Kdepak ty, ptáčku, místo máš – povídka

Autorka článku: Irena Fuchsová Už vím kde, ptáčku, místo máš ˝Tak co tomu říkáš?˝ Sice jsem na svoji kamarádku koukala nedočkavě a čekala, co řekne, ale vlastně mi to bylo srdečně jedno! Právě jsem jí řekla, že se chceme s Rudou po maturitě vzít! Jsem zamilovaná! A nejenom, že já jsem zamilovaná do Rudy, ale Ruda, nejkrásnější kluk ze školy, je zamilovaný do mě!

Nedočkavě jsem do ní drcla, ale Jana pořád mlčela. V tu chvíli se mi v hlavě rozsvítilo.
˝Ty žárlíš?! Ty máš vztek, že si ze všech holek vybral zrovna mě!˝
Zaťukala si na čelo a ušklíbla se.
˝Přesně to jsem si myslela, Edito! Že si budeš myslet, že žárlím! Chceš opravdu říct, co si myslím? Chceš? Nikdy bych si takhle krásného kluka nevzala! Nikdy! Protože bych se celý život bála, že mi ho některá odtáhne, nebo že mi bude nevěrný, protože takového chlapa, milá Edito, takového chlapa ženské na pokoji nenechají!˝

Mlčela jsem. Bylo mi osmnáct a byla jsem zamilovaná. Poprvé a na celý život! Že se Rudovi, kterého milovaly všechny holky z gymnázia, líbím, toho jsem si vůbec nevšimla. Nikdy by mě totiž nenapadlo, že si vybere zrovna mě!
Co na mně bylo? Nic. Hubená jsem byla, vlasy jako liška, učesat se nedaly, kroutily se mi kolem hlavy, pihy na nose, oči jsem měla velké jako sova… Taková jsem byla! Jiná než ostatní. Strašná!
Ruda mohl mít každou, na kterou se podíval. Když mi holky ze třídy řekly, že po mně kouká, myslela jsem si, že si dělají legraci, a když jsem si toho všimla také, začala jsem se mu vyhýbat. Přiváděl mě do rozpaků! Jen jsem ho uviděla, už jsem zrudla a dovedete si představit, jak vypadá zrzavá holka, když zrudne!
Ale on kolem mě kroužil v čím dál menších kruzích, a když mi jednou zastoupil cestu u šaten, přestala jsem dýchat. Koukal na mě tak… já nevím, jak bych to popsala! Jako když se bojí, co řeknu.

˝Edito, já už nemůžu. Nespím. Nejím. Dneska v noci jsem stál před vaším domem a koukal do tvého okna. Páté okno od okapové roury. Třetí od střechy. Druhé odzdola. Sedmé od kraje baráku. Zhasla jsi přesně o půlnoci. Čekal jsem do půl jedné a pak jsem šel domů. Stejně jsem neusnul. Já…˝
Vztáhl ke mně ruku a pohladil mi vlasy. Ucukla jsem.
˝Neboj se mě! Já nic nechci! Tohle mi stačí. A pak ještě něco… Edito, já to musím vědět! Musím! Prosím tě, řekni mi, chceš se mnou chodit?˝

Mlčela jsem. Srdce mi strašně tlouklo. Říkala jsem si, přece musí slyšet, jak mi tluče, a když někomu takhle strašně tluče srdce, tak je přece jasné, že odpověď je ANO! Ale on asi nic neslyšel, protože na mě pořád koukal, jako když se bojí, co řeknu, tak jsem přikývla, on si oddychl, a strašně krásně se usmál, znovu mi pohladil vlasy a pak jsme se vzali za ruce a pak jsme se políbili. Jenom tak lehce. Jako děti. Bylo to krásné…
˝Edito! Jsi na mě naštvaná, co?˝ Teď do mě pro změnu drcla Jana. ˝Neměla jsem ti nic říkat. Ale říkaly jsme si s holkama, že s ním budeš mít peklo! To ti snad můžu říct, ne? Nemyslím si to jenom já!˝

Měsíc jsme se vodili za ruce a pořád jsme se líbali jako děti. Pak jsme hledali místa, kde budeme sami. A když jsme je našli, seděli jsme vedle sebe, tiskli se na sebe, povídali si a líbali se. Už ne jako děti, ale Ruda si nikdy nedovolil nic, co bych nechtěla. Viděl, že jsem vystrašená a byl na mě dlouho hodný, až jsem si později někdy přála, aby už tak hodný nebyl…
Odmaturovali jsme, udělali přijímačky na vysoké školy a koncem června jsme měli svatbu, na kterou přišla celá škola! Během prázdnin jsme si zařídili byt mé babičky, která nás nechala u sebe přihlásit a odstěhovala se na chalupu, a v říjnu jsme nastoupili do školy…
Myslíte, že vám popisuju příběh loňských maturantů? Ale kdepak! Chcete vědět, ve kterém roce se tohle všechno stalo? V minulém století! V roce 1960!

Letos s Rudou slavíme neuvěřitelných čtyřicet osm let společného života! Máme dceru a syna, oba už mají své rodiny, máme čtyři vnoučata, jsme v důchodu. Žijeme spolu spokojeně a šťastně a žili jsme tak celý život! Ano! Ruda mě pořád miluje a já pořád miluju Rudu.
Jednu vadu naše láska má. Jednu jedinou. Celý život žárlím. Moje nejlepší kamarádka Jana, která mi šla v roce 1960 za svědka, měla pravdu.
Celý život se bojím, že mi ho některá odtáhne, nebo se od někoho dozvím, že mi byl nevěrný! Věděla jsem, že takového chlapa, jako je můj Ruda, ženské na pokoji nenechají! Byl krásný, galantní, usměvavý, chytrý. Ženy ho milovaly a on je miloval také. Říkal, že na ženy je spolehnutí, jsou pracovité, cílevědomé, a když jsou ještě k tomu chytré a krásné, je takové pracovní propojení bez chyby.

˝Miláčku, ale za to můžeš ty! Když mám doma takovou krásu, nemůžeš po mně chtít, abych se v práci koukal na šeredu! Navíc, chytrá a krásná žena je nejdokonalejší spojení, jaké si můžu představit! Jinak bych si tě nevzal, lásko!˝
To mi říkal, když jsem se ho někdy ptala, proč se v práci obklopuje samými ženami. Všimla jsem si toho nejenom já, mluvili o tom i naši známí, přátelé, příbuzní. Ale Ruda se smál a tak jsem mlčela a užírala se.
Nemohla jsem mu dělat žárlivé scény! Věděla jsem, že bych ho urazila! Nemohla jsem mu totiž nic vytknout! A nikdy jsem mu na nic nepřišla, i když jsem kolem něho mnohokrát nastražila nesčíslně pastí! Nikdy se do žádné nechytil. Nikdy se ke mně nedonesl sebemenší drb, že by si s některou něco začal! Nikdy!

Možná si řeknete, proč tedy žárlila? Copak to nechápete? Trápila jsem se tou strašnou nejistotou! Dělá to tak šikovně, že nikdy nikdo nic nepozná? Vybírá si takové ženy, které mlčí jako hrob a nikdy nikomu neprozradí, že s mým krásným Rudou něco měly? Je opravdu na zasedání? Na služební cestě? Sedí teď opravdu v autě a jede na druhý konec republiky? Co dělá sám doma, když jsem s dětmi celé prázdniny na chalupě a on za námi, spokojený a šťastný, každý pátek přijíždí?
Věříte, že jsem si někdy dokonce přála, aby se už na něho konečně něco provalilo a já mu mohla do očí vykřičet svoji nejistotu, svůj strach, svou bolest?
˝Jsi mi nevěrný! Konečně to vím! Konečně ses prozradil! Konečně!˝
Když jsme oba odešli do důchodu, trochu se mi ulevilo. Pomáhali jsme dětem s vnoučaty, projeli kus světa, dali do pořádku chalupu a ve chvíli, kdy jsem konečně začala cítit v srdci klid, začalo všechno znovu.
˝Potřebují mě, Edito. Prý jim bude stačit půl roku. Jarmilka šla na mateřskou, ale chce se brzy vrátit. Chodil bych tam dvakrát třikrát v týdnu…˝
Ozvali se mu z firmy, kde pracoval jako ekonomický ředitel než odešel do důchodu. Jarmilka ho zastoupila. Zaučoval ji do její funkce dva měsíce, a protože si vybral jako vždy výbornou kolegyni, perfektně v jeho práci pokračovala.
˝Všechno tam šlape, Edito! Odpoledne mě budeš mít doma! Půl roku to vydržíme! A pak si uděláme cestu kolem světa! Lodí, co říkáš? Uděláme si svatební cestu! Nebudeme čekat, až spolu budeme padesát let! Uděláme si svatební cestu příští rok!˝
A tak začal chodit do práce a já znovu začala žárlit. Bylo to ještě horší než dřív. Bylo to nejhorší! I když jsem měla spoustu zájmů a přátel a neseděla jsem doma- byla jsem proti Rudovi v nevýhodě. On byl pořád krásný muž, ale já byla stárnoucí žena.

Jednou jsem se za ním do firmy vypravila. Byl na obědě, tak jsem si sedla v hale, ani jsem se nešla ohlásit k recepci. Když se konečně objevil ve dveřích, nebyl sám. Šla s ním krásná, štíhlá blondýnka. Ruda si nevšiml, že tam sedím a já na něho nezavolala. Přešli kolem a u schodů, kousek ode mě, se zastavili.
˝Alenko, chtěl jsem vám něco říct… už dlouho vám to chci říct…˝
Strnula jsem. Proboha! Snad nebudu ve svých pětašedesáti svědkem flirtování svého muže?! Chtěla jsem vstát a odejít, ale nohy mě neposlechly…
Odporně krásná Alenka se na něho tázavě podívala, koketně zamrkala a můj, stejně odporně krásný muž, zrozpačitěl.
˝Jak bych vám to řekl, Alenko… Všiml jsem si toho hned první den, co jsem nastoupil…˝
Skoro jsem nedýchala. Co když ji pozve na schůzku? Přede mnou? Sedím dva metry od nich! Co budu dělat?! Jak s tím budu žít? Jak se budu tvářit, až se Ruda odpoledne vrátí domů? Alenka se usmívala a můj manžel konečně promluvil.
˝Podtéká záchod! Na pánech! V prvním poschodí. A vy, Alenko, máte na starosti údržbu budovy. To je strašná ztráta, Alenko! Vím, o čem mluvím! U nás na chalupě…˝

Šli pomalu do schodů a já vytančila ven z budovy, jakoby mi bylo dvacet! Moje celoživotní žárlivost konečně zmizela!
Ti dva mezitím vešli do jeho kanceláře a sotva za sebou zavřeli dveře, žíznivě se objali.
˝Rudýnku… ty jsi geniální,˝ vydechla mezi polibky krásná Alenka a Rudýnek skromně zavrtěl hlavou.
˝Jenom bystrozraký, miláčku, jenom bystrozraký…˝

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet
Povídka je z knihy Ireny Fuchsové, KDYŽ ŽENA PROSÍ O POTRAT