Biblické příběhy 24

Autor: PhDr. Slavomír Ravik Nový zákon, KŘÍŽOVÁ CESTA III Okolo šesté hodiny, nejvýše v sedm, vystupovali Židé se svým vězněmn po schodišti k takzvané pevnosti Antonia. Tato mocná stavba, sídlo římské posádky v Jeruzalémě, těsně přiléhala k chrámovému prostranství. A protože byla zbudována na nejvyšším bodě svatého města, drželi Římané v ruce významný strategický bod. O čtyřicet let později právě z prostranství před pevností povedou smrtelný útok na pýchu Izraele, na židovskou svatyni.

(Předchozí příběhy můžete najít zde.)

CO JE PRAVDA ?

Než se ponoříme do děje, bude nezbytné, abychom si představili další postavu našeho dramatu, prokurátora Piláta, který zastupuje císařskou moc v těchto končinách po dobu desíti let (26-36) po Kristu.Vzhledem k mocenské dominantě římského císařství byl Pilát nejsilnější postavou této soudní pře. Měl totiž právo povolovat rozsudky smrti. Na druhé straně Pilát, přestože byl obklopen kohortou šesti set vojáků a držel v ruce všechny trumfy této hry, byl nakonec nejslabší figurou ve hře. Byl jediný, kdo se bál. Líčení procesu, jakkoli je zlomkovité, je natolik sugestivní, že je v něm zapsána věrně a perfektně celá vnitřní tvář Pontia Piláta.

Ještě než necháme Židy předstoupit před římského prokurátora, budeme se muset seznámit s některými specifikami Pilátova postavení a choulostivými vztahy mezi Římem a Izraelem. Pilát přišel do země, kterou Řím pokládal za nebezpečnou provincii a neustále dýmající kráter vzpoury. Měl tu držet římské pozice, ale zároveň zachovávat náboženský status quo, totiž respektovat v maximální míře duchovní svéráz země. Neprovokovat židovský národ, o němž jinak Římané neměli právě nejlichotivější mínění. Pilát sám střídal pózy římské nadřazenosti se skepsí antické moudrosti a vznešenou nudou vlády. Pro duchovní rozměry Izraele zvláštní pochopení neměl a v průběhu svého působení se několikrát střetla paličatost židovských předáků s neomaleností nebo nedostatkem citu římského prokurátora. Užil například chrámového pokladu k budování vodovodu. Stavba byla sice požehnáním města, ale duchovní představitelé nemohli Pilátovi zapomenout, že nákladný projekt byl financován z posvátného pokladu chrámu. Jindy nechal Pilát na Herodově paláci vyvěsit zlaté štíty se jménem císaře – tím proti sobě popudil jeruzalémské předáky, kteří si stěžovali v Římě. Štíty musely být sejmuty a Pilát na toto pokoření své důstojnosti nemohl zapomenout.

Již nyní vidíme neslýchanou tvrdošíjnost židovského obyvatelstva a poplašený neklid, ba i strach na straně římského prokurátora, který se nutně cítil v tomto cizím duchovním prostředí odříznut od celé antické kultury.
Židé především odmítali během procesu vstoupit do Antoniovy pevnosti, do praetoria, aby se neposkvrnili na nečisté půdě a aby mohli večer jíst velikonočního beránka. Tím připomněli Pilátovi svůj pocit duchovní nadřazenosti. Talmud vyjádřil pocity Židů formulací, že pohanský dům je pro Židy tolik jako dobytčí chlév. Tento štítivý odstup podmaloval tedy Ježíšův proces od samého počátku.
Vlastní soudní projednávání se odehrávalo na kamenné dlažbě před pevností, která byla dokonce objevena při archeologických vykopávkách. Výslech Ježíše ovšem proběhl z velké části v praetoriu. Pilát sebejistým Židům nezůstal nic dlužen a připomínal jim svou dominantní pozici každou větou, podmalovanou nadřazeným úsměvem. „Jakou žalobu vznášíte proti tomuto člověku?“ zeptal se Židů. „Kdyby to nebyl zločinec, nebyli bychom ti ho vydali,“ konstatovali Židé tvrdošíjně. Nechtěli se dohadovat o podrobnostech své pře a rádi by, aby Pilát nezpochybňoval jejich kompetenci. „Vezměte si ho vy sami a suďte ho podle vašeho zákona!“ odmítl je Pilát. Touto větou zároveň dal najevo, že Řím odebral Židům právo vykonávat hrdelní rozsudky. „My nemáme právo nikoho popravit,“ odvětili Židé. (J 18,29-32)

Tak bylo od prvního okamžiku oběma stranám jasné, že jde o hrdelní při. Kdyby šlo o pouhé vyloučení z národa či náboženské obce, o vysázení devětatřiceti ran, nemuseli se Židé na římského prokurátora vůbec obracet. A my vidíme otřesný paradox, že se Židé ostýchali vstoupit do praetoria, aby se tak říkajíc rituálně neznečistili, ale s klidným svědomím žádali Ježíšovu smrt. Židé od první chvíle cítili Pilátovo nepřátelství a tušili, že prokurátor odmítne soudit jakékoli náboženské přestupky. Proto okamžitě transponovali svou žalobu proti Ježíšovu rouhání do nové politické roviny. Pilát tento obrat nemohl pominout. Židé prohlašovali, že tento člověk rozvrací židovský národ, brání tomu, aby lidé odváděli císaři daně a prohlašuje se za Mesiáše, tedy za krále. My teď sami sebe nemusíme přesvědčovat, že Židé lžou. Víme totiž, že Ježíš odmítl jakékoli pokusy provolat jej králem,. Distancoval se od nacionálně-politického pojetí mesiášské role. A přízemním diskusím o daních se bravurně vyhnul.

Pilát v této chvíli zvážněl. Vytušil kruté zaujetí židovského národa, a jak píše ve svém evangeliu Matouš, „věděl… že ho vydali z nenávisti.“ (Mt 27,18) Nicméně nemohl nevzít v úvahu právě tuto nenávist. Římu vládl nerudný a podezíravý Tiberius, který uvěřil každému udavači, a soudil s neúprosnou přísností. A Pilát se nechtěl vystavit riziku udání, že jednal proti římským zájmům a proti bezpečnosti říše. Přesto pojal Pilát svůj úkol vážně – a pokoušel se s Ježíšem promluvit mezi čtyřma očima. Slova, která nyní čteme, jsou rozhodně mnohem osobnější než předchozí odměřený dialog s židovskými žalobci. Nejprve se Pilát pokusil prověřit, zda Ježíš opravdu hodlá soupeřit s Římem o mocenské pozice na východě.
„Jsi ty židovský král?“ zeptal se. „Ty to říkáš.“ (Mt 27,11.12)
Pilát je touto větou zmaten a Ježíš nemá dost času, aby Pilátovi vysvětloval, že mesiášskou roli nechápe jako mocenskou anebo rovnou královskou pozici. Anebo Ježíš s Pilátem opravdu o duchovní rovině svého poslání hovořil, ale evangelisté stačili zapsat jen úryvkovité věty, které mohli zaslechnout a zapsat. Ježíš na dotaz o svých královských ambicích odpověděl vlastní otázkou: „Říkáš to sám za sebe, anebo ti to o mně řekli jiní?“ „Copak jsem Žid,“ ohradil se Pilát. „Tvůj národ, to je velekněží, mi tě vydali. Čeho ses dopustil?“ „Moje království není z tohoto světa,“ vysvětloval mírně Ježíš. „Kdyby moje království bylo z tohoto světa, moji služebníci by přece bojovali, abych nebyl vydán Židům. Ne, moje království není odtud.“ „Ty jsi tedy přece král?“ „Ty to říkáš: jsem král. Já jsem se proto narodil a přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“ (J 18,34-37)

Ježíš tímto krátkým textem symbolicky podal Pilátovi ruku. Říká přece dosti srozumitelně, že jeho království je založeno na pravdě. Otevírá cestu k dialogu. Ironií osudu se však tento vzdělanec, římský prokurátor, pravdě vyhnul. Promeškal šanci, i když byl intelektuálně mnohem výš než galilejští rybáři, nevěstky, celníci i zanedbaní mrzáci Izraele. „Co je pravda?“ (J 18,38)) zeptal se Pilát, a aniž vůbec vyčkal odpovědi, „vyšel zase ven k Židům.“ (J 18,38)
Co je pravda? Ta otázka byla spíš pokrčením ramen než skutečným hledáním. Tak, jak se ptá Pilát, se totiž pravda nehledá. Přitom měl římský prokurátor pravdu, prostředníka mezi Bohem a lidmi, na dosah ruky. Stojí Ježíši tváří v tvář, ale je lhostejný k základním otázkám života. Pochybuje, zda lze vůbec pravdu najít. Jeho otázka je tedy spíše výkřikem bezmocného rozumu, který prošel všemi školami antických filozofů, ale pravdu nenašel. A my budeme teď vidět, jak Pilát ve snaze o kompromisní řešení ztrácí půdu pod nohama. Místo precizního vedení procesu, o něž se aspoň chvíli snažil, se jeho rozhodnutí promění ve vědomou a brutální vraždu nevinného člověka.

„Já na něm neshledávám žádnou vinu,“ (J 18,38) prohlásil k Židům. Jestliže byl o tomto prohlášení opravdu přesvědčen, pak měl Ježíše neprodleně propustit. Židé však tuší riziko osvobozujícího rozsudku, a oproto začínají vyhrožovat. Naléhají na Piláta, jak čteme, a volají: „Pobuřuje lid svým učením po celém Judsku, začal v Galileji a přišel až sem!“ (Lk 23,5) Když Pilát uslyšel, že Ježíš pochází z Galileje, napadla ho spásná myšlenka přenechat veškerou tíhu odpovědnosti na Herodovi Antipovi, který byl v těch dnech náhodou v Jeruzalémě. Galilejci totiž patřili do pravomoci tohoto vladaře.
Heroda Ježíšova osobnost nesmírně zajímala, protože jej pokládal za převtěleného Jana Křtitele, jehož hlavu nechal přinést jako dar nevlastní dceři Salome. A tak se průvod žalobců, okounějící dav a Ježíš vydali směrem k Herodovu paláci. Lukáš popisuje, že Herodes si Ježíše „totiž přál vidět, protože o něm slýchal, a doufal, že uvidí, jak udělá nějaký zázrak“. (Lk 23,8) Dnešnímu nezasvěcenému člověku se zdá nepochopitelné, že Ježíš Herodovi nevyhověl. Stačilo možná málo, nějaký div, a srdce vladařovo by se obměkčilo. Jenomže Ježíšova cesta byla přímočará, vedla ke kříži a ani setkání s Herodem na tomto rozhodnutí nemělo nic změnit. Navíc, jak jsme si již řekli, Ježíš odmítal být kabaretním kouzelníkem vůbec, a před Herodem Antipou, jehož si jako udavače nevážil ani Pilát, zvlášť.

Herodes, jak se dočítáme, dal Ježíšovi řadu otázek; Ježíš však neshledal Heroda hodným jediné odpovědi. „Tu mu Herodes i se svými vojáky dal najevo, že jím pohrdá, a ztropil si z něho posměch: dal ho obléci do bílých šatů a poslal nazpět k Pilátovi.“ (Lk 23,11)
Členům velerady se rozmařilý život Heroda Antipy přirozeně nelíbil. Vytýkali mu, jako Jan Křititel, nemorální život a vyloučili jej z chrámových obětí. Ale když pospíchali s Ježíšovou popravou, přijali s vděkem i Herodův soud.
Celý průvod se zakrátko vrátil s nepořízenou k pevnosti Antonia. Pilát znovu vystoupil před praetorium a oslovil předáky Židů: „Přivedli jste mi tohoto člověka, že prý pobuřuje lid. Já jsem ho vyslechl ve vaší přítomnosti, ale neshledal jsem, že by se tento člověk provinil něčím z toho, co na něj žalujete. Ale ani Herodes ne, vždyť ho poslal zpět k nám. Prostě nespáchal nic, co by zasluhovalo smrt. Dám ho tedy potrestat a pak ho propustím.“ (Lk 23,13-16)

Pilát se snad domníval, že tímto brutálním rozhodnutím odvrátí ortel smrti – ve skutečnosti se proces sám rozjel po šikmé ploše, dostal se mimo meze stanovené právem a prokurátor sám se vydal do rukou zástupů a velekněží, s nimiž jej pojilo jen jedno: vzájemná nenávist.
Bičování Ježíše nepopisují evangelisté v podrobnostech. Hrůzné výjevy, které tento trest provázely, byly totiž v době, kdy psali své zvěsti, v tak živé paměti, že nebylo třeba zpracovávat podrobnější zprávy. Zachovaly se nám však údaje o bičování jiných bytostí. V dobových záznamech se píše, že i okolostojící se třásli hrůzou, když viděli jak jsou mučedníci drásáni až do kostí. Mnohým bylo vidět v těle i vnitřnosti. Cicero psal o bičování jako o poloviční smrti a nebyl daleko pravdy.
Nástroj tohoto týrání, důtky, zvané flagellum, měly v dřevěném držadle provázky nebo řemínky, na jejichž konci byly upevněny kousky ostrého kovu, kuličky, drobné kůstky nebo háčky, které rozbíjely tělo odsouzenců tak, že se nebožáci měnili pod jejich údery v doživotní mrzáky.

Ježíše přivedli na uzavřený dvůr, postavili jej k patníku vysokému tři čtvrti metru, svlékli do naha, přehnuli a ruce přivázali ke kruhu na druhé straně sloupu. Pak přistoupil jeden nebo několik vojáků cvičených v tomto rafinovaném týrání. Svědectví o díle katanů vydává ještě po dvou tisících letech turínské plátno. Na celém těle nezůstal kousek zdravého místa. Záda, ruce, nohy, boky byly rozbity ranami, které se křižují a proplétají, a jen dvojitými kuličkami, jakýmisi malými činkami, jak napočítali znalci na plátně, udeřil Pilátův mistr popravčí Krista osmdesátkrát. Znalec svého řemesla dokázal svléci svou oběť z kůže zaživa.
Vojáci, které najímali především mezi národy Blízkého východu, mimo jiné i mezi Samařany, Židy nenáviděli. A nyní měli možnost vybít se na troskách jednoho z nich. Nasadili mu na hlavu trnovou korunu s dvoucentimetrovými trny, neboť o trnité rostliny nebylo v okolí Jeruzaléma nouze. Přes rozbitá ramena mu položili purpurový plášť. „Buď zdráv, židovský králi,“ (J 19,3) vysmívali se a bili jej do obličeje.

Pilát v té chvíli učinil poslední pokus o usmíření Židů – hrůznou podívanou. „Hleďte, dám vám ho vyvést, abyste uznali, že na něm neshledávám žádnou vinu,“ řekl. Ukázal k Ježíšově zbičované postavě a pronesl : „Ecce homo!“ „Ejhle člověk!“ (J 19,5) Praménky krve však jenom rozjitřily nepochopitelné vášně davu. A tak od této chvíle bude Pilát na této dramatické scéně jediným mužem, který bude marně bojovat o záchranu Ježíše. Marně – nakonec se on sám stane jen nástrojem nenávisti židovského davu.
Snad právě v této chvíli přinesl posel na voskové destičce vzkaz Pilátovy manželky, jíž církevní tradice připsala jméno Claudia Procula. Vzkazovala Pilátovi, aby si nezačínal „nic s tím spravedlivým“… „Dnes mě kvůli němu pronásledovaly zlé sny.“ Nebo podle jiného překladu: „Ruce pryč od tohoto spravedlivého! Kvůli němu jsem dnes ve snu mnoho vytrpěla.“ (Mt 27,19)

Luza před pevností však křičí: „Ukřižuj, ukřižuj ho!“ (J 19,6) „Vezměte si ho vy sami a ukřižujte, neboť já na něm neshledávám žádnou vinu.“ „My máme zákon,“ překřikovali Piláta Židé, „a podle toho zákona musí zemřít, protože ze sebe dělal Syna Božího.“ (J 19,6.7)
Evangelista píše, že když Pilát uslyšel tato slova o Božím Synovi, „ulekl se ještě více“. (J 19,8) Nezapomeňme, že antičtí bohové s lidmi komunikovali častěji, než si můžeme představit, a lidé jejich mytologická vystoupení spojovali s bohatými odměnami, ale i s krutými tresty. Proto prokurátor znovu vstoupil do budovy a zeptal se Ježíše: „Odkud pocházíš?“ (J 19,9) Pilát se touto otázkou zajisté nechtěl dopátrat ani místa narození ani trvalého místa Ježíšova pobytu. Snažil se dozvědět všechno o božském původu zbičovaného Ježíše. Je pravděpodobné, že i jemu se do pevnosti Antonia donesly zvěsti o zázracích a slovech, která Ježíš pronášel. Ježíš, zlomený bolestí a unavený marnými rozhovory s římským hodnostářem, již jen mlčí. A toto mlčení bylo výmluvnější než snášení argumentů.

„Se mnou nechceš mluvit? Nevíš, že mám moc tě propustit a že mám moc dát tě ukřižovat?“ „Neměl bys nade mnou vůbec žádnou moc,“ řekl Ježíš klidným hlasem, „kdyby ti nebyla dána shůry. Proto větší vinu má ten, kdo ti mě vydal.“ (J 19,11) Slůvkem „shůry“ současně Pilátovi odpověděl na otázku, odkud vlastně pochází.
Pilát zřejmě pochopil a evangelista Jan poznamenal, že „se proto snažil ho propustit“. (J 19,12) Židé však pokračovali v nátlaku a nakonec vytáhli svou největší kartu. „Když ho propustíš, nejsi přítel císařův. Každý, kdo se dělá králem, staví se proti císaři!“ (J 19,12) To již byla vyslovená pohrůžka udáním.

Jednou z možností, jak se vyhnout popravě, byla Pilátova nabídka, že může o velikonocích propustit na svobodu jednoho vězně. Nabídl tedy Židům Ježíše. „Chcete, abych vám propustil židovského krále?“ (Mk 15,9) Luza jako secvičený sbor si však vyžádala propuštění muže jménem Barnabáš. Někteří o něm tvrdili, že to byl vůdce lupičů, jiní soudili, že jde o politického vzbouřence. Pilát, který přihlížel řevu zástupu, již pochopil, že z láhve vypustil džina, kterého již nezkrotí. „Hleďte, váš král,“ připomněl marně zástupům. „Pryč s ním! Ukřižuj ho!“ křičel dav. „Vašeho krále mám dát ukřižovat?“ „Nemáme krále, ale jen císaře,“ ozvali se velekněží. (J 19,14.15) Těmito slovy se Židé vzdali nejenom svých tužeb po samostatnosti a po duchovním vysvobození z pout pohanů, ale doslova odpadli od Boha. Císař, k němuž se teď Židé hlásili, za pouhých čtyřicet let vyšle do těchto míst své legie a do rozvalin posvátného Jeruzaléma od té chvíle nebude smět vstoupit jediný Žid.

A Pilát, když pochopil, že se mu rozpadla celá koncepce procesu, si jen omyl před očima zástupů ruce. Chtěl tak symbolicky smýt vinu ze svých rukou. „Jsem bez viny na krvi tohoto člověka. To je vaše věc.“
Židé Pilátovi jeho roli usnadnili výkřiky: „Jeho krev ať padne na nás a naše děti.“ (Mt 27,24.25) A tak se také stalo za necelých čtyřicet let.

Obrázky nazarénské školy pro tisk upravila Olga Janíčková.

Zdroj: Autor: PhDr. Slavomír Ravik, Olga Janíčková