Důchodce a duchovní život – Kritika

Autor článku: František Benda Každá teorie, ať už vznikla kdekoli nebo kdykoli, musí počítat s tím, že bude podrobena zdrcující kritice těch, kteří se zabývají podobnými problémy, ale kráčejí po jiných cestách. Vyjadřuje se to příměrem mělkého vodního toku, přes který je umožněno se dostat na druhou stranu přeskakováním po mnoha náhodně poházených kamenech, vyčnívajících nad hladinu. Některé jsou širší a bezpečnější, jiné naopak. Lze nalézt cestu jednodušší, ale zdlouhavou, ale také kratší, vyžadující ovšem větší námahu. Ať už ta, či jiné, všechny nakonec ke druhému břehu dovedou.

Náš svět se nám představuje jako téměř nekonečně a bez omezení provázaný konglomerát nejrůznějších možností, ve kterém lze nalézt téměř souvislou vazbu rozličných, libovolných cest, které lze celkem realisticky obhajovat. A stále se objevují nové a nové. Některé zazáří svou vnitřní harmonií a přitažlivostí, takže na sebe strhnou pozornost mnoha sympatizantů, jiné se ale pouze nějaký čas jakž takž drží nad vodou, aby posléze zanikly ve vlnobití dějin.

Příměry s vodou jsou v takových případech dost často používané. Duchovní směry, které se snaží sahat co nejhlouběji, často směřují k představě naprosté prázdnoty, ve které všechny konstrukce buď končí, nebo naopak berou svůj počátek. Pak se používá představy naprosto klidné, zrcadlu podobné vodní hladiny, která může být narušena libovolným podnětem, který na ní vyvolá vlny. Z nich pak každá, i ta sebemenší, vstupuje do světa reality, a tím i konečnosti, neboť má velikost, směr a rychlost, což ji jednoznačně odlišuje od jejího okolí a současně ji uvádí do nové dimenze, nazývané život. Sice se znovu a znovu poukazuje na to, že základ je vlastně stejný, jak u vlny, tak u nepohnuté hladiny, ale reálně, tj. ˝zde a nyní˝ uvažující rozum se s tím jaksi ne a ne smířit. Mnohem přístupnější se mu zdá vžívat se do situace živé vlny než do hladiny zdánlivě bez života.

V hluboké propasti prázdnoty je vše stejné – pokud se nezvlní, neprobudí se k životu, nelze nic rozlišovat. Různost nastává teprve později. V nultém stadiu lze nanejvýš pouze předvídat, kam se vývoj
pohne. Moderní věda ale už i v tomto směru dosáhla pozoruhodného pokroku. Např. ve fyzice byla řada zatím neznámých jevů nejdříve logicky předvídána nebo ve svých parametrech vypočítána, načež někdy pak trvalo i dost dlouho, než se nový fakt podařilo skutečně dokázat.

Předvídat, věštit nebo se jen chystat na budoucí události je podstatně jednodušší než je posléze, až se uskuteční, opravdu prožívat. To už je pak jiná píseň. Pouhá představa je rozevlátá, ne vždy logicky sevřená, vyhovující pouze okamžité náladě. V realitě pak jde už o přesné vyjádření, které znamená konec všemu snění. V duchovním životě jde o věc obzvláště ožehavou. Na cestě k Bohu se doporučuje vzdávat se všech možných světských vazeb a mířit k nicotě, k prázdnu. Pataňdžali učí: ˝Jóga je zastavení změn mysli˝ a mistr Eckhart obdobně říká: ˝Do mysli, která se zklidní, vstupuje Bůh˝. Potud teorie. Praxe do ní ovšem vnáší ještě jiný rozměr, a to ten vtíravější. Fyziologický život má své neústupné požadavky, které se s duchovním zaměřením někdy poněkud kříží. Věčný problém.

Takové rozpory samozřejmě neunikly lidové tvořivosti, takže se s nimi vypořádávala po svém. Což se děje neměnně až do našich dob.
Duchovní život je v podstatě ve svých požadavcích velmi přísný. Když prázdnota, tak prázdnota bez čehokoli. Když ticho, tak ani hlásku. To zvolit má odvahu jen málokdo, neboť na mnoho neúspěchů narážejí i ti, kdo to myslí skutečně vážně. Ostatní se snaží získat nějaké ústupky, které by jim usnadnily život. Lehce rozladěné rádio přece také ještě únosně hraje, a hlasateli, i když si šlape na jazyk, je přece jen docela dobře rozumět. Dostat se ke stu procentům účinnosti se zdá nedosažitelné – my ostatně vůbec žijeme v jakési průměrnosti, spokojujíce se.

Vypráví se takovýto příběh. Starý bráhman se svým žákem putovali Indií. Potravu si vyžebrávali a konali dobré skutky. Cesta je ale zavedla do oblasti lesů, kde bylo málo vesnic, takže začali strádat hladem. Na jednom místě však naštěstí narazili na dřevorubce, kterého požádali o něco k snědku. Ten ochotně rozvázal svoji mošnu a nabídl jim to málo, co měl – pár moučných placek. Žák se ale s upjatou starostlivostí zeptal, nebylo-li k jejich výrobě použito vajec, neboť ta má jeho mistr rituálně zakázaná. Moudrý mistr však prohlásil: ˝Teď není čas na malichernosti˝ a s chutí pojedl.

Lid obecný se nebrání náboženství v jakýchkoli jeho podobách; celkem ochotně je přijímá, ale má své vlastní představy, a tak si předpisy upravuje podle svého. Není to sice v důsledku zcela přesně to pravé, ale výhodnější se mu zdá vybrat si v tom pomyslném brodu kameny na první pohled pro něj bezpečné a schůdné. Jestliže někdo spěchá, nechť skáče jinudy.

Autor: František Benda, Foto: Internet