Ach ti muži! Ach, ty ženy!

Autorka článku: Irena Fuchsová Stál jsem na lázeňské chodbě u otevřeného okna a nastavoval tvář červencovému slunci. Užíval jsem si už druhý týden v lázních a neustále jsem si opakoval, jsem v ráji, jsem v ráji… ˝Ááááá! Ááááá!˝

Lázeňskou chodbou se rozlehl jekot a všichni jsme se podívali, co se děje. Z kabinky u jodových koupelí vycházela se sestřičkou stará dáma a při každém kroku kvílela. Sestřička k ní přistavila vozík a pokoušela se ji na něj opatrně posadit. Kvílení zesílilo.
˝Áááá! Sestřičko, dávejte pozor! Áááá! Málem jsem spadla na zem! Áááá!˝
Dáma se kácela mimo vozík, a když už to vypadalo, že spadne na zem, přiskočili k ní dva pacienti a ona se na ně pověsila.
˝Mladí muži, jste velice laskaví,˝ rozplývala se a oba šedesátníci se nadmuli pýchou. Opatrně ji usadili na vozík, jako by to bylo královské křeslo. Sestřička si oddychla. Podívala se na rozpis procedur a pak vyrazila s vozíkem širokou lázeňskou chodbou směrem k bazénu.

Šel jsem za nimi. Podle toho, na čem se domlouvaly, jsme měli stejnou cestu. Ony měly namířeno na parafín a já šel o kousek dál, lehnout si do bylinné koupele.
Dáma mi někoho připomínala, ale marně jsem pátral v paměti. Vůbec jsem netušil, kde jsem mohl potkat tuhle šaramantní, možná osmdesátiletou Barbínu, která koketovala i s fíkusem na kolonádě, protože byl mužského rodu…
Sestřičky ji na procedury vozily, protože se jí špatně chodilo, ale podezříval jsem ji, že své zdravotní problémy zveličuje, protože chce být středem pozornosti. Včera totiž sestřička někam odběhla, a když dámu zavolali do koupele, začala se zvedat z vozíku sama a kupodivu jí to šlo docela dobře, i když při tom hekala na celou chodbu tak hlasitě, že se u ní zastavili tři kluci a koukali na ni jako na zjevení.

Seděl jsem o kus dál a už už jsem se zvedal, abych jí pomohl, ale čekal jsem, že jí pomůžou oni. Ale mýlil jsem se. Nepomohli! Naopak. Začali si na ni ukazovat a chechtali se.
˝Mladí muži, to jste džentlmeni?! Že vám není hanba! Koukejte mi pomoct!˝ Dáma se vztekala, ale oni se smáli dál.
˝Paní, včera večer na diskotéce vám nic nebylo! Jak to, že dneska jezdíte na vozíku?˝
˝Včera jste to s námi roztáčela a dneska nemůžete chodit?˝
Dáma rozhořčeně dosedla zpátky na vozík a rozkřičela se na celou chodbu.
˝Co si to dovolujete?! Kdo byl včera na diskotéce? Já snad? Copak můžu chodit? Nejsem ani schopná si dojít na proceduru!˝ Ale to už k ní dobíhala její sestřička, pomohla jí vstát a pomalu s ní šla ke kabince. Kluci šli za nimi a chechtali se, až se prohýbali!
˝Ty vole… vidíš to, co já?! Vona prej nemůže chodit! Včera mě utancovala a dneska nechodí!˝
˝Třeba nechodí, protože s tebou včera moc řádila!˝
˝Paní, půjdete dneska taky tancovat? Budeme vám držet místo!˝ Dáma po nich mávla rukou.
˝Jste mladá, nezvedená pakáž! A nevychovaná pakáž jste! Ale hlavně jste lháři! Lháři jste!˝
Sice jim nadávala, ale bylo na ní vidět, že se doopravdy nezlobí. Kluci totiž nevypadali, že by si vymýšleli. Proč by to dělali? Takže ona byla včera na diskotéce…

Když jsem druhý den čekal před masážemi, až na mě přijde řada a četl si noviny, neobjevil se nikdo jiný než dáma na vozíku. Sestřička ji odvezla na masáž, za chvíli se vrátila, sedla si vedle dveří a hlasitě si oddychla. Rozesmál jsem se.
˝Náročná služba, co? S touhle paní…˝ Usmála se a mávla rukou.
˝Ale kdepak. Náročné je to s těmi, co opravdu nemůžou. Těm bych nejradši dala nějaký svůj sval nebo kousek své síly… Ale tahle paní? Ta kdyby chtěla, běhá po svých tak, že byste ji nedohonil! Kdyby ovšem chtěla…˝ Řekl jsem jí, co včera říkali ti tři kluci o diskotéce a sestřička se rozesmála.

˝Měli pravdu! Všichni to víme, ale než aby nám tady dělala binec, že nestihne být včas na procedurách, tak ji radši vozíme…˝
Chtěl jsem se jí zeptat, jak se dáma jmenuje celým jménem, třeba bych si vzpomněl, odkud ji znám, ale ve dveřích se objevil můj masér, zavolal mě dál, tak jsem se rychle se sestřičkou rozloučil a pospíchal za ním.
Večer mi to nedalo a zašel jsem se podívat na diskotéku. Byla to vlastně taková naše další lázeňská procedura. V sále tancoval každý s každým, pacienti na vozíčkách, o berlích, mladí, staří, vlnily se tady dívky, které byly po operaci slepého střeva, i dívky s dětskou mozkovou obrnou, ženy po gynekologických operacích i ženy s roztroušenou sklerózou… tanec byl pro všechny procedura, která měla na všechny druhy nemocí doslova léčivé účinky!
Moje ˝stará známá˝ se kroutila uprostřed skupinky mladíků, a když si všimla, že na ni koukám, koketně se usmála a pak udělala nepatrný pohyb hlavy. Jako by říkala, pojď také, užijeme si spolu!

˝Brigito!˝
Někdo zařval přímo za mnou, já se lekl a uskočil jsem stranou.
˝Brigito! Lásko moje!˝
Na parket se vřítil mladý, kudrnatý vozíčkář a mířil si to přímo k dámě. Ta k němu rozpřáhla ruce, objala ho a políbila do vlasů.
Zatočila se mi hlava. Brigita! Bude mi šestapadesát a ve svém životě jsem poznal jenom jednu Brigitu! Jednu jedinou. A nikdy jsem na ni nezapomněl…
Bylo mi tehdy šestnáct! Šel jsem do školy o rok později, takže jsem byl v naší deváté třídě kápo, ale jinak jsem byl úplný střevo, ještě jsem holce ani pusu nedal, ale lýtka se mi už zapalovala! Nejvíc se mi líbila spolužačka Helenka Hynková. Přistěhovala se k nám na vesnici před rokem, jenom s maminkou, prý na přechodnou dobu, ale to mi nebránilo v tom, aby hrála hlavní roli v mých erotických snech!
Není divu, že jsem se rozhodl, že si ty dvě nechám na Velikonoce jako poslední a uvidím, co se z mé návštěvy u nich vyvine. Třeba budou potřebovat něco pomoct, chlapská ruka v baráku chybí, když jim pan Hynek prý někam pláchl…
Od rána jsem poctivě obcházel s kamarády jedno stavení za druhým, a dával si pozor, abych se nezapletl mezi ty, kteří měli za Helenkou namířeno také. Všude nám dávali slivovici a my neodmítali! Byly to prťavé skleničky, kam se skoro nic nevešlo, ale když takových prťavých skleniček vypijete dvacet, třicet…

Prostě jsem se k mé milované Helence dopotácel totálně opilý a místo abych ji a její maminku vyšlehal, utíkal jsem na záchod. Neměly kadibudku na dvoře jako všichni ve vesnici, měly záchod v domě, dokonce i s oknem! Svlékl jsem si kalhoty, kecl si na mísu, ještě jsem se stačil zamknout a hned potom jsem usnul. Probudila mě strašná rána do hlavy a já se skácel vedle záchodové mísy.
Víte co se stalo? Když Helenka s maminkou zjistily, že jsem na záchodě usnul, snažily se ke mně dostat oknem a přitom mi na hlavu shodily květináč. Helenka se nakonec oknem protáhla, odemkla a pak mě s maminkou vytáhly ven, ošetřily mi ránu na hlavě, umyly mě a uložily do postele.
Když jsem se probral, byla už za okny tma. Ležel jsem pod peřinou a byl jsem nahý. Kde mám věci? Chtěl jsem se zvednout, ale v tu chvíli se potichu otevřely dveře a já uviděl ve světle z chodby štíhlou Helenčinu postavu. Natáhla ruku, zhasla na chodbě, zavřela dveře a pak byly ve tmě slyšet její lehké krůčky! Sedla si na kraj postele, nadzvedla peřinu, vklouzla pod ní a přitiskla se ke mně…

Co se dělo pak, mi připomínalo dvě jízdy na hóóódně vysokém ruském kole! První jízda byla tak rychlé, že jsem ani pořádně nevěděl, co se děje! Ale druhou jízdu jsem si užíval!
Helenka byla mrštná jako užovka! Říkal jsem si, panečku, holka je obratná! Není divu! V tělocviku je nejlepší ze třídy, tak je mrštná i při milování…
Pak jsme na chvíli usnuli a já ve snu naplánoval celý náš život. Zítra jí ve škole řeknu, že se vezmeme, až přijdu z vojny. Naši přistaví poschodí, tam budeme bydlet! A děti budeme mít až po vojně, abych si je užil! Helenka! Moje Helenka! Bude za mnou jezdit na vojnu…
Probudil jsem se a šťastně jsem ji objal. A pak jsme si jízdu na ruském kole zopakovali do třetice. Když tvrdě usnula, vzpomněl jsem si, jak jsem jednou slyšel babičku vypravovat o tom, že se dřív prohlíželo po svatební noci prostěradlo. Jestli je na něm krev. Podle toho se prý poznala poctivost nevěsty.

Tak jsem si řekl, že se taky podívám, jestli byla Helenka panna! Vždyť my jsme vlastně měli dneska svoji svatební noc! Sice jsem si říkal, že třeba panna už nebude, motal se kolem ní i Tonda Čihák, ale i kdyby nebyla, nevadilo by mi to. Miloval bych ji stejně!
Opatrně jsem vstal, abych ji neprobudil, došel jsem ke dveřím, našel vypínač, rozsvítil jsem, potichu jsem se vrátil k posteli, nadzvedl peřinu a hledal jsem na prostěradle červené skvrny.
˝Co je, Bohoušku?˝
Rozespalý hlas, který se nade mnou ozval, mě vylekal. Proboha, kdo to je?! To nebyl hlas Helenky! Podíval jsem se, a zjistil jsem, že na posteli leží její máma…
˝Zhasni, Bohoušku… co hledáš…?˝
˝Já… já jsem myslel… já myslel… že… paní Hynková, nezlobte se… já myslel, že jste Helenka…˝
Paní Hynková se rozesmála. Smála se tak, až měla v očích slzy. Pak odhodila peřinu, vyskočila nahá z postele, cvrnkla mě do nosu a vyběhla z pokoje.

Hodinu jsem se z toho šoku vzpamatovával! Pak jsem našel svoje šaty na židli, oblékl se a utíkal domů. Ráno mi táta vynadal, že nemám pít, když to neumím…
Když skončil školní rok, vrátila se paní Hynková i s Helenkou zpátky do města a já je už nikdy neviděl.
Znovu jsem se podíval na dámu a ona na mě kývla podruhé. Zcela jednoznačně. Tak co je?
Zakroutil jsem s úsměvem hlavou. Kdepak, holka, ty už sis se mnou svoje vybrala!
A dokonce třikrát!

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet
Povídka je z knihy Ireny Fuchsové, KDYŽ JE MUŽ V LÁZNÍCH