Důchodce a duchovní život – Svátky jara

Autor článku: František Benda Z někdejších pohanských svátků, vztahujících se k pravidelně se opakujícím proměnám přírody, se do dnešních dob zachovaly jmenovitě Vánoce a Velikonoce. Vánoce nejsou tak bouřlivé – panuje v nich tichá pohoda a naděje, že co přežilo do dnešních dnů, jistě se dočká i teplejšího počasí a nového rozkvětu. Slunovrat to alespoň slibuje.

Vánoce jsou neodmyslitelně spojeny s předpokládaným narozením Ježíška. I to spadá do tiché zimní pohody. Ježíšek je malý a bezmocný, takže se můžeme honosit svou nadřazeností a zahrnovat ho dary. Ještě ale zatím po nás nic nechce, tak proč se vzrušovat?

O Velikonocích je to jiné. Příroda kypí novým životem, který otevírá dalekosáhlé možnosti. Nejde už jen o nadějné přísliby, ale přímo o začátek tolik očekávaných dějů. Pro hloubavého člověka je to vhodná příležitost k zamyšlení, kam takový bouřlivý vývoj může vést. Pozajímat se nejen o současné příležitosti ke společenskému vyžití, ale snažit se s nimi uvědomit si duchovní pozadí, které je za nimi skryto. Pak může do našich myslí vstoupit vzpomínka na osobnost Ježíše Krista, tentokrát ale ožehavější, hlouběji se vtiskující do našich představ. Z Ježíška se stal Ježíš, a ani zdaleka už není bezmocný. Sice nad námi nevládne vše umožňující světskou mocí, ale je dokonce mnohem silnější. Má moc zcela se nás zmocnit tím, že zažehne plamen svého učení v našich srdcích, takže je přijmeme sami, dobrovolně a radostně. Vyzývá nás totiž, abychom svůj život vzali do svých vlastních rukou a sami se starali o svou spásu. Slibuje při tom sice všelikou pomoc, ale iniciativa musí vyjít od nás, stejně jako další průběžné plnění předložených předsevzetí.

Pro velkou část lidí jsou Velikonoce pouze vítanou příležitostí získat navíc jeden den volna, který se dá tak snadno příjemně strávit. Že bychom měli využít příležitosti a obrátit se ve svých myšlenkách do sebe, je stále méně populární, pokud na to někdo vůbec vzpomene a přistoupí.

Měli bychom si však připomenout, že kdysi, velmi dávno, se v Betlémě narodil člověk, v dospělosti veřejně hlásající na tu dobu neslýchaná pravidla pro světský život: pokoru, ctnost, lásku k bližnímu, neulpívání na světských vazbách a podobně. A to vše požadoval plnit ne toliko v skrytu myšlenek, pouze jako jakési tiché, ideální zaměření, nýbrž vnášet je do praktického života. Choval se i jinak podezřele: místo aby o svých vznešených ideálech přesvědčoval tehdejší vládce, kteří by pak mohli dále prostřednictvím patřičných nařízení státního aparátu vhodně působit na poddaný lid, stýkal se neodpustitelně s vrstvami, považovanými za nízké, ba nejnižší – s celníky, prostitutkami, žebráky a malomocnými.

Trnem v oku mu pak byli okázalí vykladači Písma, zbohatlíci, lichváři a pokrytci. Zcela zjevně nezvolil právě diplomatickou cestu. I když ale bylo jeho dílo později mnoha způsoby zneužito, tomu, kdo je náležitě pochopil, je jasné o co jde, a může v něm dál postupovat už samostatně.

Jakkoli se o jeho životě mnoho neví, což je dodnes pramenem dohadů a pochybností, je paradoxní to, že zatímco jiní náboženští hlasatelé jsou historií oblékáni do královských hávů a jsou jim přičítány mnohé zásluhy, představa Krista je už od jeho chudobného a ne příliš důstojného narození spojena s neokázalým životem, z dnešního pohledu vlastně životem bezdomovce a žebráka, odkázaného na milosrdenství lidí, kteří na tom byli poněkud lépe. To jsou vlastnosti, které v tehdejší době nebylo o velkých osobnostech obvyklé vymýšlet – a přece svým charismatem a vnitřním nábojem svého učení dokázal za pár let svého působení zvrátit chod všeobecného myšlení. Nezaniklo dokonce ani za krutého pronásledování pozdějších vyznavačů. Jeho myšlenky se ujaly natolik, že daly vznik církvi, která na mnoho let určovala v některých zemích jejich dějiny.

Jeho vyznavači čekali s nadějí jeho návrat po tisíci letech. Marně. Jejich touhy nenaplnilo ani druhé tisíciletí. Ostatně je nepředstavitelné, že i kdyby nakrásně přišel již dnes, že by se mu podařilo cokoli změnit. Patrně by nebyl znovu ukřižován – spíš by jeho hlas zcela zanikl ve všeobecné vřavě.
Problematické čekání na Krista ale není vůbec nutné. Své srdce mu může otevřít kdokoli, kdekoli a kdykoli. Čím skrytější tento akt bude, tím blíže má ke svému naplnění.

To vše se týká Krista současného, přesněji řečeno pomyslného, pouze představovaného, známého vlastně jen z jeho principů, které se mu podařilo za krátkou dobu svého působení sdělit. Málokdo si však současně s tím připomene tragedii mladého muže, který s otevřeným srdcem odmykal brány ke svému Bohu tím, že kázal potřebu lásky, milosrdenství a odpuštění. Podal tím další důkaz o obtížnosti soužití ducha a hmoty; hmota naléhá a požaduje okamžitý zisk, který však záhy zaniká, vytlačen jsa dalšími hmotnými potřebami, kdežto duch je sice věčný, ale ve světě hmoty se nemá na čem uchytit, takže je zanedbáván, pokud není zcela odložen stranou.

Hmotné hodnoty se nabízejí na každém kroku, pročež se zdají být prvořadé. Navíc jsou úzce spojeny s řadou příjemných zážitků, stále lačně vyhledávaných a opakovaných. Duchovní hodnoty jsou naprotitomu přístupny převážně cestou odříkání a usebrání, když už ne přímo modlitbou. Do toho se chce málokomu, a navíc mnoho lidí nemá ni tušení, že cosi takového vůbec existuje. Naštěstí probleskuje i současným hektickým varem tu a tam etika, která má k duchovnu přece jen blíže než ryze konzumní život. Není proto nutno uzavírat se do osamělosti klášterních zdí, kde je to pak samozřejmě snazší – i do běžného života je možno zařadit mnohé z duchovních požadavků.

Z Velikonoc tedy nemusí zůstat jen svátek jara, oživený pronásledováním děvčat pro pár pestrých kraslic. I člověk zcela nenábožensky smýšlející se může zamyslet nad Křížovou cestou, která připomíná poslední, strastiplnou cestu Kristovu na Golgotu, kde bylo jeho utrpení završeno ukřižováním. Co se asi odehrávalo v mysli muže, kterého ještě před několika málo dny vítaly nadšené zástupy, aby pak vzápětí byly vystřídány nenávistně syčící lůzou, volající po jeho smrti? Jak se vyrovnával s náhlým pádem svého poselství lásky do propasti zášti a krutého utrpení? Jak my procházíme svými neúspěchy, které nejsou ani zdaleka tak kruté? Máme v něčem duchovní oporu?

Kdeže jsou Vánoce s radovánkami kolem jesliček. Velikonoce pro nás mohou znamenat výzvu pohlédnout sami na sebe do duchovního zrcadla a nalézt v něm svou skutečnou tvář.

Autor: František Benda, Foto: Internet