Jak se do lesa volá … – povídka

Autorka článku: Irena Fuchsová Moc dobře jsem věděla, co budu dělat po maturitě. Měla jsem totiž svůj životní plán. Žádná vysoká škola. Odjedu do Anglie, zdokonalím se v angličtině, a až se vrátím, vyberu si zaměstnání!

Po dvou letech, s mým vzhledem, zkušenostmi a hlavně perfektní angličtinou, se o mě firmy doslova rvaly a já si vybírala. V jedné firmě mě přijímal sám Velký šéf. Trochu mi vadilo, že je starý, mohlo mu být kolem čtyřicítky, ale když jsem si všimla, jakým pohledem po mně kouká, napadlo mě, že bych si mohla odškrtnout dva důležité body ve svém životním plánu najednou. Zaměstnání i svatbu.

A tak jsem nastoupila u Velkého šéfa. Potřeboval moji angličtinu na každém kroku, začal mě brát na pracovní obědy a večeře s obchodními partnery, a za pár týdnů potřeboval moji angličtinu i v noci…

Rozvádět se nechtěl, ale já věděla, co chci. Když jednou ráno přišel do kanceláře, ležela jsem na zemi. Omdlela jsem, víte? Vrhl se ke mně a začal mě zvedat, já pomalu přicházela k sobě, odvedl mě na toaletu, a já ˝zvracela˝…

˝Promiň, miláčku…˝ řekla jsem tiše, když jsem za chvíli vyšla ven. ˝Promiň. Dávám výpověď. Odcházím z tvého života. Už mě nikdy neuvidíš. Nikdy po tobě nic nebudu chtít. Ani já, ani tvoje dítě.˝

Za měsíc byl rozvedený a za další měsíc jsme se vzali. Po svatbě jsme letěli na svatební cestu do Dominikánské republiky, a když jsme se vrátili, začala jsem ˝krvácet˝. Šla jsem ke známému gynekologovi a ten mi v zájmu mého zdraví ˝musel˝ udělat potrat, musel! Můj staroušek manžílek moji nevinnou lež spolkl jako malinu a koupil mi kousek od Václavského náměstí malý byt, abych měla kde odpočívat, když chodím po nákupech a on má náročné jednání…

Začala jsem žít nádherný, pohodlný život zajištěné vdané paní, přesně takový, jaký jsem si naplánovala ve svém životním plánu. Co na tom, že jsem svého starouška nemilovala? K čemu by mi byla láska, kdybych si nemohla koupit poslední model kabelky, kožichu či bot? K ničemu!

Jednou za rok jsem starouška trochu vyhecovala a zahrála si na těhuli, pak jsem ˝o to˝ přišla, zhroutila jsem se a staroušek mě zanášel dary. Věřili byste, že jsem takhle prožila nádherných dvacet let? Nevadilo mi, že nemám dítě. Na co? On přece děti má. Když se rozvedl, bylo holce patnáct a klukovi třináct. Nevím, co s nimi je, protože jsem mu ještě před svatbou zakázala o nich přede mnou mluvit!

Mohl by už umřít, napadlo mě, když mu bylo šedesát. Mně bylo čtyřicet a chtěla jsem cestovat po celém světě, ale on nechtěl, i když měl plno peněz, pořád pracoval, byl otravný tou svou energií, byl otravný, když přišel večer domů a já na něho musela koukat, ležet vedle něho, proboha, šedesátiletý staroušek, a pořád mě tak strašně miluje, už dvacet let mě miluje! Jak z toho ven? Jak? A pak jsem se jednou v noci probudila a on nebyl doma! Zajásala jsem. Konečně ho to kleplo a já budu šťastná a bohatá vdova! Zavolala jsem mu, ale nebral mi to. A tak jsem znovu usnula. Kolem deváté jsem se probudila, pečlivě se nalíčila a oblékla, znovu jsem mu zavolala, opět to nebral, hurá! a když jsem chtěla odjet do jeho firmy, abych zjistila, co se děje, přijel jeho právník, pan Holata, se kterým jsem šla občas na oběd, abych mu podepsala nějaké smlouvy, které jsem nikdy nečetla, proč by to dělala, proboha, číst nějaké složité smlouvy, začal na mě mluvit a já vůbec nechápala, co mi říká, a když jsem to konečně pochopila, bylo mi jasné, že nejenom já, ale i můj staroušek měl svůj životní plán a moc dobře věděl, co chce a šel si za tím stejně tvrdě jako já.

Podal žádost o rozvod a vrátil se ke své šedesátileté manželce a ke svým dvěma dětem a šesti vnoučatům. Vrátil se k nim i se svým obrovským majetkem, protože já jsem mu svými podpisy v průběhu let mnohokrát potvrdila, že mi v případě rozvodu stačí jenom ten malý byt, který mi před lety koupil a jinak od něho nechci nic, vůbec nic, nic, nic…

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet
Tato povídka vyšla v březnu 2009 v týdeníku CLAUDIA