Důchodce a duchovní život – Cíl života

Autor článku: František Benda Otázka co je cílem života napadne časem snad každého. Různá náboženství nebo filosofie mají zpravidla pohotově odpověď, která je ale poplatná jejich přesvědčení, takže hned na první pohled na ní poznáme, že rozhodně není průkazná, že se spíš jedná o ono příslovečné přání, které je otcem myšlenky. Nestranný, nezaujatý pohled se v ní nenachází.

Než se smíříme s myšlenkou, že vyčerpávající odpověď zřejmě nezná nikdo (a hned tak zřejmě znát nebude), není od věci podívat se, co všechno bylo jako řešení zatím vymyšleno.
Cíl může mít podle jednoduché představy pouze něco, co bylo vytvořeno za určitým účelem. Bylo by tedy výhodné znát, kdy a kým to bylo vytvořeno, aby se s odstupem času dalo posoudit, jak se záměr vyvedl. Dostáváme se tak na začátek problému, který se ukazuje daleko složitější než původně položená otázka. Je nutno si uvědomit, že se zde ocitáme na velmi tenkém ledě, neboť uspokojivé odpovědi nebyly zatím navzdory usilovné snaze formulovány ani v náznaku. To ale nikomu nebrání, aby si vytvořil sám svou vlastní, třeba naivní teorii, neboť nechat tento problém ležet zcela bez povšimnutí stranou se nevyplatí.

Vědecká teorie se samozřejmě okamžitě vytasí s Velkým třeskem, kdežto příznivci upřednostňující stvoření, se odvolají na Bibli, jmenovitě na její začátek, tj. První knihu Mojžíšovu, zvanou Genesis.
Zvídavou mysl to nemůže v žádném případě uspokojit, neboť se hned vynoří znepokojující další otázky, jako proč k tomu došlo a proč právě tehdy, co bylo předtím a podobně. Ale budiž; otázka zní co je cílem života a ne jak vznikl.

Pohlédneme-li na současný svět očima evolucionisty, tj. zastánce postupného vývoje, shledáme, že život se údajně zvolna rozvíjel z nepatrných, spíš náhodných začátků, ale jmenovitě v posledních letech nabývá na síle až neudržitelné a nezvládnutelné. Takové pochody nejsou v přírodě ojedinělé a všechny mají víceméně stejnou chmurnou perspektivu: organismus se rozmnoží natolik, že posléze sám sebe zahubí.
Do těchto evolucionistických představ se znepokojivě vnucuje fakt, že řada fyzikálních konstant, určujících podmínky nám známého vzniku a vývoje v prostředí vesmírných objektů, které se vůči sobě jinak chovají zcela zřejmě naprosto nemilosrdně, byla obdivuhodně nastavena tak, aby tento náš život mohl nejen vzniknout, ale i zdárně pokračovat, a to bez ohledu na jeho vnitřní strukturu nebo na závěr, ke kterému se postupně dopracuje. Na tento případ je ale samozřejmě možno se dívat i tak, že v našich podmínkách vznikl právě jen ten způsob života, který těmi konstantami byl podmíněn a umožněn, ale i to je neméně obdivuhodné.

Kreacionisté jsou zastánci představy o stvoření světa jakýmsi prvním Hybatelem, to je tím, kdo uvedl jednotlivé části do pohybu (neboť vše se pohybuje: atomy rotují, my dýcháme a podřizujeme se přírodnímu koloběhu a kolem nás ve Vesmíru ani jedna částečka chvilku neposedí – vše kmitá, otáčí se nebo se alespoň pohybuje po kuželosečkách). Je to představa příjemně jednoduchá; zatímco u evolucionistů se každá částečka rozvíjí tak říkajíc na vlastní pěst, kreacionisté se se vším obracejí na velkého Původce: prosí ho o další pokrok a vyčítají mu případné nezdary. Jeho proklamované sliby o pozdější úspěšnosti vyzněly zatím naprázdno a navíc se sám Tvůrce několikrát rozhořčil natolik, že se rozhodl částečně nebo zcela své dílo zničit. Život to naštěstí dokázal přežít.

Do této představy se nepříjemně vkrádá fakt, že některé události byly dávno před svým vznikem předpovězeny některými tzv. osvícenými osobnostmi, což připomíná ne právě vítanou možnost determinismu.

V čem je tedy cíl života? V čem je vůbec smysl Cesty? Dost často se stává, že lidé někam vyrazí ani ne tak proto, aby se někam přepravili (což bývá motivováno tím, že tam mají nějakou práci), jako spíš pro cestování samo. Cíl přináší zážitek pouze jeden: to, co se tam nachází. Cestování je však od samého počátku naplněno zajímavými zážitky, často zcela neočekávanými. Takže si můžeme pro svá uvažování o další cestě vybrat: buď kam nebo jak.

Dosažením cíle cesta končit nemusí. Nejsme-li dostatečně nasyceni, vyhledáme si cíl další a vše začne nanovo, nebo je dosažený cíl vlastně začátkem nějaké cesty další, kvůli které jsme se k němu vlastně vydali.
Kdosi vyslovil myšlenku, že ˝život je proto, aby byl˝. Konečného důvodu se zřejmě nedopátráme, a ani to vlastně není tak důležité. Co je důležité, je nakolik vnímáme prostředí, kterým procházíme, a jestli své kroky zaměřujeme takovým směrem, který může prospět našemu poznání. Neboť panuje přesvědčení, že dobře prožívaná cesta si nás už povede sama.
Závěr co je cílem života si tedy musí učinit každý sám, podle toho, k čemu se ve svém životě myšlenkově dobral. K dispozici toho mnoho nemá – vlastně pouze dvě výchozí možnosti (pokud nevytvoří nějakou ještě jinou, vlastní). To se může zdát málo, nebo naopak chaoticky mnoho. Pak nezáleží ani tak na tom, kam se dojde, jako spíš jestli byly jednotlivé kroky poznávání k sobě přiřazovány v harmonickém sledu.

Autor: František Benda, Foto: Internet