Můj život změnil inzerát – povídka

Autorka článku: Maura „Ukončím vaše beznadějné vztahy. Zn.: elegantně a levně.˝. Nad tímto inzerátem jsem vrtěla hlavou. Nicméně ho vytiskli v mém oblíbeném pátečním časopisu. Pokrčila jsem rameny. Lidé se živí všelijak, pomyslela jsem si a ani jsem si ho nezaškrtla. Já mám vztah poměrně zaběhnutý, stabilizovaný a bezkonfliktní. Ale stejně

Bylo krásné jarní sobotní ráno. Jídelna se zalévala sluncem a já si konečně dopřávala po rušném týdnu trochu ticha a klidu. Už večer, než jsem šla spát, jsem se zařekla, že nebudu myslet na práci. Na konflikty a na jiné každodenní nepříjemnosti. V tom totiž vidím filozofii.
„Není možné na to nemyslet,“ řekl mi kolega, když jsem se mu s mou zásadou svěřila. Jsem experimentátorka, a proto všechno zkouším. Pomocí meditací, pomocí navozování si šťastných pocitů a jinými metodami, jen abych se zbavila tísnivých vztahů bez utkvělých myšlenek. Vida, už se zase upínám na události v práci, pomyslela jsem si, hned pryč od takových myšlenek, hned.
Popíjela jsem ranní kávu po doušcích a opět jsem se vrátila, nějak automaticky, k tomu inzerátu. Ten člověk, který nabízel elegantní řešení beznadějných vztahů, mne začal zajímat. Inzerát byl stručný. Zřejmě nepotřebuje velkou reklamu, uvažovala jsem. Asi bude odborníkem na mezilidské a milostné vztahy. Ušetří lidem mnoho nedorozumění, konfliktů, neschopnosti se rozejít. Je to takový osvoboditel, pomyslela jsem si. Dopila jsem kávu a otevřela okno. Ranní chladný vzduch pronikl bytem a ze zahrady se ozval ptačí zpěv.

Co budu teď dělat? Honza je asi na chalupě a nepozval mne. I tentokrát se na mne vykašlal a já doufám, že je tam sám, pomyslela jsem si.
Babička mi vždycky kladla na srdce svou zkušenost. Naštěstí jsem se tím moc neřídila, jinak bych neměla ani ten polovičatý vztah.
„Nikomu nevěř. Podívej se na našeho dědu. Jsme spolu od mládí a taky podlehnul.“
„A tebe to babi mrzí, viď.“
„Ani už ne. Hlavně, že se zase vrátil.“
„A ty sis nikoho pak nehledala? Komu bys mohla věřit a kdo by tě miloval?“
„Jsou všichni stejní a my jsme na sebe byli zvyklí, víš, děvenko. A to jako láska.“
„Ale není to láska,“ řekla jsem. Měla jsem tehdy o ní představu.
„Čert ví, co je láska,“ řekla babička.
Nebýt toho hloupého inzerátu, tak bych nad tím teď tak nepřemýšlela.

Co by se stalo, kdybych se za Honzou prostě rozjela, že se mi po něm stýská, objala ho a strávila s ním sobotu? Jenomže, je to daleko skoro sto kilometrů a třeba tam zrovna nebude. Jezdí se sousedem na ryby. Možná na chatě ani není, ale někde u potoka.
Zapnula jsem počítač. Přišla nějaká zajímavá pošta? No, ne. Píše mi kamarádka Sylva, že se rozchází s přítelem. Hrozně to bolí, ale náš vztah vyprchal. Najednou, jako bublinky ze šampusu. No, asi to nebude tak zlé, když ji v této souvislosti přišla myšlenka na šampus. Přelétla jsem očima zprávy na seznamu.cz a dýchla na mne realita. Ne, tak tohle nebude nic pro mne, pomyslela jsem si. Dnes strávím den romanticky. Třeba Honza zavolá. Třeba se vrátí z chalupy a budeme večer spolu.

Je to vůbec normální, abychom trávili všechny víkendy každý zvlášť? A jak by mi naopak bylo, kdyby někdo od rána do večera se kolem mne točil a neponechal mi žádné soukromí? Na to nejsem zvyklá.
Moje úvahy přerušilo zazvonění mobilu. Honza!
„Ahoj, jak se má moje kráska? Už ses vyspala?“
„Ahoj, Honzo, zrovna jsem přemýšlela, že za tebou pojedu.“
Několik vteřin jsem cítila, že se zarazil, ale zase jsem to zařadila mezi utkvělé, bezpředmětné myšlenky.
„Nemusíš, je to daleko a už od rána byla na dálnici zácpa. Já se za tebou večer zastavím, když mi to vyjde.“
„A proč by ti to nevyšlo?“
„Ale, nechci nic slibovat, kdyby se něco stalo mimořádného. Potom bys zase měla řeči, víš, drahoušku?“
„To bych měla,“ zasmála jsem se a ukončili hovor. Něco mi tu nesedí, ale nebudu si kazit den. Je lepší, když člověk nic neví a ono to samo přejde. Moje podezření nemá asi reálný základ.
Dala jsem si ještě jedno kafe a zapálila cigaretu.

Můj pokus upadnout do bezmyšlenkového stavu, selhal. A klid mne začal podivně rušit. Pustila jsem si rádio a myslela na svůj poslední rok. V práci to nestálo za nic. Šéf je po rozvodu. Má problémy a nezvládá je. Honza má stále nějaké výmluvy, jen aby se mohl věnovat těm svým koníčkům a zábavám. Zavolá jen někdy. Dřív jsem mu volávala každý den, ale od té doby, co vynalezli mobily, dostávám zprávy druhu: Volaný účastník je právě nedostupný. Zavolejte později.

A roky běží. Už spolu tak žijeme deset let.
Zatímco rádio zvesela hraje, mou hlavou táhnou chmurné, neodbytné myšlenky. Co když jsme už se svým vztahem za zenitem a já nemám co dalšího očekávat, než stereotyp a jeho vůli, zda se ozve sám a nechá vypnutý mobil? Zvláštní, že mně tohle dřív nenapadlo. Jsem si jistá, pokračuji ve svých úvahách, že by vztah mezi dvěma lidmi, měl žít a měl by být naplněný city. Jaképak jsou to city, když se o mě nestará, je mu jedno, co dělám celý týden a když si chci promluvit o nějakém problému, tak začne vykládat těch o svých? Je nás vztah ještě nadějný anebo beznadějný?

Moje nálada se zhoršuje, ale hned si dávám naději. Snad to ještě nebude tak zlé. Ale kdo to vyhodnotí? Jsem ještě poměrně mladá a atraktivní. Proč bych se měla utápět v něčem, co nemá budoucnost, když bych mohla najít někoho, kdo se mnou půjde až do stáří? Honza je můj milenec. Ale přítel? To je otázka. Copak opravdový přítel se stále vymlouvá, nezeptá se třeba celý týden, jak se mám, co dělám a tak?
„Ale to je normální,“ řekla přítelkyně Lucie. Tak se chovají skoro všichni. Nakonec, o čem by si s námi povídali? Mají jiné zájmy.“
„Ale moji rodiče si vystačili sami celý život.“
„Byla jiná doba, pochop.“
„Nechápu. Myslím, že je to pořád stejné. Buď se lidé mají rádi a projevují si to běžným způsobem anebo jsou prostě spolu, ze svých potřeb a pak se chovají jako přátelé se sexuálním návykem jeden na druhého. Něco mi v těch vztazích chybí.“
Čas pomalu utíká a já jsem ještě v županu. Začínají na mne doléhat úvahy, kterým jsem dřív nedávala prostor. Ještě včera a ráno mne nenapadlo, až do četby inzerátu, že bych se s Honzou rozešla. Ale teď začínám dávat prostor i této eventualitě. Zůstanu nějakou dobu sama. Najdu si třeba i jiné zaměstnání, začnu znovu, od nuly. Nic se mi nestane. Zkusím to. Musím to zkusit. Znovu jsem volala Honzovi. Jasně, má vypnutý mobil, pomyslela jsem si, když se mi zase ozvalo: „Volaný účastník je nedostupný. Volejte později.“
Vzala jsem do ruky časopis a nalistovala jsem si stránku, a které byl vytištěn ten inzerát. Jasně, že tam bylo číslo mobilu. Zvedlo mi to náladu, protože teď se mohu rozhodovat kdykoliv, vždycky mám šanci zavolat a poradit se. Třeba je to zkušený psycholog v důchodu, který chce pomáhat lidem anebo nějaký člověk, který tímto způsobem navazuje známosti se ženami. V každém případě, je to pro mne východisko a já se nemám čím trápit.
Sbalila jsem časopis a uklidila jídelnu. Pak jsem si porovnala knihy v knihovně, vlezla do vany a pustila si hudbu. Ta klidně plula koupelnou a mne se zase vrátil klid a mír do duše.
Z idyly mne vyrušilo zazvonění mobilu. Rychle jsem na sebe hodila župan a přijala hovor.
„Dášo, máš dnes čas? Mohla bych za tebou přijít?“
„Jasně, Jani, dáme si kafe. Máš nějaký problém?“
„Ale jen si chci s tebou pokecat, nic víc.“
„Tak jo, těším se.“
Vítaná návštěva. Moje nejlepší kamarádka. Proberu to s ní a uvidíme. Třeba na něco přijdeme.
Honza určitě zavolá a večer strávím s ním. Jaképak chmury v tom krásném sobotním dni.
Neuběhla dlouhá doba a Jana zvonila dole u vrátek. Objaly jsme se a strčila mi do ruky dárek.
„Jsem tak ráda, že tě konečně vidím,“ řekla a já ji vedla do domu.
„Sedni si a můžeme si vykládat celé odpoledne.“
Ohlédla se kolem.
„Máš to tu hezké. Pěkně ses zařídila. Jo, když jsou peníze, tak jde všechno.“
„Nebylo to zase tak drahé.“
Usedly jsme do křesel.

„Chceš kafe?“
„Za chvíli, Dášo. Než jsem za tebou šla, tak jsem si jedno dala.“
Sedly jsme si naproti sobě a zapálily si cigarety.
„Já jsem ti celá nesvá,“ řekla Jana.
„Já taky,“ přiznala jsem se.
Obě jsme se odmlčely, jako bychom vážily každé slovo, které vypustíme z úst. Nedá se nic vzít zpátky a tady jde asi o víc, než o ženské tlachy.
„Nemáš tam nějakou hudbu?“ vytrhla mne z myšlenek.
„Ano, jistě.“
Vybrala jsem jedno CD a pustila zvuk.
„Teď, jak se udělalo hezky, Karel je věčně v čudu a já koukám doma. Jezdí na kole s kamarádem. Prý.“
„Jsem na tom stejně,“ řekla jsem.
„V zimě jsem mu byla dobrá. Ale já si chci taky užívat.“
„Můžeme, ne?“
„A kam může ženská jít sama? Do lesa? Tam tě může tak leda někdo přepadnout. A řekni, Dášo, bavilo by tě to chodit sama kde po hradech a zámcích? Nebo sedět v kavárně? A v nejhorším případě doma?“
„Tak jsem uvažovala, Jani, že buď Honzu dotlačím k manželství anebo se s ním rozejdu. Ale spíš to druhé. Mám pocit, že náš vztah nějak přežil. A mě nebaví, abychom se jen miliskovali. Jsme obě ve věku, kdy potřebujeme pevné zázemí.“
„Umíš si dnes, po čtyřicítce, představit žít v manželství a mít ho doma nasáčkovaného každý den?“

Zamyslela jsem se.
„Víš,“ pokračovala Jana,“ obě jsme studovaly na universitě a asi jsme zmeškaly dobu, kdy jsme si mohly založit rodinu. Dnes máme sice kariéru, ale jsme samy. Chlapi nás mají jen do postele.“
„To je hodně tvrdé,“ řekla jsem.
„Nám to vyhovuje. Nemusíme se o nic starat. Oni se sami obstarají, protože ruku na srdce, o manželství nestojí a pro nás je asi pozdě o něm uvažovat,“ řekl Dáša a klepla nacvičeným pohybem popel z cigarety do popelníku
„Ale jak z toho ven?“ dala jsem k lepšímu řečnickou otázku.
„Je to těžký. Když budou souhlasit, uvrtáme si je do smrti, když ne, čeká nás ještě větší osamělost, než dosud. Kde chceš ve svém věku hledat nějakého chlapa, který by alespoň vyhovoval běžným požadavkům? Každý z nich má něco za sebou a bůh ví, co jsou zač. Když jsou rozvedený, tak pokračují ve svých chybách, když svobodní, mají všelijaké zvyky. A ty naše alespoň známe.“
Jana má pravdu, pomyslela jsem si a strčila do pusy čokoládový bonbon z dózy.
„Ještě ráno jsem byla taková radikální, ale když přemýšlím o tom, co jsi řekla, musím ti dát za pravdu. Třeba Honza mne určitě má rád. Má své chyby, ale také přednosti. Sice mi s ničím nepomůže, ale taky mi nepřidělává žádné starosti. A myslím, že je věrný.“
„Karel je podobný, jen chce, abych ho obletovala, když je marod. To zná cestu za mnou poslepu.“

Obě jsme se rozesmály.
„Něco ti ukážu,“ řekla jsem a šla do jídelny pro časopis. Nalistovala jsem stránku, na které byl vytištěný inzerát, který mne dnes tak vyprovokoval k přemýšlení.
„No, to bude asi nějaký psycholog v důchodě,“řekla Jana zamyšleně.
„Jasně, taky jsem na to tak myslela,“ řekla jsem.
„Je to zajímavý. Ale já pochybuji, že naše vztahy jsou beznadějné. Třeba se s tím dá ještě něco dělat. Tohle by byla krajní možnost. Ale rozhodně si to opíšu, i ten kontakt. Kdyby náhodou.“
Jana vyndala zápisník a pečlivě si opsala text inzerátu i telefon.
„Víš, napadá mne, že chyba je i na naší straně,“ řekla jsem.
„Jak to myslíš?“ zeptala se Dáša.
„Promluvíme s nimi. Upřímně a otevřeně. Zahájíme jednání o uzavření manželství a uvidíme. Třeba se něco zajímavého přitom dozvíme,“ navrhla jsem řešení.
„A co když nám to začnou vymlouvat?“ namítla Jana.
„Neboj, Jani, v každém případě budeme vědět, na čem jsme.“
„No, to určitě.“
Jana odešla spokojená a já její pocit sdílela. Pokud skutečně seberu veškerou odvahu a promluvím s Honzou otevřeně, pak přestanu mít pochybnosti a skončí to kličkování, které zavání sobectvím jak z mé, tak i z jeho strany. Nezbývá nic jiného, než čekat, až se mi ozve. Proč by se neozval? Volat mu už raději nebudu, aby si nemyslel, že jsem strávila celý den čekáním na něho. V každém případě musím mít jasno. Jestli to půjde ještě nějakou dobu tak dál, budu mít čím dál větší problém. Náš vztah začne opravdu vážně mizet do nenávratna a i když je to fajn mít nezávazné vztahy, právě to se obrátí pro mě. Nebudu moci říct nic, než ahoj, protože jsem toho všeho spoluviníkem.

Moje úvahy přerušil mobil. Myslela jsem, že Honza, ale byla to jeho matka.
„Dášenko, není u vás Honza?“ zeptala se.
„Ne, mluvila jsem s ním ráno, ale telefon je od té doby nedostupný.“
„Mám takový strach, on se mi vůbec neozval a slíbil, že zavolá.“
„Je na chatě,“ řekla jsem.
„Na chatě? Tam je naše Lucie s manželem. Honza se tam neukázal.“
Její hlas se vystrašeně třásl. A já dostala také strach. Úplně mne to sevřelo, až se mi udělalo špatně.
„A není někde s tím svým přítelem, co s ním jezdí a ryby?“
„Nemám na něho mobil a ani nevím, kde bydlí. Ten Honza mne opravdu už štve. Dělá si, co chce. Měli byste uvažovat už o svatbě, Dášo. Vždyť tohle není v pořádku, že tak žijete.“
„Já to vím.“
„Víš co? Sedni do auta a přijeď. Pomůžeš mi se zahrádkou a promluvíme si.“
Docela jsem to uvítala. Kdyby se s Honzou něco stalo, určitě by se to už jeho rodina dozvěděla. Jeho matka je na něho naštvaná, protože by ho chtěla mít pod dohledem a na mě taky, protože si ho neumím přitáhnout. Určitě bude o tom řeč. A pro mne – vítaná.

Čekala na mne s bábovkou a vonící kávou se skořicí.
„Už volal, prý měl vybitý mobil. V hospodě mu ho nabili. Já jsem ti prožila ale hrůzu. Tak je to v pořádku, můžeš mu zavolat.“
„Ať zavolá on mně,“ řekla jsem. Přejela mne udiveným pohledem.
„No, děvče. Asi je nejvyšší čas, abyste se nějak rozhodli a rozhoupali. Jestli jsou vaše vztahy v pořádku, pak vám nic nebrání, abyste se konečně vzali. Já vím, já vím, není to módě, ale zatím nikdo nic lepšího nevymyslel, než párové manželství, děvče. Mysli na pozdější roky. Jste na sebe zvyklí a nemysli si, i ty máš své dobré a špatné stránky. Oba se musíte obrousit, jeden o druhého. Jste ještě poměrně mladí, ale přijdou horší doby, kdy si budete potřebovat rozumět, ale pak zjistíte, že vám chybí společná řeč.“
Vzala jsem mobil do ruky.
„Neradím ti špatně. Mám tě ráda, Dášo a neumím si představit, že by Honza měl jinou. Zvykla jsem si na tebe a snad ty na mne taky. U nás ti nikdo neublíží.“
„Já vím.“
„Máš sice krásné vzdělání, ale jsi také člověk, jsi žena, a i když jste už na dítě staří, můžete žít jeden pro druhého a to je také krásné. Věř tomu, Dášo. Tak mu zavolej, ať zbytečně nejezdí za tebou domů.“
Chvíli to zvonilo.
„Bednařík, prosím.“
„Honzo, já jsem u tvé matky. Počkám tu na tebe.“
„Jo? To je fajn. Přivezu dva pstruhy. Pochutnáme si na nich na zahradě.“
„Tak jo, jeď opatrně.“
Ruka s mobilem mi klesla do klína.
„Já jsem ráno uvažovala o rozchodu,“ řekla jsem.
„Nedivím se,“ odpověděla Honzova maminka a utírala prach na knihách.
„Ale pak se to všechno nějak začalo otvírat a uvědomila jsem si spoustu věcí.“
„Jakých?“
„Třeba to, že jsme zapomněli, jak je důležité soužití mezi blízkými lidmi. Jakoby nás tato doba hnala do osobní uzavřenosti a strachu to změnit.“
„Máš pravdu. Za našich dob málokterá uvažovala, že by se nevdala. Ale také málokterá dělala kariéru. Ta osamělost je daň za úspěch.“
„A co myslíš, že je nejlepší?“
„Když je chlap rozumný a uznalý, nedělá si z ženy jen služku a milenku, ale dokáže se do ní vcítit. Pochopí, že je jiná doba a nenapodobuje něco, co už dávno neplatí pro vztahy mezi muži a ženami. Každý musí couvnout trochu ze svého, ale každý taky musí přidat něco svého. Jinak to nejde. Je to o otevřenosti. Lidi neumí spolu lidsky mluvit. Mají strach, aby se ta malá jistota neproměnila ve velkou nejistotu. Ale věř, děvče, některá pravidla platí i v této době.“
„Asi máš pravdu.“
„Je v tom i lenost. Nic vás vlastně nežene do toho, abyste se vzali a vytvořili domácnost. Ty máš dost peněz, on má dost peněz. Po této stránce jste nezávislí. Ale co city? Musíte hodně mluvit o lásce, o tom, co vás spojuje a ne co vás rozděluje, má milá. Je to jednoduché.“
Chvíli jsme spolu pracovaly na zahradě. Jakmile se ochladilo, vrátily jsme se do domu.
„Večeři chystat nebudu, když má Honza ty pstruhy.“
Kolem půl sedmé jsme uslyšely Honzovo auto.
„Pojď mu naproti,“ vybídla mne. Honza vylezl s auta a usmál se na nás.
„Tak, a je po sobotě. Dnes jsem si uspokojil své lovecké pudy a zítra vás obě zvu na pěkný výlet. Co říkáte?“
„Jeďte sami. Já mám práci na zahradě.“
Až v neděli večer jsem sebrala odvahu, abych si s ním promluvila o našem vztahu. Mlčel a poslouchal mne.
„Tak dobře, vezmeme se,“ řekl on.
„Aby měl náš vztah smysl,“ řekla jsem.
Po této dohodě jsem přemýšlela, čeho se zříkám a co mi to přinese nového. Honza ležel na pohovce a díval se na televizi. Šla jsem si uvařit kávu a sedla si do křesla blízko něho. Vzala jsem ho za ruku a on mi ji lehce stisknul. Budeme mít co dělat, abychom se, i po těch deseti letech naší známosti, opravdu sblížili.

Autor: Maura, Foto: Internet