Já na bráchu, brácha na mě – povídka

Autorka článku: Simona Monyová „Co se děje? Navštíví nás papež?“ zastihl mě Komik, jak rejdím štětkou na čištění lahví ve škvíře za sporákem. „Něco mnohem horšího,“ odvětila jsem klidně. Podařilo se mi vyšťárat kus plesnivé špagety a jeden seschlý hranolek, což mě náramně uspokojilo. Aspoň jsem si neotlačila kolena nadarmo. „Přijde snad moje matka?“ vyzvídal. „Ne, moje sestra.“

„To vyjde na stejno,“ děl Komik, svlékl sako a odtáhl rohovou lavici ode zdi. Moje sestra Můra má oči i na spodním lemu sukně. Když od nás odcházela naposled, lakonicky poznamenala: „Za prádelníkem máte několik špinavých ponožek. Žádná se ovšem nehodí do páru,“ čímž osvětlila záhadu bermudského trojúhelníku v naší rodině. Do té doby jsem nedokázala pochopit, proč nikdy nejsem schopna zkompletovat ponožky poté, co je vytáhnu ze sušičky.
„Mám sundat i lustr?“ volal manžel z pokoje.
„Jsou tam mrtvolky much?“
„Jen tři! A hodně malé.“
„Sundej ho!“ nařídila jsem, blaženě v sobě živíc představu, že tentokrát sestra nenajde na kráse našeho bytu ani manželství jedinou pihu.
„A vezmi si čistou košili a ponožky,“ dodala jsem pro jistotu.

Můra zazvonila přesně v půl šesté. V závěsu za ní vhopkal do předsíně švagr Ťunťa, který sám o sobě není zas tak špatný chlap, ale s mojí sestrou tvoří tandem přímo zničující.
„Ahoj,“ objala jsem sestru i švagra a nabídla jim trepky.
„Děkuju, ale to je zbytečné,“ zavrtěla Můra hlavou. „Neseme si vlastní. Člověk se tak aspoň vyvaruje plísňovým infekcím chodidel,“ dokázala mi zkazit náladu během několika sekund. Na tohle byla expert odjakživa.
„Tak pojďte dál, večeře bude za okamžik,“ nutila jsem se do vřelé pohostinnosti.
„Ještě ne. Nejdřív bychom vám rádi něco ukázali,“ zamrkal Ťunťa poťouchle.

Před domem stálo auto. Nové auto. Nebylo pochyb, kdo je jeho majitelem.
„Jestli chcete, tak vás svezu kolem bloku,“ velkoryse nabídl.
„Ne, díky. Už jsem autem párkrát jela.“
„Já bych se svezl rád!“ zvolal Andílek, který je dodnes schopen za hodinovou jízdu autem prodat milující rodiče do otroctví a navrch přihodit svoje nové kolo.
„Jen pojď,“ svolil švagr, „ale prvně si očisti boty.“

Tak se stalo, že ze sestřina nového vozu měl vrcholný zážitek nejen Andílek, ale i já. Poprvé v životě jsem totiž spatřila svého syna, jak si myje boty. A řeknu vám, byla to hotová symfonie.
„To filé je na másle?“ otázala se Můra při večeři.
„Hmm,“ přitakala jsem, netušíc odkud vítr věje.
„Kdybys koupila obyčejnou tresku a udělala ji na margarínu, ušetřila bys. A brzy byste si taky mohli koupit nové auto. Zbytečně rozhazuješ,“ poučila mě.
„Nepotřebujeme nové auto,“ namítla jsem.
„Jen se nedělej. Všimla jsem si, jak jsi zezelenala závistí, když jsi našeho oplíka uviděla.“
„To byl jen odlesk té odporně brčálové metalízy,“ zašklebila jsem se a uraženě odkráčela vařit kafe.

Z pokoje se ozývalo výskání dvouletého Odlitka.
„Neměl bys ho takhle vyhazovat do výšky, když je po večeři,“ kdo ví proč jsem švagra varovala. Synáček se skvěle bavil.
Švagr postavil Odlitka na zem, skočil na všechny čtyři a předváděl psa. Potom opičku, papouška, kočku a kuře. Vola imitovat nemusel.

„Ťunťa miluje děti,“ rozněžňovala se sestra, což švagra vybičovalo k dalším kreacím. Štěkal z předsíně, z koupelny, mňoukal z komory, vrkal z balkonu a zpitomnělý Odlitek s brekem hledal všechna ta zvířátka, která se před ním stále schovávala.
Zuřila jsem. Odlitek byl jediný člen rodiny, z kterého si švagr – podpantofláč troufl dělat pitomce. A já to nebohé dítě ani nedokážu bránit! Proč jsem Odlitka raději nenechala, aby se povedenému strýčkovi vyblinkal do klína? Vždyť to letadýlko a vyhazování nad hlavu se hošánkovi tolik líbilo!
„Frr!“ prskal švagr, mohutně mával dlaněmi a uslzenému Odlitkovi se smíchem vysvětlil, že ptáček opět uletěl.
„Nelži mýmu bráchovi!“ nevydržel to Andílek.
„To není lež, to je jen legrace,“ zachichotala se Můra.
„Jak pro koho,“ zasyčel Andílek a odešel z místnosti. Byla jsem na něho pyšná, bohužel jen do té doby, než mě sestra upozornila, že z takhle drzého a vzpurného děcka by měla žaludeční vředy natotata.
Andílek se přiřítil zpět s křikem: „Strejdo! Strejdo! Nějakej chlápek klečí pod tvým autem a v ruce má veliký kladivo!“
Nevidět to na vlastní oči, sotva bych kdy uvěřila, že můj rachitický švagr je schopen vyvinout takovou rychlost. V mžiku byl u výtahu a už nás popoháněl: „Dělejte, honem! Než se dohrabeme dolů může být z našeho nového vozu vrak!“
„Jo, to asi jo. Myslím, že tam ten chlápek dával bombu,“ přitakal Andílek.
„Bombu?!“ zaječela sestra a nahlas si opakovala telefonní čísla rychlé záchranné služby, hasičů a policie.
Jedovatě zelený opel stál na svém místě, široko daleko ani živáčka. Švagr si klekl a po čtyřech lezl kolem auta. Potěšující bylo, že neštěkal ani nevydával žádné jiné zvířecí zvuky.
„Nic tam není,“ zvedl se a oprášil si kolena. „Určitě jsi tady někoho viděl?“ obrátil se na Andílka.
„Jo, určitě,“ kývl Andílek. Švagr zalehl do prachu a sunul se po břiše pod vůz.
„Možná to bylo to auto vedle, teď si nejsem tak úplně jistej,“ dodal Andílek a v očích mu zajiskřilo. Pochopila jsem. Nebyla to lež, jen taková malá legrace…

Autor: Simona Monyová, Foto: Internet