Biblické příběhy 27

Autor: PhDr. Slavomír Ravik Nový zákon, SKUTKY APOŠTOLž I „Skutky apoštolů“ sepsal evangelista Lukáš nejspíše v letech 75 až 80 po Kristu, (alespoň jak uvádí v třetím římském vydání Nového zákona Ondřej M.Petrů.) V této kapitole se však chceme zabývat nikoli jen tímto Lukášovým svědectvím, ale také epištolami, listy, které rozesílali apoštolové svým obcím, a ovšem i svědectvím, které tito muži vydávali o Kristovi, o jeho učení, smrti a zmrtvýchvstání. Přičemž skutečným svědectvím byla jejich smrt pro myšlenky, které samy zůstaly nesmrtelnými.

(Předchozí příběhy můžete najít zde.)

O TOM, CO BYLO POTOM

Podstatné je, že většina dopisů, jichž bylo uchováno celkem 21, byla sepsána zhruba mezi lety 51 až 67 po Kristu, tedy dvacet, třicet let po Kristově ukřižování. Z čehož vyplývá, že všechny události měli všichni svědkové, ať již šlo o Pavla, Jakuba, Petra, Judu nebo Jana, v živé paměti. Jan, který se dožil požehnaného věku, psal poměrně pozdě. Jeho listy pocházejí z let 90 až 95 a také evangelium bylo sepisováno až koncem prvního století. V konečné verzi pochází nejspíše (máme-li věřit překladu a komentáři Ondřeje M.Petrů) až z let 120 až 130 po Kristu. Matoušovo evangelium je datováno dobou okolo roku 80, Markovo bylo sepisováno mezi lety 65 až 70, Lukášovo snad v téže době. V každém případě šlo vesměs o pamětníky všech událostí; to se týká zejména Jana a někdejšího celníka Matouše. Marek a Lukáš provázeli na cestách Petra a Pavla, a tedy čerpali z přímého svědectví. Marek, jak jsme se zmínili ve finále Ježíšovy cesty, se snad účastnil i Poslední večeře, pořádané u jeho rodičů, ale také zatýkání Krista. Neboť jenom on mohl popisovat osud mládence, po němž se sápaly ruce zbrojnošů. Chlapec však vyklouzl ze své košile a zmizel v temnotách.

Čtenáře našich časů možná napadne, že si pisatelé evangelií dali, tak říkajíc, na čas. Nestylizovali okamžitě své vzpomínky, ale čekali nejméně dvacet let, Jan dokonce sepisoval svou výpověď již jako stařec. Do té doby bylo svědectví uchováváno, jak bylo ostatně v židovských kruzích zvykem, v ústním podání. Jediné vysvětlení snad můžeme najít v předzvěsti apokalyptických hrůz, které Ježíš sděloval svým nejbližším. My jsme si zvykli dělit tyto vize na apokalypsu malou a velkou. Ta první se týkala vlastně jenom zkázy Jeruzaléma a chrámu, ta druhá vzdálenějších obzorů. Apoštolové tedy vlastně očekávali druhý příchod Ježíše ještě během svého života. Čekáme-li však světové finále, psaní svědectví bude nejspíše to poslední, co nás napadne. A totéž se událo našim apoštolům. Teprve obležení posvátného města, boření chrámu a masakr Židů, inscenovaný Římany, rozdělil i v očích apoštolů obě vize, krátkou předpověď a dlouhodobou apokalypsu. I shledali svědkové, že už není na co čekat. Zejména, když Římané fakticky naplnili Kristův příkaz a rozehnali Židy a zejména Kristovy učedníky mezi všechny národy. Tam se jali šířit evangelium. Mimo jiné i svými listy, vlastními skutky a sepisováním autentických výpovědí.

Lukáš ve svých skutcích popisuje zejména Ježíšovo nanebevstoupení. Když se totiž zmrtvýchvstalý Kristus rozloučil se svými nejmilejšími, „byl před jejich zraky vyzdvižen a oblak jim ho vzal z očí.“ (Sk 1,8) Jak píše autor překladu, „Nanebevstoupení Páně není nějaký kosmický let Kristův, nýbrž událost symbolická. Názorně ukazuje, že zmrtvýchvstalý Pán se učedníkům zjevil naposledy, že v této viditelné podobě ho za svého života už nespatří, že jeho oslavené tělo přešlo do jiných dimenzí (smíme-li tak mluvit), to jest, že je mimo tento náš prostor a čas, na daleko vyšším stupni existence…“

Potom se všichni vrátili do Jeruzaléma, kde „vystoupili do hořejší místnosti, kde bydleli…“ (Sk 1,13) Jak poznamenává římské vydání Zákona, „tato hořejší prostranná místnost v soukromém domě je pravděpodobně tatáž, v které Pán slavil poslední večeři a jistě ona světnice, kde se jim zjevoval zmrtvýchvstalý Kristus.“ A tady Lukáš provedl inventuru zbývajících jedenácti věrných. (neboť zrádce Jidáš, jak víme, již skončil ve vlastní oprátce). Byli to
* Petr a Jan, Jakub a Ondřej,
* Filip a Tomáš, Bartoloměj a Matouš,
* Jakub Alfeův, Šimon Horlivec a
* Juda, Jakubův bratr.

A protože v knize Žalmů bylo již s tisíciletým předstihem napsáno, „ať jeho dům zpustne, nikdo ať v něm nebydlí a jeho úřad ať dostane jiný“, (Sk 1,20), vybírali apoštolové dvanáctého do počtu. V úvahu přicházeli jen dva, kteří „s námi chodili po celou tu dobu, kdy Pán Ježíš mezi námi žil.“ (Sk 1,21) Byli to Josef (jemuž se říkalo Barsabáš, s příjmením Justus), a Matěj. Rozhodoval los – a ten přál Matějovi.

Pak přišly letnice, svátky, které slavili Židé padesát dní po Velikonocích. Obětovali při nich první chleby ze sklizně pšenice a byly to tedy cosi jako naše dožínky.V porovnání s Velikonocemi byly ovšem méně významné. Mimo jiné i proto, že nepřipomínaly žádnou světodějnou událost. Až po zboření jeruzalémského chrámu slavili tento den jako památku na vydání zákona na Sinaji. Křesťané ovšem dali tomuto dni nový obsah, protože toho dne došlo k seslání Ducha svatého, řekněme rovnou, inspirační jiskry, bez níž se velké dílo netvoří. Ovšemže dostaví se, na rozdíl od Jeruzaléma, neviditelný a tichý vánek, neb (jak napsal filosof Emanuel Rádl), velká díla se netvoří rámusem, ale v tichosti duchovních dílen, často v noci, když se slunce teprve zvedá nad zamlžená údolí. Ne tak v Izraeli. „Najednou se ozval z nebe hukot, jako když se přižene silný vítr, a naplnil celý dům, kde se zdržovali. A ukázaly se jim jazyky jako z ohně“ a všichni „začali mluvit cizími jazyky, jak jim Duch vnukal, aby promlouvali.“ (Sk 2,2.3)

Toho dne se „obrátilo“ mnoho lidí a počala vznikat židokřesťanská obec, která se snažila být dočasným kompromisem mezi učením Starého a Nového zákona. A počaly se dít i zázraky. Petr a Jan se vydali do chrámu, v němž potkali muže, „chromého od narození“. Když uviděl oba apoštoly, prosil je o almužnu. Petr však pravil: „Stříbro ani zlato nemám. Ale co mám, to ti dám: Ve jménu Ježíše Krista – choď!“ (Sk 3,6) A ubožák se vskutku postavil na nohy.
Toho dne se prý přidalo na stranu nové víry na 5000 lidí a kněží, chrámová stráž a saduceové si nedovolili naši dvojici zatknout. Když byli nakonec přece jen povoláni k výslechu, čelil Petr Annášovi a Kaifášovi, které známe z Ježíšova procesu. Vydali tedy svědectví o nedávném procesu s Kristem, a Petr, inspirovaný Duchem, jak čteme, vytkl velekněžím, že „ten kámen, který jste vy při stavbě odhodili ,… se stal kamenem úhlovým.“ (Sk 4,11) Čímž měl na mysli vyloženě „klenák“, prostřední kámen v klenbě, nebo základní kámen v rohu, který dodává pevnost stavbě – konec konců i pevnostní.

Když se počali přít při dělení pokrmů řecky mluvící věřící s křesťany hebrejsky mluvícími, zvolili ku pomoci prvním dvanácti ještě sedm pomocníků, jáhnů či diákonů (od slova diakonia – služba). Nás ze všech sedmi bude ovšem zajímat především první z jáhnů. Štěpán, muž „to plný víry a Ducha svatého“. Bude to on, po němž Židé hodí kamenem. V zinscenovaném procesu zopakoval děje Starého i Nového zákona, zatímco sudiči „zacpávali si uši a všichni se na něho zuřivě vrhli. Pak ho vyhnali ven mimo město a začali ho kamenovat. Svědci si při tom složili plášť k nohám jednoho mladého muže – jmenoval se Šavel.“ (Sk 7,57.58)

Tady vstupuje do děje nová, a jak vzápětí uvidíme, zároveň klíčová postava, která nakonec přenese oheň víry mezi pohany. Ve Skutcích se ovšem ještě dovídáme, že Šavel, hlídající oděvy, trest smrti, vynesený nad Štěpánem, schvaloval. Nejen to, “ pustošil křesťanskou obec, vnikal do domů, odvlékal muže i ženy a zavíral je do žaláře.“ (Sk 8,3) Exponenti víry se tedy rozprchli a jeden z apoštolů, Filip, se vydal dokonce do nepříliš přátelského samařského městečka, kde s úspěchem kázal, léčil, obracel na víru. Když však dostal pokyn „shůry“, vydal se na cestu, po níž měl putovat vůz etipského hodnostáře. Byl to „komoří a hodnostář u etiopské královny Kandaky, vrchní správce celého jejího pokladu“… (Sk 8,27) V té chvíli bohatý Etiopan právě četl pasáže Izajášova prorctví, jimž vůbec nerozuměl. Filip se tedy ujal úkolu a dešifroval pasáže, jimiž starozákonní prorok předjímal Mesiáše. Během hovoru míjel vůz pramen vody, když komoří požádal Filipa, co by jednoho z apoštolů, aby jej pokřtil. I stalo se.

A teď bude na místě, abychom se věnovali obrácení Šavla. Tento muž, svědek kamenování prvního mučedníka Štěpána, „stále ještě soptil hrozbami a hořel touhou zabíjet učedníky Páně.“ (Sk 9,1) Pro svou příští „služební cestu“ si vybral syrský Damašek a pověřovací listiny pro tato místa si vyžádal rovnou od velekněze. To se však již schylovalo k dramatickému obratu. „Když byl na cestě a už se blížil k Damašku, tu ho náhle obliblo z nebe světlo. Padl na zem a uslyšel, že k němu mluví nějaký hlas: „Šavle, Šavle, proč mě pronásleduješ?“ Zeptal se: „Kdo jsi, pane?“ Ten odpověděl: „Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ“. To již i muži, kteří jej doprovázeli, „stáli neschopni slova.“ (Sk 9,3-5) Šavel vstal, oči otevřené, „ale nic neviděl.“ Tak se stalo, že „tři dny zůstal slepý“ …(Sk 9,9) Ve městě se jej ujal „učedník“ jménem Ananiáš, který věděl, s kým má anebo bude mít tu čest se seznámit. I vložil ruce nad svého protivníka, Šavel znovu nabyl zraku a prošel duchovní proměnou, a jak píše autor Skutků, „hned se dal pokřtít“. (Sk 9,18)

Když se dozvěděli o Šavlově obrácení Židé, rozhodli se, že jej zabijí. Hlídali jej ve dne v noci, a nakonec ho učedníci v hloubce noční tmy spustili v koši z hradeb, aby mohl opustit Damašek. Jeden z věrných, Barnabáš, který ho bude později provázet na cestách, jej neprodleně představil apoštolům v Jeruzalémě. A klíčových postav bylo najednou třináct a Šavel se stal jedním z apoštolů, kteří defilují i dnes na pražském orloji. Lukášovy Skutky apoštolů k tomu dodávají, že „v této době měla církev pokoj v celém Judsku.“ (Sk 9,31)
K další klíčové události došlo v Césareji. Tam „žil jeden člověk, jmenoval se Kornélius, setník takzvané Italské čety. Byl zbožný a bohabojný“, (Sk 10,2) a jak se dovídáme, i jeho rodina poskytovala chudákům hojné almužny. Byl to první pohan, který měl být pokřtěn. Dostal totiž „shůry“ pokyn, aby povolal „jistého Šimona, kterému říkají Petr“. Současně se dostalo „vidění“ Petrovi. Ten spatřil ve své vizi „nebe otevřené a jak se snáší dolů nějaká nádoba. Podobalo se to velkému prostěradlu spouštěnému za čtyři cípy na zem. Uvnitř byli všichni možní čtvernožci, dále zvířata, co se plazí po zemi a létaví ptáci. (Sk 10,11.12) Zatímco předák, ba první papež církve přemýšlel, co má toto vidění znamenat, dorazili poslové od Kornelia, který, jak bylo řečeno, by rád „vyslechl od tebe poučení“. I vydali se muži na cestu. Petr pochopil, co bylo oběma vizemi řečeno. „Jak víte, Židovi není dovoleno, aby se stýkal s nežidem, nebo aby k němu přišel. Ale mne Bůh poučil, že nesmím nikoho nazývat poskvrněným nebo nečistým.“ „Teď opravdu chápu, že Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě je mu milý ten, kdo se ho bojí a koná, co je správné.“ (Sk 10,28; 10,34.35) I pokřtili Kornelia a jeho blízké.

A nyní se již pomalu dostáváme za hranice textu, který kdysi sepisoval evangelista Lukáš. Neboť je na čase, abychom si zopakovali cesty jeho věrných, jejich trápení a smrt. Všichni, až na Jana, který stál pod Kristovým křížem, totiž zemřeli násilnou smrtí. A tak i svým životním finálem vydali svědectví světu. První, koho popravili, byl Janův bratr Jakub. Jak se dočítáme, „král Herodes začal zle zakročovat proti některým členům církevní obce“, a Janova bratra Jakuba dal popravit mečem. Když viděl, že se to Židům líbí, dal zatknout také Petra. Byly právě velikonoce.“(Sk 12,1-3) I když ho dal hlídat čtyřnásobnými strážemi po čtyřech vojácích, jak se dočítáme, v noci „zazářilo světlo“, anděl zbavil vězně okovů a vyvedl jej do města. Tento výjev inspiroval později nejednoho z malířů, mimo jiné i Raffaela, který vložil tuto scénu do freskové malby ve vatikánských chodbách. Co se Heroda týče, šlo o Heroda Agrippu I., který byl vnukem Heroda Velikého, za něhož se narodil Kristus. Události, o nichž nyní hovoříme, se odehrály v letech 41 až 44 po Kristu.

JAKUB STARŠÍ

Jakubovi, kterého tehdy popravili, se říkávalo Jakub Starší nebo Větší. (Jacobus Maior). Byl to syn Zebedeův a bratr miláčka Páně, Jana. Oba patřívali kdysi k zavedené rybářské firmě u Genezaretského jezera. Tady si je vyzvedl Kristus při „náboru“ učedníků své teologické fakulty na samém počátku. Že si jej oblíbil Ježíš, pochopíme, vzpomeneme-li, že u kruciálních událostí byli oba Zebedeovi synové, Jakub i Jan a také Petr. Stalo se tak při Ježíšově Proměně, při smrtelné úzkosti v Getsemanské zahradě, ale také při prvním zázraku, při oživení mrtvé dívky. Janovi i jeho bratru Jakubovi se říkalo „synové hromu“, protože byli výbušné a prchlivé povahy.

Dnes uctívají jeho ostatky ve španělském poutním městě Santiagu de Compostella. I když chrám vznikl na místě dávného křesťanského pohřebiště, nemáme po ruce žádné dokumenty, z nichž by vyplývalo, že Jakub v tamních končinách skutečně působil, a že by tu byl dokonce pochován. Jen podle některých legend tomu prý tak bylo, a do Santiaga jej údajně po smrti přenesli jeho učedníci. Zvěst sama pochází až ze 7. a 9.století, a zejména mezi 12. a 15. stoletím si jej vybrali tamní křesťané jako ochránce víry proti Maurům. V Oxfordském slovníku svatých se ovšem dočítáme, že relikvie Jakuba a některých dalších apoštolů se nacházely ve městě Mérida, v kostele P. Marie. Tak či onak do Santiaga putují zástupy, které se shromažďují v centru Paříže. Odtud jsou odvozovány i symboly tohoto apoštola: poutnický klobouk, mušle nebo tykev na vodu, mošna a ovšem nástroj umučení, kterým, jak víme, byl meč.

JAKUB MLADŠÍ

či Menší, se často nazýval „bratrem Páně“. Pocházel ovšem, jak se uvádí, z pokrevních příbuzných Panny Marie, jako syn Marie a Kleofáše Alfeových. Bratry měl celkem tři, a patřil mezi ně Šimon, Juda a Josef Spravedlivý. Pozoruhodná na Jakubu Menším byla údajně nesmírná podoba s Ježíšem. Proto mnozí malíři malovali na scéně Poslední večeře tohoto Jakuba jako tvář velice blízkou obličeji Ježíšovu. A dost možná, že si tyto dvě postavy pletli i osobnosti židovské velerady a strážní. Proto slíbil Jidáš, že pravého Ježíše před zatýkáním políbí, aby jej identifikoval před přicházející mocí. V každém případě tento Jakub patřil mezi postavy, které viděly vzkříšeného Ježíše, a stal se také prvním jeruzalémským biskupem. Takže po návratu ze svých misijních cest mu podával zprávu i svatý Pavel, o němž bude ještě řeč.

Jeho konec byl jako u ostatních apoštolů, tragický – svrhli jej totiž se střechy, z cimbuří chrámu, kamenovali ho a kdosi jej valchářskou holí, tvarovanou jako plochá pálka, „udeřil … do hlavy tak, že jeho mozek se všecek vylil“. Tak se praví v takzvané Zlaté legendě (Legenda aurea), pocházející přibližně z roku 1298. Od té doby jej, jako atribut, provází valchářský sochor, (i na pražském orloji), ale také atributy biskupů – roucho, berla a mitra. Sanhedrin, jinak velerada, jej odsoudila údajně roku 62 nebo 63 ke smrti ukamenováním. Jak jinak – stalo se tak na popud velekněze Annáše II., který byl synem velekněze téhož jména, který inscenoval proces Ježíšův. Jeho matka, jak se traduje, stála na Kalvárii pod Křížem s Janem a Pannou Marií.
Mimochodem se traduje, že antiochijský biskup, svatý Ignác, chtěl cestovat do Jeruzaléma jen proto, aby spatřil tohoto muže, a učinil si představu o podobě Krista. Krátce před smrtí napsal jednu z epištol, v níž nás přes vzdálenost věků učí, že víra bez skutků je mrtvá.

JAN

jinak „miláček Páně“, patří mezi čtvero evangelistů a pochází z téže Zebedeovy rodiny, jako jeho bratr Jakub, řečený Větší. Ten jediný neprchl od soudu a kříže, které potkaly Ježíše jako prvního a snad právě proto zemřel smrtí zcela přirozenou. Osobních lekcí mu třeba nebylo. Jak jsme se konečně dočetli v evangeliích, právě jemu byla určena – a právě s kříže, Ježíšova slova, jichž bylo proneseno nemnoho. Janovi byla určena prosba, aby se ujal péče o Ježíšovu matku. Což se prý také stalo, a oba dožili v Efezu, Jan dokonce požehnaného věku.

Jan patřil k trojici nejdůvěryhodnějších apoštolů, kteří byli svědky uzdravení Jairovy dcery, Proměnění Páně, a úzkosti v getsemanské zahradě.Jemu, i bratru Jakubovi byla přidělena přezdívka „synové hromu“. Neboť oba dva si přáli, aby nebeský oheň sežehl Samaritány, kteří odmítli přijmout Krista. Oba dva také, aniž měli představu, o čem Ježíš hovořil, byli ochotni pít z „kalicha utrpení“. Jan nám zanechal své nejvznešenější z evangelií a údajně mu náleží i Zjevení sv.Jana, k němuž mělo dojít na ostrově Patmos. I když stylem a obsahem mnozí znalci o autorství Apokalypsy pochybují. Co se evangelií týče, u něj nacházíme nejvíce epitet a přirovnání. Janovi se stal Ježíš Světlem i Životem. Při Poslední večeři spočíval na hrudi Ježíšově, což je pozice, kterou respektovali snad všichni tvůrci této scény. Proto pro nás není obtížné určit na výtvarném díle právě jeho postavu.

Jan byl jedním z prvních, kdo se setkali se zmrtvýchvstalým Ježíšem, byl při snímání s kříže, a též byl u smrtelného lůžka Panny Marie a u jejího nanebevzetí. Na všech těchto inspiračních scénách, které byly mnohokrát zobrazeny, se tedy setkáme právě s apoštolem a evangelistou Janem.
Jan hodně vytrpěl za Domiciánova císařství. V Efezu byl veleknězem Dianina chrámu dokonce donucen vypít kalich s jedem, který mu pranic neuškodil a je tedy zobrazován s kalichem, v němž se tyčí had. Navíc jej údajně ponořili do vařícího oleje, který Janovi právě tak neublížil – a první z Dürerových listů zobrazuje právě tuto scénu. A protože sepsal své evangelium s královskou vznešeností, bývá, co by evangelista, symbolizován i orlem. Jan se tedy stal patronem teologů, spisovatelů a všech, kdož se podílejí na tvorbě knih.

Obrázky nazarénské školy pro tisk upravila Olga Janíčková.

Zdroj: Autor: PhDr. Slavomír Ravik, Olga Janíčková