstání.
S obdobnými svátky se setkáváme i u pohanů, kteří v tu dobu slavili příchod jara. Jejich oslava byla provázena velkým množstvím zvyků a rituálů, které se v jen málo pozměněné podobě dochovaly do dnešních dnů. Etymologický význam slova Velikonoce je možné vysledovat ve výrazech „veliká noc“ – noční slavnost (dochovala se u východních církví).

Stanovení data Velikonoc: na Nikajském koncilu r. 325 bylo rozhodnuto, že Velikonoce mají připadnout na první neděli po prvním jarním úplňku po jarní rovnodennosti. Jejich datum tedy kolísá mezi 22. březnem a 25. dubnem. Nejpozdější Velikonoce byly 25. dubna v roce 1943, nejčasnější Velikonoce byly 22. března v roce 1818. První tabulky v českých zemích s výpočtem Velikonoc sestavil známý pražský hvězdář Jan Kepler.

Velikonoce jsou v Čechách vyvrcholením 40 denního postního období, které přichází po veselém masopustu a začíná Popeleční středou, letos to bylo 25.února. O Popeleční středě se světí popel z ratolestí, které byly posvěceny minulý rok na Květnou neděli. Tímto popelem činí kněz věřícím na čele kříž se slovy: „Pomni člověče, že prach jsi a v prach se obrátíš.“ Na Popeleční středu se nesmělo příst a šít, nesmělo se štípat dříví, ani drát peří se nesmělo; věřilo se, že by v hospodářství došlo k různým škodám.

Výzva k obrácení a k pokání, která zaznívá na Popeleční středu, nemíří především na vnější skutky, posty a umrtvování, nýbrž na obrácení srdce, na vnitřní pokání a obnovu. Bez toho by vnější kající skutky zůstaly neplodné a lživé.

Vnitřní pokání křesťana může mít velmi rozmanité projevy, které se vhodně modifikují podle potřeb doby. Tradičními a staletími osvědčenými prostředky pokání jsou: modlitba, odříkání – ˝půst˝ a ˝almužna˝ – tedy dobrodiní činěné ve prospěch těch, kdo jsou na tom hůře než my. Vedle klasických forem se v současné době v řadě zemí rozšiřuje např. „ekologický půst“ – omezení zbytečných jízd autem apod. Vždy ovšem půst vychází z biblické a církevní tradice a je zaměřen na zkvalitnění vztahu k Bohu, k druhým lidem i k sobě samému, a tím může ve svých důsledcích vést i ke zlepšení života a atmosféry v celé společnosti.

Neděle v době půstu mají svá zvláštní jména:

1. neděle postní (Invocabit) – letos 1.března, také zvaná Černá; ženy oblékaly černé šátky.
2. neděle postní (Reminscere) - letos 8.března, také zvaná Pražná; pražila se obilná zrna, z nichž se připravovalo jídlo pražmo a polévka praženka.
3. neděle postní (Oculi) – letos 15.března, také zvaná Kýchavná; lidé si přáli navzájem, aby nekýchali, neboť věřili, že kýcháním začíná mor – zdravili se navzájem „Pozdrav tě Pánbůh!“ a „Pomáhej Pánbůh!“
4. neděle postní (Laetare) – letos 22.března, také zvaná Družebná; družba spolu se ženichem chodívali tuto neděli do domu, kam chtěli o pomlázce přijít na námluvy.
5. neděle postní (Judica) – letos29.března, také zvaná Smrtná; ze vsi se vynášela slaměná Smrtka ( Mořena, smrtholka, Morena, ) – loutka ze slámy, která se házela za vsí do potoka.

6. neděle postní (Palmare) – letos 5.dubna, také zvaná Květná; slavila se památka vjezdu Krista do Jeruzaléma, světí se kočičky – jívové proutky. Děvčata chodívala s přáním po domech a zpívala: „Květná neděle, kdes tak dlouho byla…“, vymetají se světnice – aby všechna havěť zahynula a z domu zmizela.

Poslední týden postu se nazýval Pašijový, Svatý, též Veliký. Hned po Květné neděli začíná v domácnostech velký úklid a přípravy na velké svátky.

Pondělí před Velikonocemi se nazývá Modré pondělí - název je odvozen od látky, která se ten den vyvěšuje v kostele.
Úterý se říká Šedivé – bylo bez zvláštních zvyků.
Středa před Božím hodem, někde též nazývaná Škaredá středa. Lidé se neměli mračit, jinak by se škaredili každou středu v roce. Je to den, kdy Jidáš zradil Krista.
Čtvrtek - Zelený čtvrtek - název je snad odvozen od zeleného mešního roucha, které se v tento den užívalo. Toho dne se měla jíst zelená strava (špenát, kopřivy, různé druhy zelí) aby byl člověk celý rok zdravý.
Naposledy zazní kostelní zvony, pak umlknou až do Bílé soboty; odlétají do Říma. Místo zvonů se ozývají klapačky a řehtačky.

Pátek – Velký pátek je dnem hlubokého smutku.V noci ze čtvrtka na pátek je Ježíš vyslýchán, v pátek pak odsouzen ke smrti na kříži a ukřižován. V kostelích se nekonaly mše a při bohoslužbě se pouze četly texty a zpěvy. V kostelích se též upravoval „Boží hrob“ a předváděly se pašijové hry. Procházela se křížová cesta na památku Ježíšova utrpení a bolesti. Tento den lidé vstávali před východem slunce, aby se omytím v potoce či řece uchránili nemocí a bolestí. Věřilo se, že se země otevírá, aby vydala poklady. Ten den se podle pověsti otevíral i památný Blaník.

Sobota – posledním postním dnem byla Bílá sobota , kdy bylo Ježíšovo tělo sejmuto z kříže a uloženo do skalního hrobu. Po stránce liturgické se tento den konala jen noční bohoslužba – tzv. vigilie (bdění).
Večer všichni v kostele vítali Krista, jenž vstal z mrtvých. Z „Božího hrobu“ se vyzvedla monstrance s Nejsvětější svátostí a Kristova socha nebo obraz, které se nesly ve slavném průvodu vzkříšení. Vrcholí velikonoční slavnosti – vigilie. Přichází Veliká noc, po níž vznikl název celých svátků, při níž se oslavuje Zmrtvýchvstání Ježíše Krista.
Tak jako se chodí o Vánocích na jesličky, chodili se Pražané před 100 lety dívat na Boží hrob připravený vojáky v kostele u Prašné brány (dnes zrušen). Hrobem byla umělá skála, v níž leželo Kristovo tělo, kolem stály čestné stráže a byly rozmístěny různé zbraně, dělové koule. Po církevní slavnosti byla vystřelena salva a následovala přehlídka s doprovodem pražských vojenských hudeb.

Neděle – Boží hod velikonoční - Den vzkříšení Ježíše Krista (třetí den po jeho ukřižování); světily se velikonoční pokrmy – beránek, mazanec, chléb, vejce a víno, které měly připravit po dlouhém půstu tělo na návrat k tučnější stravě. Kdokoli přišel do stavení, musel dostat kus posvěceného pokrmu. Jedla se velikonoční nádivka, skopové a jehněčí maso a holoubata, předem posvěcená v kostele.

Pondělí – o Velikonočním pondělí se nekonaly liturgické úkony, chodilo se však na pomlázku, původně ještě pohanský magický obřad k zajištění plodnosti a zdraví. Někteří odborníci se domnívají, že šlehání a polévání žen je vlastně symbolickým aktem oplodnění.
Malí i velcí koledníci dostávají od vyšlehaných dívek zdobená vajíčka, malé sladkosti nebo velikonoční perníčky. Koledování (vánoční i velikonoční) se církev snažila zakázat, ale bez úspěchu – tento pohanský zvyk byl a je mezi lidmi příliš hluboce zakořeněný.

V Praze se v následující dny konaly slavnosti na uvítání jara. V úterý po Velikonocích mezi Bubenčem a Letnou směrem k Podbabě pořádali příslušníci řemesla krejčovského slavnost, která se nazývala Slamník neboli Štrozok. Slamník z bílého plátna s vyšitým obrazem mládence a panny byl zavěšen na břízku a ozdoben květinami a rašícími proutky. Konal se průvod příslušníků cechu krejčovského, v němž se na tyči nesl ozdobený slamník a tančilo se na volném prostranství nebo v hospodě v Císařském mlýnu. Následující den ve středu se konala ve Vršovicích a v Nuslích známá slavnost cechu ševcovského – Fidlovačka. Středem slavnosti byla ozdobená májka, smrk nebo jedle, opět se konal průvod a tančilo se.

VELIKONOČNÍ SYMBOLY A ZVYKY
Velikonoce, stejně jako Vánoce, provázelo a stále provází nepřeberné množství pohanských i křesťanských zvyků, které se někdy zcela prolnuly. Většinou však velikonoční zvyky vycházejí z podstaty života rolníka na venkově – byly to svátky jara, kdy se příroda opět probouzela k životu a různé obřady měly tedy zabezpečit úrodu nově nadcházejícího zemědělského roku.

Dodnes pečeme beránka, který znamená obnovu života a jeho vítězství nad smrtí a symbolizuje památku Krista. Když spatřil Jan Křtitel Krista, zvolal: „Hle, Beránek Boží, který snímá hříchy světa!“ Kristus vystupuje v roli vykupitele hříchů, aby lidé dosáhli odpuštění a spásy.

Zajíček je symbolem plodnosti, života a štěstí a je spjat až s egyptskou a aztéckou mytologií. Velikonočního zajíčka najdeme též v Bibli, kde symbolizoval vše chudé, skromné, pokorné.

Kraslice patří k magickým předmětům prastarého původu. Vyskytují se nejen na našem území, ale i po celé Evropě. Jako symbolu života, plodnosti a růstu se jim přisuzovala nadpřirozená moc, která se zvyšovala jejich obarvením nebo připojením ornamentu. Červená barva přitom hrála významnou roli, neboť je to barva krve – tedy života. Rovněž ornament měl symbolický význam.

Zdobená vejce se užívala nejen při jarních obřadech, ale také při narozeních, svatbách a pohřbech. Protože kultovní smysl nemělo darování, ale požití jejich obsahu, zdobila se od nepaměti vařená.
Zvyk konzumovat vajíčka souvisí patrně s velkým půstem, při němž se nesměla jíst ani vejce, a proto lidé nedočkavě čekali, až postní doba skončí. Prastarý zvyk dávat velikonoční vajíčko pochází patrně až ze starého Egypta.

Ke zdobení vajec se používalo mnoho technik – vosková batika, zdobení ovazováním, reliéfní zdobení voskem, vyškrabování, zdobení slámou, dužinou nebo kováním. U nás se z lidových technik nejvíce zachovalo ovazování vajec gázou, kdy se nejprve k vajíčku přidají jarní květiny nebo lístky, pak se vejce obalí gázou, pevně ováže provázkem nebo nití a uvaří se ve vývaru z cibulových slupek.

K barvení vajec se dříve užívalo nejrůznějších odvarů – odvar ze šafránu (žlutá), lipový květ nebo kmín (světle žlutá), z kopřivového kořene (citrónově žlutá), cibulové slupky (oranžová až hnědá), červená řepa (růžová), červené zelí (červená), čaj (světle hnědá), káva (tmavohnědá), špenát nebo mladé žito (zelená), olšové kůrky nebo šištičky (modrá).

Pomlázka je neodmyslitelnou součástí českých Velikonoc, přesto se podle zpráv z konce 19. století místy v jihozápadních a jižních Čechách s pomlázkou na koledu nechodilo – děti koledovaly červené vejce bez mrskání. Na Budějovicku pamatují velikonoční koledování vajec s berany – nápadně vysokými svazky prutů, svěcenými na Květnou neděli. Na Chodsku zase nekoledují ale dynují – šlehají spletenými proutky. Jak je vidět, použití pomlázky se krajově velmi lišilo. Také názvy se různí: hodovačka, pomihod, pamihod,, jinde koleda, mrskut, dynovačka, , mrskačka, šlehačka, tatar…

Mazanec je symbolem slunce, dělá se ze stejného těsta jako vánočka. Dříve to však bývalo pečivo nesladké – „koláč syrnej k veliké noci“ – připravoval se ze strouhaného sýra a většího množství vajec (žádoucí byl žlutý mazanec). Sladká varianta tohoto obřadního pečiva si však ponechala původní okrouhlý tvar a znamení kříže.

Vysévání obilí symbolizuje počátek zemědělských prací – obvykle se vysévá tráva nebo nějaké obilí do nízké misky se zemí, nechá se vzklíčit a zdobí se kraslicemi.

Autor a foto: Olga Janíčková