Je jaro, zahrada volá – a vnuk má nohu číslo 47

Autor: Petr Chalupa Myslím, že každý zahrádkář mi dá za pravdu, že po zimě je již pěkně ˝vyhladovělý˝ , už, už, aby zanořil ruce do hlíny (tedy správně do půdy). Ta letošní zima nebyla zrovna mírná a nějak nechce svou vládu definitivně odevzdat. Asi se inspiruje našimi vládními představiteli, našimi volenými zástupci na všech úrovních.

Sluníčko občas vysvitne, krásné dívky a ženy poodhalí nožky, svléknou kabáty, ale vzápětí je zase šmourno, deštivo, větrno a nepříjemně chladno. Agrotechnické lhůty vytištěné na barevných sáčcích osiva všeho druhu se jeví jako nedostižná fikce. Ještě semínka mrkve, petržele lze do půdy zapravit, ale jinak je nutné čekat, až půda oschne a nebude se mazlavě lepit a obalovat boty až olověně ztěžknou.

Také tělesná schránka zahrádkáře je po zimních měsících lehce zchátralá a mně osobně se to jeví tak, že každým dalším rokem více a více. A to nás čeká uhrabávání na podzim zryté půdy a tvorba záhonů, práce to veskrze otravná. Záda si přijdou na své a mé obratle bederní páteře na pozici LS 5, 4 hlasitě protestují.

Lidové pořekadlo praví, že ˝Dej krávě do dížky a ona ti dá do držky˝, což jistě neznamená, že vám nafackuje, ale že budete mít užitek z jejího mlíčka. I půda na zahradě chce své. Musí se ˝nakrmit˝ stejně jako ta kravička. Chce to prostě kompost, nebo lépe hnůj. Tento konečný produkt látkové výměny třeba zrovna těch kraviček, je pro zahrádkáře něco jako mana nebeská nebo řečeno mluvou gurmána alespoň růžový kaviár.

Od své známé jsem dostal typ k jeho získání. Jeho vlastník byl velmi ochotný pán, ale problém nastal ve chvíli, kdy jsem se dozvěděl, že má zrovna naloženo. Nešlo nic odkládat a tak jsem se během hodinky vypravil, abych štědrého dárce navigoval na svojí zahrádku. Naše zahradní kolonie má příšerný terén, kterým by šlo až k zahrádce dojet. Všechno bylo rozmoklé a tak nezbylo, než hnůj složit daleko od zahrádky na trávu.

Na další den jsem poprosil a zaktivizoval svého vnoučka. Tedy vnoučka a půl hlavy vyššího nežli jsem sám s nohou o velikosti čísla bot 47. Jen díky jeho mladé a neopotřebované tělesné schránce jsme to v neděli asi během tří hodin zvládli. Poprchávalo, hnůj byl mastný, těžký a zdálo se mi, že jsme oba obaleni těmi kravskými výkaly od hlavy až k patě. A jak tak odvezených koleček přibývalo, tak někde u dvacítky jsme se vzájemně s vnukem shodli, že asi bude lépe to gymnázium dokončit. Protože manuální práce, jako případná další varianta obživy, se mu jako výhodná moc nejevila. A oba jsme byli rádi, že akci HNžJ máme za sebou. A zítra má prý již svítit sluníčko.

ALE se sluníčkem vystrkují své pomyslné klíčky, lístky a květy i ženy všeho věku. To tak na jaře bývá. Jenže já jezdím na zahrádku a zpět domů městským autobusem, co nabírá studentky gymnázia a pedagogické školy. A to je pro starého psa trýzeň a potěšení zároveň. Děvčátka a slečny štěbetají jako když se vyženou housátka na pastvu. Chovají se nenuceně, chichotají se bez zábran a to nechci popisovat ty jejich nahá bříška, a zadečky, někdy do poloviny odhalené. Ách jóó.

Když vystoupí, autobus ztichne a já mohu přemýšlet, co mne dnes na zahrádce čeká. Těším se na to rozkvetení. Těším se až dám do půdy velké bílé fazole. Jsou bílé, oblé a hladkékrindy pindy, připomínají mi ty bříška, no fuj, že se nestydím

Tak si raději na chvíli sednu na lavičku a pozoruji včelky jak se namáhají, nožičky obalené pylem tak, že skoro vrávorají. Vedle na vysoké třešni šílí kosák, jakoby chtěl všem oznámit, že je tady také. Zlatý šíp slunce se odráží z hladiny napršené vody v sudu a odtud si to namířil přímo do mých očí. Opravdu se kochám a jsem vděčný za každé nadýchnutí. Jaro je opravdu úžasné.

Autor: Petr Chalupa, Foto: Petr Chalupa