Biblické příběhy 23

Autor: PhDr. Slavomír Ravik Nový zákon, KŘÍŽOVÁ CESTA II Když se podíváme na stručné protokoly o průběhu Ježíšova procesu, jak nám je podávají evangelia, neunikne nám horečný spěch, s nímž židovští předáci hnali případ na Golgotu. Bylo téměř neuvěřitelné, že osobnost, která ještě po půlnoci žila na svobodě, byla již v pravé poledne přibita na kříži. Židé v průběhu dějin zpracovali s důsledností sobě vlastní pravidla pro vedení procesů. Nemůžeme sice spolehlivě určit, které z paragrafů vznikly až po Ježíšově smrti, nicméně při tradičním konzervativním uchovávání starých forem se kontury práva Izraele tuze neměnily.

(Předchozí příběhy můžete najít zde.)

JÁ JSEM MLUVIL PŘED SVĚTEM VEŘEJNĚ

Soud neměl probíhat v noci, rozsudek nesměl být vynesen téhož dne, Ježíš měl mít obhájce a měli být vyslechnuti svědkové obžaloby. Prostě čistě právních výhrad by se k Ježíšovu případu našlo víc než dost. Kaifáše a veleradu hnal ovšem strach. Blížily se velikonoce, v Jeruzalémě byla spousta galilejských poutníků a velekněží a farizeové se obávali bouří a ztráty vlivu na celý Izrael.
Mnohem závažnějším faktem bylo to, že ještě dříve než Ježíše zatýkali, rozhodla velerada o trestu smrti. Stalo se tak těsně po Lazarově vzkříšení, tedy se značným časovým předstihem před velikonočními svátky.

První osobou, která vstoupila do hry, byl bývalý velekněz Annáš, který působil ve funkci nejvyššího představitele duchovního života země v letech 6 až 15 po Kristu. I když jej Římané sesadili, protlačil postupně do pozice velekněze pět synů a nakonec svého zetě Josefa Kaifáše. Mimochodem o Annášovi jeko o představiteli duchovní špičky Izraele se nevyjadřovaly lichotivě ani židovské prameny. V Talmudu se objevil doslova výkřik prokletí: „Jakým neštěstím byla rodina Annášova! Buď proklet její hadí sykot… Sami bývali velekněžími, jejich synové pokladníky, jejich zeťové veliteli stráže chrámové, jejich sluhové týrali lid svými holemi.“

Již první otázka, kterou Annáš Ježíšovi položil, svědčila o tom, že velerada byla rozhodnuta Ježíše zavraždit a že nebyla současně připravena na vedení solidního soudního procesu. Nebyla toho zřejmě ani schopna. „Velekněz začal klást Ježíšovi otázky o jeho učednících a o jeho učení,“ jak napsal Jan. (J 18,19) To znamená že se Annáš chtěl dozvědět o vlivu učení, ale i o případných odchylkách od oficiálního dogmatu, které by se mohly stát předmětem žaloby. Ježíš se však nenechal strhnout k debatě, a jak se ještě ukáže, byl od prvního okamžiku pánem situace, třebaže, anebo právě proto, že sled minut a hodin mířil ke smrti na kříži.

„Já jsem mluvil k světu veřejně. Já jsem vždycky učíval v synagoze a v chrámu, kde se shromažďují všichni Židé, a nic jsem nemluvil pokoutně. Proč se ptáš mne? Zeptej se těch, kdo slyšeli, co jsem k nim mluvil. Ti dobře vědí, co jsem jim říkal.“ (J 18,20.21) Možná, že v tomto okamžiku pokývl Ježíš hlavou k jednomu ze strážců. Ten, který stál Ježíši nejblíž, jej udeřil do obličeje se slovy: „Tak odpovídáš veleknězi?“ (J 18,22)
Pročpak byla reakce strážného tak prudká? Možná proto, že Ježíšova slova byla tichou připomínkou nedávné události o svátku stánků. Možná, že i tenhle strážce patřil mezi ty muže, kteří byli vysláni zatknout Ježíše. Místo toho se ale vrátili všichni fascinováni Ježíšovou řečí, a pochopitelně s nepořízenou. Dost možná, že chtěl strážný Ježíše prostě umlčet. Ale mnohem pravděpodobnější je jiný výklad – že Ježíš snad Annáše odkázal na soudní řád, podle něhož obžalovaný nebyl povinen vypovídat sám proti sobě. Odtud Ježíšova taktní slova: Proč se mne ptáš? Jako obžalovaný se měl Ježíš jen hájit. Chce-li tedy Annáš a velerada skutečně zahájit proces, jak se sluší a patří, musí se postarat o žalobce a svědky. Annáš však teprve hledal záminku k procesu. Velekněz, který spoléhal na svou prohnanost, tedy musel vyslechnout pokyn, aby se držel litery zákona a dodržoval právní normy.

„Jestliže jsem mluvil nesprávně,“ ohradil se Ježíš, „dokaž, co bylo nesprávné. Jestliže však správně, proč mě biješ?“ (J 18,23) Annáš totálně selhal. Nesplnil úlohu, kterou si sliboval sehrát. Poslal tedy zatčeného Ježíše, jak píší evangelia, k veleknězi Kaifášovi. Ten zatím svolal veleradu k nezvyklému nočnímu zasedání. Nevíme, zda se muži tvořící tento orgán scházeli v Kaifášově domě, který stál v sousedství Annášova domu, anebo zda se velerada sešla v místech, která tomu byla vyhrazena, totiž, ve zvláštním sále ve vnitřním nádvoří jeruzalémského chrámu. Většina znalců nicméně otevírá noční jednání v Kaifášově paláci.

Velerada, hlavní orgán tohoto procesu, se řecky jmenovala synedrion, hebrejsky sanhedrin a v hovorovém jazyce „soudní dvůr“. Byl to jediný útvar, který vytvářel v zemi iluzi nezávislého národa. V očích všech Židů velerada reprezentovala alespoň zdánlivou záštitu duchovní nezávislosti. Byla to prostě nejvyšší instance ve věcech čistě náboženských, ale také ve výkladu Zákona i v národním životě, který doslova splýval s věcmi víry. Zároveň to byl nejvyšší soudní dvůr, který projednával přečiny proti Zákonu, tedy spory náboženské, ale i přečiny podle civilního a trestního práva.

I když se nám dochovala skutečně jen kratinká komuniké, i z několika řádků textu si můžeme učinit dosti plastickou představu o skutečném průběhu tohoto přelíčení. „Velekněží a celá velerada hledali proti Ježíšovi lživé svědectví, aby ho mohli odsoudit na smrt, ale nenašli, třebaže se dostavilo mnoho falešných svědků. Nakonec přišli dva a řekli: „On prohlásil: Mohu zbořit Boží chrám a ve třech dnech ho zase vystavět.“ (Mt 26,59-61)
I toto svědectví bylo, jak víme, nespolehlivé. Ježíš v souvislosti se zbořením chrámu nemluvil o sobě, ale o Židech. Neřekl „mohu zbořit,“ ale „zbořte tento chrám…“ Ježíš, jak víme, měl na mysli rozvrat společenství staré smlouvy a založení nového křesťanského společenství. A slovy „ve třech dnech jej postavím“ Ježíš předjímal i své zmrtvýchvstání, které bylo počátkem nového věku.

Jak můžeme vyčíst i z kratinkých úryvků textu, mocní Izraele se utíkali k trapným improvizacím, které doslova bily do očí. Proces měl být mnohem důkladněji připraven, a když už chtěli předáci velerady využít falešných svědků, měli tuto divadelní inscenaci mnohem lépe procvičit. Obhájit svědeckou výpověď podle židovského práva nebylo snadné. Alespoň dvojice svědků se musela sejít v odpovědi na celou řadu předepsaných otázek. V kterém sedmiletí došlo k události? V kterém roce? Který měsíc? Kolikátého to bylo? V kolik hodin? Kdo to viděl? Na kterém místě? Znáš toho člověka? Upozornil jsi ho dříve?
Židům se přirozeně nabízel nejeden důvod k zahájení líčení. Ježíš především rušil sobotu, počínal si při vyklizení chrámu jako chrámová stráž, káral veřejně učitele Zákona… Jenomže farizeové a velekněz již věděli, jak bravurně Ježíš právě na tyto otázky odpovídá. Pochopili také, že například diskuse o sobotě je již předem ztracená.

Kromě toho nesmíme zapomenout, že Židé nebyli konečnou instancí práva. Jestliže totiž chtěli prosadit svou a přivést Ježíše na popraviště, museli s ortelem, na němž se usnesou, předstoupit před římského prokurátora. Fakt, že viníka shledala vinným velerada, měl totiž jenom teoretický význam, neboť právo schvalovat a vykonávat rozsudky smrti, tedy ius gladii, měl pouze představitel římské moci. Nu – a prokurátor, který se v těch dnech nalézal právě v Jeruzalémě, by sotva shledal náboženské třenice Židů, jimž ostatně nerozuměl, za dosti závažné přečiny, které by si zasloužily smrt na kříži. Velerada tedy stála před složitým úkolem – shledat Ježíše vinným a objevit navíc takový přečin,. který by mohl akceptovat i prokurátor říše. Slova o zboření a znovuzbudování chrámu tudíž nemohla sloužit záměru, který Kaifáš sledoval. Nejenom prokurátor, ale i velerada by mohla nanejvýš shledat, že jde o snílka, který se chlubil nesplnitelným.

Ježíš mlčel. A právě tak jako bývalo působivé jeho slovo na místech, kde toto slovo lidé čekali, právě tak majestátní bylo mlčení v prostorách, které stály mimo pravdu. A když tedy kdysi napsal Jan, že „nikdo nikdy tak nemluvil“, právě tak mohlo být v této chvíli napsáno, že nikdo nikdy nemlčel tak, jako Ježíš před veleradou.
Kaifášovi se koncepce procesu definitivně vymkla z rukou. Vstal tedy a zeptal se: „Nic neodpovídáš na to, co tito lidé proti tobě vypovídají?“ A opět ticho. „Beru tě pod přísahu při živém Bohu, abys nám řekl, zdali jsi Mesiáš, Syn Boží.“! (Mt 26,62.63) Kaifáš, který dobře věděl, že jde o hrdelní proces, znovu pošlapal právo. I když Zákon zakazoval v těchto případech výpověď pod přísahou, Kaifáš sám Ježíše k takové výpovědi nutí. Ježíš však na Kaifášovu otázku, je-li Mesiáš, Syn Boží, odpověděl“ „Tys to řekl. Ale říkám vám: Od této chvíle uzříte Syna člověka, jak sedí po pravici Všemohoucího a jak přichází v nebeských oblacích.“

To, co Ježíš doposud skrýval a přiznával jen mezi nejbližšími, aby neuspíšil běh událostí, bylo najednou vyřčeno nahlas. Abychom plně porozuměli Ježíšovým slovům, musíme se poněkud vpravit do symbolismu židovského národa. Přicházet s oblaky nebeskými bylo vlastně definitivní pečetí, přiznáním Ježíše k mesiášské úloze. Tato slova jsou totiž odvoláním na Danielovo proroctví, které bylo v židovském národě tradičně spojováno s očekávaným Mesiášem. Tady se mluví o tom, že Syn člověka přichází s nebeskými oblaky. Byl to slib, předzvěst a také symbol Mesiáše, přicházejícího k soudu.
Kaifáš ovšem dosáhl toho, co potřeboval. Sáhl po nožíku, nejprve nařízl a pak roztrhl vrchní bílé roucho vyrobené z jemného lnu a po něm i obě spodní. Židovská tradice znala toto trhání rouch jako symbol bolesti a údivu. Podle Kaifáše měli postupovat stejně i ostatní členové velerady, trhat šat, aby obnažili prsa po srdce a aby cáry visely až na podlahu. Jak vidno, i projevy žalu a jejich rozsah měly v židovské tradici svůj přesný řád. Trhat se mělo nikoliv po švu, ale na celistvém místě, aby nebylo možno již látku sešít. Zvuk trhající se látky byl vlastně rozsudkem smrti. „Rouhal se!“ vykřikl Kaifáš. „Nač ještě potřebujeme svědky? Právě jste sami slyšeli rouhání. Co o tom soudíte?“ (Mt 26,65.66) „Propadl trestu smrti,“ ozvalo se plénum. (Mt 26,66) Ježíš mohl v této chvíli protestovat proti nočnímu soudu, proti okamžitému vynesení rozsudku a proti mnoha dalším formálním závadám ve vedení pře. Navíc velerada Ježíše soudila bez důkazů, podle jeho vlastních slov. Nejděsivější je však vyvrcholení tohoto soudu. Aby se soudci ubezpečili, že nemají co činit se Synem Božím a s Mesiášem svých představ, začali tito důstojní kmeti Ježíše urážet. Vycházeli totiž z premisy, že by si takovéto jednání Boží Syn nenechal líbit. „Pak mu plivali do tváře a tloukli ho pěstmi.“ (Mt 26,67) popisuje evangelista Matouš. „Někteří ho bili do tváře a říkali: Jako prorok nám pověz, Mesiáši, kdo tě udeřil.“ (Mt 26,68)

Zbytek noci strávil Ježíš snad na nádvoří veleknězova domu mezi strážnými. Teprve ráno (den totiž začínal podle astronomů ve tři čtvrti na šest) se znovu sešla velerada, snad aby učinila zákonu zadost a aby za denního světla Velkého pátku oficiálně vynesla rozsudek. Jiný bod na programu nebyl a Ježíš již prakticky nepromluvil. Pouze Lukáš zapsal, že když nastal den, přivedli Ježíše před veleradu a zeptali se, nyní již podruhé: „Jsi-li Mesiáš, pověz nám to!“ „I kdybych vám to řekl, neuvěříte, a kdybych vám položil otázku, nedáte mi odpověď. Ale od této chvíle bude Syn člověka sedět po pravici všemohoucího Boha,“ odvětil unaveně Ježíš. „Ty jsi tedy Boží Syn?“ vpadli mu do řeči soudcové. „Vy to říkáte: já jsem.“ „Nač ještě potřebujeme svědectví? Vždyť jsme to sami slyšeli z jeho úst!“ (Lk 22,67-71) Tak skončil proces.

Dnes s odstupem času je těžké posoudit, do jaké míry bylo trhání rouch teatrálním gestem a do jaké hloubky byli členové velerady přesvědčeni o Ježíšově vině. Kaifáš se však roztržením sukna na své hrudi těžce provinil proti zákonu stanovenému Mojžíšem, který praví kněžím: „…neroztrhnete svá roucha, abyste nezemřeli.“ (Lv 10,6)
Rozsudek smrti byl motivován rouháním a rouhání se podle Židů dopouštěl ten, kdo „vztahoval svou ruku po Bohu“, tedy kdo překročil hranici mezi člověkem a Bohem. Ježíš to podle soudu velerady učinil v okamžiku, kdy se veřejně prohlásil za Syna Božího.

Obrázky nazarénské školy pro tisk upravila Olga Janíčková.

Zdroj: Autor: PhDr. Slavomír Ravik, Olga Janíčková