Biblické příběhy 26

Autor: PhDr. Slavomír Ravik Nový zákon, SMUTEK A VÍTĚZSTVÍ O Velkém pátku nezvoní zvony. V chrámech vyhasnou „věčná světla“ a prostory kostelů se ponoří do tmy. Tak i dnes, po bezmála dvou tisíciletích, je Velký pátek dnem smutku. A přece do této tmy zasvitlo i v den Ježíšovy smrti světlo.

(Předchozí příběhy můžete najít zde.)

SMUTEK VELKÉHO PÁTKU

Zasloužil se o ně mimo jiné klasický „dělník poslední hodiny“, lotr na kříži. Tento „odpadek“ lidské společnosti nám předvedl přímo modelovou proměnu právě v posledních okamžicích života. Nebyl však jediným objektem zázračné transformace. Připomeňme si Petra, který v pláči prohlédl vlastní slabosti. Jako u Petra, tak i v celém lidském společenství jsou děje před křížem jiné, než události, které se budou odvíjet po Ježíšově smrti.

Ten den potěžkal poprvé břemeno kříže i Šimon z Kyrény. Caludia Procula varovala Piláta a legionář, který podal Ježíšovi houbu namočenou do ředěnéhom octa, projevil svůj soucit. Veronika podávající Kristovi roušku na Křížové cestě bude jednou započtena mezi světice. A což teprve tajný učedník, člen velerady, Josef z Arimatie, který se až do této chvíle obával veřejně vystoupit ve prospěch Krista, a zákoník Nikodém, který se odvážil k návštěvě Ježíše zprvu jen v noci! Najednou jdou zábrany a strach stranou. Nikodém přinesl vonné látky – myrhu a aloe – k vnějšímu nabalzamování těla. Josef z Arimatie se pak vydal k prokurátoru Pilátovi, aby požádal o vydání Ježíšovy mrtvoly. Mrtvá těla popravených totiž náležela státu a měla být pohřbena ve společném hrobě. Pouze nejbližší příbuzní a přátelé mohli prokurátora požádat o to, aby se směli postarat o slušný pohřeb. Pilát si chtěl ještě ověřit, zda Ježíš skutečně zemřel, neboť tři hodiny na kříži se mu zdály neuvěřitelně krátkou dobou. Setník potvrdil Ježíšovu smrt a Marek, který toto stvrzení ve svém evangeliu zapsal, tak vydal Ježíšovi oficiální úmrtní list.
Josef z Arimatie, Nikodém a asi též Jan museli vyjmout hřeby, jimiž bylo Ježíšovo tělo přibito k trámům kříže. Zabalili tělo do plátna, později zvaného „turínské“, vložili je do hrobu Josefa z Arimatie. Skalní hrobku pak uzavřeli kruhovitým kamenem, který se pohyboval ve vyhloubeném žlabu. U kříže a u pohřbu byl z učedníků přítomen jen Jan,. který toho dne mnoho pochopil, a proto sám nemusel jít cestou kříže. Starý zákon popsal, že uprostřed ráje je strom života a strom poznání. Zdá se, jakoby se o tomto Velkém pátku ve strom poznání dobrého a zlého proměnil sám kříž, na němž byl přibitý Ježíš.
Jaký div, že tento den inspiroval i spisovatele Karla Čapka k napsání apokryfu o Pilátově večeru. „Toho dne večeřel Pilát se svým pobočníkem; byl to mladý poručík Suza, rodem z Karenaiky“, píše Čapek. „Něco se dalo čekat“, pravil prý Pilát zamyšleně. „Víš, Suzo, já jsem dnes také něco čekal. Od rána, kdy jsem jim vydal toho muže z Nazaretu – já jim ho musel vydat, protože římská politika se zásadně nemíchá do domácích věcí, pamatuj si to, Suzo, čím míň mají lidé co dělat se státní mocí, tím spíše ji snášejí…“ A pokračoval úvahou o muži z Nazareta. „Víš, Suzo, já jsem se o něj drobet zajímal, on se vlastně narodil v Betlémě – myslím, že se na něm ti zdejší domorodci dopustili justiční vraždy, ale to je jejich věc; kdybych jim ho nevydal, byli by ho jistě rozsápali, a římská správa by byla jen blamována. Ale počkej, to sem nepatří. Mně říkal Ananiáš, že prý to byl nebezpečný člověk; prý když se narodil, přišli betlémští pastýři a klaněli se mu jako nějakému králi. A onehdy ho tady vítali lidé jako nějakého triumfátora. Mně to nejde do hlavy, Suzo. Já bych byl přece jen čekal,“ pokračuje, „že snad přijdou ti jeho Betlemáci. Že ho nenechají v prackách těch zdejších pletichářů. Že přijdou ke mně a řeknou: „Pane, on je náš člověk a něco pro nás znamená, my vám teda jdeme říci, že za ním stojíme a nenecháme mu ukřivdit“. Suzo, já jsem se skoro těšil na ty lidi z hor; mám už po krk těch zdejších melhubů a sudičů – A já bych jim řekl: „Zaplať Pánbůh, Betlemáci, čekal jsem na vás. Kvůli němu – a kvůli vám i vaší zemi. Hadrům na holi se nedá vládnout; vládnout se dá jenom mužům a ne hubám. Z lidí, jako jste vy, se dělají národy a státy. Říkají mi, že ten váš krajan oživuje mrtvé. Prosím vás, co s mrtvými? Ale vy jste tu, a já vidím, že ten muž dovede oživovat i živé: že jim vnukl něco jako věrnost a čest a – my Římané tomu říkáme Virtus, nevím, jak se to jmenuje ve vašem jazyce. Betlémáci, ale je to ve vás. Myslím, že ten člověk ještě něco pořídí. Byla by ho škoda.“

Pilát umlkl a roztržitě smetal se stolu drobečky. „Nu, nepřišli“, zabručel. „Ach, Suzo, jaká marná věc je vládnout!“ Inu, byla to jen apokryfní úvaha českého autora, sepsaná bezmála dva tisíce let po té tragické události.
Přesto se stalo mnoho nečekaného. Ledacos u tohoto kříže poznal právě římský voják, který jistě viděl dost ukřižovaných a který stál nesporně mnohokrát na bitevním poli tváří v tvář smrti. A tento voják, který pozoroval umírajícího Krista, zašeptal: „Tento člověk byl opravdu Syn Boží!“ (Mk 15,39) My si snad dosah a velikost tohoto prohlédnutí ani nedovedeme domyslet. Ale toho dne a právě u tohoto setníka, jemuž historie připsala jméno Longin, došlo k dějinnému průlomu Ježíšova učení. Tento neznámý voják byl prvním pohanem, který pochopil Ježíšovo poslání. On byl tedy prvním mužem, který křesťanství přenesl na půdu antiky.

Uběhnou jen tři staletí a Kristova víra se stane oficiálním vyznáním římského císařství. Jen Ježíšovi učedníci, pojati děsem nad nešťastným koncem radostné zvěsti, byli asi uzavřeni v některém jeruzalémském bytě, možná u matky evangelisty Marka, kde ještě před několika hodinami s Ježíšem večeřeli. V duchu je vidíme, pobledlé, vystrašené, že i pro ně přijdou pochopové velerady.

Je až s podivem, jak povrchně vnímali Ježíšovu zvěst. V těchto chvílích, kdy se naplnily Ježíšovy předpovědi o bičování a násilné smrti, zbývala již jen druhá část předpovědi: zmrtvýchvstání. Apoštolové neměli důvod, proč věšet hlavu, protože radostné finále je vlastně teprve čekalo. Ale ani jeden z jedenácti na tu chvíli připraven nebyl. Paradoxní ovšem je, že členové velerady, kteří nechtěli nic ponechat náhodě, přece jen brali Ježíšova slova vážně. Již nazítří se vydali k Pilátovi, aby si vyžádali zapečetění a střežení hrobu vojenskou hlídkou. „Pane, vzpomněli jsme si, že ten podvodník ještě zaživa prohlásil: ´Po třech dnech budu vzkříšen.´ Dej tedy rozkaz“ prosili, „aby byl zajištěn hrob až do třetího dne. Jinak by mohli jeho učedníci přijít, ukradnout ho a říci lidu: ´Byl vzkříšen.´ Pak by ten poslední podvod byl ještě horší než první.“ (Mt 27,63.64)

Pilát jim tedy dal své strážné. A tak se stalo, že v noci ze soboty na neděli, mezitím než se ukázala první sobotní hvězda, a mezi ranním východem nedělního slunce, se stali svědky vzkříšení pohanští vojáci. Ti opustili překotně své pozice a velerada si rychle jejich mlčení vykoupila penězi.
Jen apoštolové ještě v téhle chvíli nevěřili – žili dál v úzkosti a pochybnostech, neboť třídenní období mezi smrtí a vzkříšením pokládali za definitivní stav. Obávali se, že všechno nenávratně skončilo. Nevěřili dokonce ani ženám, které se to nedělní ráno vydaly k hrobu a zjistily, že Kristovo tělo zmizelo. Lukáš píše, že jim „ta slova připadala jako plané řeči a nevěřili jim“. (Lk 24,11)

TY MNE NÁSLEDUJ !

A pak došlo k tomu neuvěřitelnému zázraku, který nečekal nikdo z mocných Izraele. Velekněží si byli jisti úspěchem, a pokud šlo o apoštoly, dalo se předpokládat, že se nakonec odeberou na sever na jezero, aby obnovili své rybářské živnosti. Místo toho však již čtyřicet hodin po Kristově smrti září jedenáct apoštolů vítězstvím.
Copak se odehrálo v oněch čtyřiceti hodinách? Ježíš, který vstal z mrtvých, odpověděl svou pouhou duchovní existencí touze člověka po životě bez hranic. Ti, kdo se báli přiznat ke Kristu v kritický pátek, jsou najednou zbaveni strachu a zvykají si na nový pocit – že je totiž Ježíš s nimi se všemi neustále, i když jej často nevnímají, nebo jej dokonce vůbec nevidí. Vynoří se najednou před nimi ve chvíli, kdy někam jdou. I současný člověk, je-li na cestě a má-li ušlechtilý cíl, může se setkat s Ježíšem.

Tak jej potkávali učedníci, jejichž kroky mířily na sever, apoštolové, kteří se vydávali lovit ryby na Genezaretské jezero. Ježíš se zjeví Maří Magdaléně, Petrovi, v Jeruzalémě učedníkům, dvěma poutníkům na cestě do Emauz, jednou dokonce pěti stům věřících. A každý, kdo prožil toto setkání, prošel podobným procesem, jakým prochází železo v kovářské výhni. Rozžhavené doběla se najednou ponoří do ledové vody. Zakalí se a jeho kvalita se jedním skokem znásobí.
Poutníci do Emauz Ježíše zprvu sice nepoznali, Ježíš je však přesvědčil o tom, že všechno, co se odehrálo na Golgotě, bylo již dávno předpovězeno starozákonními proroky. Teprve v Emauzích, když Ježíše pozvali do domu, poznali, kdo s nimi vlastně sdílel cestu. „Zůstaň s námi, neboť se připozdívá a den se už nachýlil,“ říkali. A on tedy vešel, a když s nimi byl u stolu, „vzal chléb, pronesl nad ním požehnání, rozlámal ho a podával jim“. (Lk 24,29.30) „Vtom se jim otevřely oči a poznali ho. On jim však zmizel.“ V té chvíli si řekli: „Což nám nehořelo srdce, když k nám na cestě mluvil a otvíral nám smysl Písma?“ (Lk 24,31.32)
A s těmito slovy jakoby souzněla Ježíšova slova, nesená křesťanskou tradicí: „Blízko mne, blízko ohně… Daleko ode mne, daleko od království.“

Apoštol Tomáš, který nebyl s ostatními učedníky v době Ježíšova zjevení, si vymiňoval, že neuvěří v Kristovo zmrtvýchvstání, dokud si nesáhne do jeho ran; byl vlastně prvním pozitivistou Nového zákona. Jeho pozitivizmus se však nakonec zhroutí před pravdou, kterou nelze postihnout slovy, ani rozumovými úvahamil. Když měl možnost si týden po velikonocích konečně do Kristových ran sáhnout, neboť Ježíš se tehdy opět objevil mezi učedníky, klesl k Ježíšovým nohám se slovy: „Můj Pán a můj Bůh!“ (J 20,28)

Vrcholným střetnutím na nejvyšší úrovni je rozhovor s Petrem, jehož slzy již odplavily všechna zapření. Petrovi i ostatním učedníkům se již zhroutily krátkozraké představy, které byly lidsky přízemní a časově omezené. Teprve teď začali chápat, že Ježíš má naše cesty opravdu v rukou a že konec našeho života není zdaleka definitivní tečkou naší duchovní existence. Ježíš, který seděl u Genezaretského jezera s Petrem u ohně, se najednou na prvního z dvanácti apoštolů podíval a zeptal se ho: „Šimone, synu Janův, miluješ mě více, než tito ostatní?“ „Ano, Pane, ty víš, že tě miluji.“ „Pas mé beránky,“ řekl tedy Ježíš. Ježíš se zeptal Petra ještě podruhé, zda jej miluje. „Ano, Pane, ty víš, že tě miluji,“ odpověděl Petr. Díval se do plamenů a snad si v té chvíli připomněl i oheň na dvoře židovského velekněze, u něhož třikrát Ježíše zapřel.
„Pas moje ovce,“ říká Ježíš a opakuje svou otázku o lásce Petrovi potřetí. Tentokrát již nemůže být Petr na pochybách, kam Ježíš mířil. Tradice vypráví, že se Petr rozplakal do konce života pokaždé, když slyšel kokrhat kohouta. Je pravděpodobné, že tento udřený rybář měl slzy v očích i v této chvíli, když slyšel potřetí: „Šimone, synu Janův, miluješ mě?“ „Pane, ty víš všechno – ty přece víš, že tě miluji.“ „Pas moje ovce,“ říká Ježíš potřetí a symbolicky mu odevzdává péči o stádečko věřících, které se časem rozroste ve skutečnou církev. (J 21,15-17) A pak již Kristus Petrovi vysvětlil, že v dobách svého mládí mohl chodit, kam chtěl, „ale až zestárneš,“ dodal, „jiný tě opásá a povede, kam nechceš.“ (J 21,18) Tím naznačil, že i Petr půjde cestou Kristovou. Nakonec jej ukřižovali hlavou dolů.

Petr stanul v čele jedenácti učedníků a nějakých pěti stovek věřících. Ještě nikdy nebyla tak malá armáda pověřena tak velkým úkolem, jako tato hrstka nepříliš vzdělaných mužů. Podle naší pozemské logiky vlastně ani neměli šanci. Ale podíváme-li se na to, jak křesťanství proniklo duchovní rovinu lidstva, jak mocnou organizační stavbu vytvořilo, kolik chrámů a kláštěrů vybudovalo, kolik nádherné hudby bylo složeno a kolik soch bylo vytesáno z kamene a vyřezáno ze dřeva k poctě Boha a kolik dobrých činů bylo vykonáno ke slávě Boží a kolik modliteb bylo proneseno v našich domovech a chrámech, musíme pak konstatovat, že věru málokdy byl tak velký podnik vytvořen z tak nepatrného základu.

A to je největší poučení Velkého pátku. I když se uprostřed výsměchu zdálo, že snad smrt Ježíše na kříži je nesmyslná jako každá nezištná a velkorysá oběť, historie dala Ježíšovi za pravdu. Již ve chvíli, kdy Ježíše vyzvedli na kříž, splnila se jeho vlastní slova a začal táhnout za sebou celý svět.
Všechny lidi vodí po cestách i necestách, řetězem svízelí a životních zkoušek. Vede je přes vody a pouště na druhý břeh, do zaslíbené země. Pomocí dobra a lásky a prostřednictvím nesmírné oběti a utrpení za lidské chyby jim nabízí věčný život. A tak poslední slova, která řekl Ježíš Petrovi u Genezaretského jezera, jsou přes vzdálenost dvou tisíciletí určena každému: „Následuj mě!“ (J 21,19) „Ty mě následuj!“ (J 21,22)

Obrázky nazarénské školy pro tisk upravila Olga Janíčková.

Zdroj: Autor: PhDr. Slavomír Ravik, Olga Janíčková