Biblické příběhy 25

Autor: PhDr. Slavomír Ravik Nový zákon, KŘÍŽOVÁ CESTA IV Pilát dal připravit tabulku, která měla udávat jméno a vinu ukřižovaného. Stálo na ní doslova: „Ježíš Nazaretský, židovský král.“ (J 19,19) Židovští velekněží spokojeni nebyli. Protestovali proti výrazu židovský král; žádali, aby tam bylo napsáno, že se za židovského krále vydával. To už však bylo i na římského prokurátora dost. Vykázal židovské předáky ostře do patřičných mezí. „Co jsem dal napsat, zůstane napsáno.“ (J 19,22) Nápis byl proveden v řečtině, latině a hebrejštině, aby mu porozuměli všichni poutníci.

(Předchozí příběhy můžete najít zde.)

INRI

To, co bylo na Velkém pátku nejsmutnější, je kruté poznání, jak povrchní byly sympatie zástupů. Ještě v neděli při příjezdu do Jeruzaléma bylo město plné jásotu. Ježíšovi pokládali na cestu zelené větve a dokonce i vlastní pláště. Než uběhl týden, křičí zástupy před pevností Antonia: Ukřižuj! Kam se poděly prvotní naděje a optimizmus židovských poutníků během pouhých pěti dní?

VIA DOLOROSA

Tak vyšel od pevnosti dlouhý průvod na bolestnou cestu – via dolorosa. Kromě Ježíše a dvou lotrů, kteří měli být ukřižováni v jeho sousedství, vykročili směrem k popravišti také římští vojáci vedení setníkem, katané s nářadím, členové velerady a zvědavci. Jak paradoxní! Když později za židovské války chytí Římané mladíka a rozhodnou se jej ukřižovat, Židé raději vydají pevnost, než by přihlíželi té strašné podívané. Židovští předáci v Ježíšově době ovšem tak útlocitní nebyli. Odcházeli v hojném počtu na Golgotu, aby vychutnali triumf svého vítězství.

Golgota byla jméno skalního výstupku, na němž se nacházelo popraviště. V češtině toto jméno znamená „lebka“, protože se skalní útvar nejspíše lebce podobal. Latinsky se toto místo jmenovalo Calvaria, tedy naše kalvárie, symbol bolesti a utrpení.
Cesta od pevnosti až na místo popravy byla dlouhá šest set nebo tisíc kroků. Pro zbičovanou lidskou bytost s břevnem kříže na zádech to však byla vzdálenost nekonečná. To tedy byla ona „křížová“ cesta, na níž Ježíš třikrát padl pod svým břemenem.
Mezi těžké chvíle této pouti pod břemenem kříže patří i setkání s matkou. Jsou tu tedy i místa, na nichž se potkal s lidskou útrpností a soucitem. Šimona z Kyrény sice museli Římané donutit, aby pomohl Ježíši nést břemeno kříže, ale tato cesta Šimona proměnila a jeho synové patřili později mezi známé postavy římského křesťanského společenství. Veronika podala Ježíši roušku, v níž Ježíš zanechal zkrvavený otisk své tváře. Skupina žen mu nabídla víno s myrhou, směs, která měla narkotizující účinky. Odsouzený svlažil touto tekutinou jenom rty.

Po pravdě řečeno, nevíme, zda Ježíš přinesl na popraviště celý kříž, anebo, jak bývalo zvykem, jenom příčné břevno. Kolmý trám totiž většinou zůstával na popravišti a katani do něj pouze vklínili vodorovné břevno. Nesl-li odsouzenec celý kříž, představovala váha jeden metrický cent. Vlečením po zemi se tíže snížila na sedmdesátpět kilogramů. Jestliže však Ježíš nesl jen jeden trámek, dlouhý půldruhého, nanejvýš dva metry, přenášel na popraviště patnáctikilogramovou zátěž. I tak pro trosku člověka, zbitého biči katanů, znamenal trámek velké břemeno. V každém případě nám svědectví turinského plátna vypráví o tom, že břemeno kříže Ježíšovi zhmoždilo pravé rameno.

Když průvod dorazil na Golgotu, strhali katani z Ježíšových rozdrásaných ran roucho, sňali všechny součásti odění, položili odsouzence na kříž, poklekli na všechny končetiny a zkušený mistr popravčí nahmátl prohlubně v zápěstí, přibližně v místech, kde končí životní čára. Pak vyňal hřeby osm milimetrů silné a dvanáct centimetrů dlouhé a přitloukl ke dřevu kříže nejprve jednu a potom i druhou ruku. Naše tradiční zpodobování Krista s přibitou dlaní je anatomicky vyloučené – váha těla by ruku roztrhla. V zápěstí se však nalézá silnější svaz, tvořený šlachami, svaly a kůstkami, který tělo na kříži udržel. Máme-li však věřit lékaři, který bedlivě studoval turinské plátno, pak „přibitý nešťastník visel vlastně na dvou poškozených nervech, čímž jeho bolesti byly stupňovány k šílenství…“

Lékaři, kteří se pokoušeli rekonstruovat utrpení na kříži, uvádějí, že po šesti až dvanácti minutách klesal krevní tlak na polovinu, zatímco puls se zdvojnásobil. Srdce dostávalo méně krve, mozek byl nedostatečně prokrven a nastala hrozba srdečního kolapsu. Kromě toho byl ztížen i dech ukřižovaného. Když se tělo svezlo únavou, visela celá váha na hřebech přibitých v zápěstí. Kolena oběti se prohnula dopředu a bolest v zápěstích a ve všech svalech na rukou se stala nesnesitelnou. Postupně dostával ukřižovaný křeč do celých rukou a nakonec ochrnuly svaly po stranách hrudního koše. Ubožák vdechl, ale nemohl vydechnout. Nezbylo mu, než se vzepřít o nohy, rovněž přibité obrovskými hřeby, a pomalu se zvedat. Teprve když byla ramena v úrovni paží, mohl ukřižovaný volněji dýchat. Byl to obrovský boj s bolestí a křečí v nohou, které musely nést větší díl váhy. Po chvíli musel odsouzenec přece jen poněkud uvolnit zátěž nohou, když stehna zachvátila křeč. A tak se kolena znovu poněkud prohnula a najednou si ukřižovaný s hrůzou uvědomil, že opět visí za ruce a nemůže vydechnout. A do toho poplašeně bilo srdce. Pálilo nesnesitelně tropické slunce, do ran i na holé tělo nasedaly roje hmyzu, na jehož nedostatek si Orient stěžovat nemůže. A pak působilo i psychické utrpení, hrůza smrti, která v tomto případě byla naprosto neodvratná, avšak nechala na sebe dlouho čekat. V některých případech odkapával život z přibitého těla skutečně jenom po kapkách dva i celé tři dny. K smrti docházelo zadušením anebo ochrnutím srdce.

Není divu, že si Cicero přál, aby se mezi Římany o kříži vůbec nemluvilo, protože poprava na něm je „nejstrašnější a nejhnusnější smrtí“.
Ježíšův smrtelný zápas za stálých křečovitých pohybů těla netrval dlouho. Přibili jej v pravé poledne a do tří hodin Ježíš skonal. Bylo to však celých sto osmdesát minut – a člověk, který poznal bolest, sám nejlépe ví, že někdy i vteřina dovede být věčností. O minutě ani nemluvě.
Tomu všemu přihlížela podle Janova svědectví Ježíšova matka, ale i matka synů Zabedeových, apoštol Jan, Marie Magdalena a jistě i mnoho dalších osob, které Ježíšovi zůstaly věrné i v této těžké zkoušce. Ve výtvarném umění jsou však znázorňovány většinou jen ty osobnosti, jejichž konkretní jména – již z předchozích příběhů – dobře známe.

Líčení evangelistů je překvapivě strohé, věcné; nevystupují tu city jako v mnohem pozdější církevní literatuře. A přece právě věcnost a strohé podání působí s mimořádnou sugescí. Kdosi napsal, že pašije připomínají dřevoryt, v němž je působivě podáno sdělení v černé a bílé a jenom v hlavních konturách.
Zatímco Ježíš trpěl, dole na zemi, rovnou pod křížem, si Ježíšovy svršky dělili římští žoldáci, neboť podle římského práva šatstvo popravených si mohli rozdělit kati. Jednomu připadl plášť, dalšímu pás, třetímu sandály, poslední si nechal přikrývku na hlavu, jakýsi pruh látky. O nejcennější součást odění, o suknici z vlny nebo z bavlny, o tuniku tkanou beze švů, mezi sebou losovali. Tak to předvídal před stovkami let starozákonní prorok ve své vizi.

Kolemjdoucí Židé Ježíše uráželi. „Chtěl jsi zbořit chrám a ve třech dnech ho zase vystavět,“ povykovali. „Zachraň sám sebe, jsi-li Syn Boží a sestup s kříže!“ Velekněží a starší lidu se zas ušklíbali: „Jiným pomohl, sám sobě pomoci nemůže. Je prý to izraelský král! Ať nyní sestoupí s kříže a uvěříme v něho. Spoléhal na Boha, ať ho teď vysvobodí,. je-li mu naklolněn.“ (Mt 27,40-43) Hloubka Ježíšova ponížení se zdála dávat za pravdu soudcům a rouhačům.

POUHÝCH SEDM VĚT

Ježíš na kříži pronesl všeho všudy sedm vět, opravdu jen pár slov, protože v hloubce utrpení se již mnoho říci nedalo.
První slova platila katům, římským vojákům, kteří si dělili roucho, ale i těm, kteří se vysmívali umírajícímu. „Otče,“ sténal Ježíš, „odpusť jim, vždyť nevědí, co dělají.“ (Lk 23,34) Druhá věta byla určena jednomu z lotrů, kteří byli přibiti na sousedních křížích. Zatímco jeden z nich se urputně dožadoval, aby Ježíš zachránil sám sebe a také oba zločince, druhý ko okřikl: „A ty se nebojíš Boha? Vždyt jsi odsouzen ke stejnému trestu. My ovšem spravedlivě: dostáváme přece jen, jak si zasloužíme za to, co jsme spáchali, ale on neudělal nic zlého.“ (Lk 23,40.41) A dodal: „Ježíši, pamatuj na mne, až přijdeš do svého království.“ Ježíš mu odpověděl: „Skutečně, říkám ti: Dnes budeš se mnou v ráji.“ (Lk 23,42.43)
Stalo se neuvěřitelné – lotr svou lítostí překonal všechny bariéry a předběhl i Ježíšovy učedníky. Stal se prvním, kdo překročil práh nebes. V církevní tradici se tomuto omilostněnému lotrovi dostalo jméno Dismas.

Třetí věta pronesená z kříže platila Ježíšově matce a Janovi. Ježíš asi i pokynem hlavy oslovil svou matku: „Ženo, to je tvůj syn.“ A snažil se ji upozornit na Jana. Potom slovy: „To je tvá matka,“ prosil Jana, aby se o Pannu Marii postaral se synovskou láskou. (J 19,26.27) Ostatní slova a věty se koncentrují ke třetí hodině, když se blížil okamžik Ježíšovy smrti. „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (Mt 27,46) zněla věta čtvrtá. Ježíš tak pronesl nahlas první verš 22 .žalmu, který si zřejmě vduchu opakoval. Je to vlastně žalm, v němž bylo již dávno vyjádřeno nynější Kristovo utrpení. V závěru tohoto žalmu je popsáno i triumfální vítězství „panovníka, o němž budou vyprávět pokolení…“

Zbývaly poslední vzdechy na kříži. Pátou větou se stalo Ježíšovo zoufalé povzdechnutí: „Žízním!“ (J 19,28) U kříže stála nádoba plná octa, který byl nápojem legionářů. Jeden z vojáků podal Ježíšovi na kříž navlhčenou houbu a přiložil mu ji ke rtům.
Nakonec pronesl Ježíš větu, kterou, jak se dnes zdá, dával všem najevo, že toto drama měl od první do poslední chvíle ve svých rukou.“Je dokonáno,“ vzdechl. (J 19,30) A potom odhodlaně pronesl větu poslední: „Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha.“ (Lk 23,46)

Ježíšovi poklesla hlava. Židé v obavě, že by odsouzenci mohli viset o největším svátku roku na kříži, se odebrali k Pilátovi se žádostí, aby drama na Golgotě ukončil. Nezajímali se tolik o utrpení odsouzených, jako spíše o klid a čistotu večera, kdy měli pojídat své beránky a macesy. Jediným způsobem, který spolehlivě zkrátil smrtelný zápas, bylo přeražení holenních kostí. Potom totiž ztratil ukřižovaný oporu v nohou a tělo se definitivně zhroutilo.
Když však došli římští legionáři ke Kristovi, zjistili, že tento podivný člověk dovedl svůj boj do konce. Kdosi z nich namířil kopí na Ježíšovu hruď. Hrot projel mezi pátým a šestým žebrem, propíchl plíce a pohrudnici a zastavil se v nehybné srdci. Rána byla tak široká, že by jí prošla lidská dlaň. A jak píší evangelia, vyšla krev a voda.

Jeden z nejvýznamnějších duchovních spisovatelů jezuitského řádu, J.B.Saint-Jure, dopsal k Velkému pátku epilog. „Zaplatí-li někdo tisíc franků za věc,“ uvedl, „kterou může dostat za jeden sou, dokazuje tím, zač mu ta věc stojí… To učinil Ježíš…“ A učinil to pro nás.

A BYLA TMA PO CELÉ ZEMI

Jak uvádějí evangelia, bylo kolem poledne, když nastala tma po celé zemi – a trvala až do tří hodin. Chrámová opona se po Ježíšově smrti roztrhla v půli. Země se zatřásla a otevřela se trhlina od západu k východu, od skály Golgoty přes silnici a město do chrámu a odtud mířila k Mrtvému moři.
Symbolickou se však stala zejména roztržená opona, která v chrámu rozdělovala svatyni. Její plocha představovala dvěstě čtverečních metrů a při praní ji spouštělo do vody třista kněží. Byla prý největší, nejtěžší a nejkrásnější na světě. Ale hlavně to byla přehrada mezi světem a Bohem. Jen jednou v roce jediný člověk na světě, velekněz, mohl projít touto bariérou do velesvatyně. A tu najednou vznikne obrovská trhlina v celé délce. Umělá přehrada mezi lidmi a Bohem byla prolomena…

Obrázky nazarénské školy pro tisk upravila Olga Janíčková.

Zdroj: Autor: PhDr. Slavomír Ravik, Olga Janíčková