Důchodce a duchovní život – Věříme

Autor článku: František Benda Věříme, věříme, věříme. Nebo snad něco i víme? Ale kdež; vše, o čem jsme přesvědčeni, že víme, je buď průměr možností nebo vysoká pravděpodobnost, pokud se nejedná pouze o naše vroucí přání. Někdo snadno namítne, že přece dvě a dvě jsou čtyři – tady není čemu nevěřit. Každý si to přece umí snadno přepočítat. – Dvě a dvě – ale co?

Pokud by se jednalo např. o jablka, pak je přece každé jinak velké. Zkuste čtyři různá jablka rozdělit mezi dva malé sourozence, a oni vás už poučí; sečítáme-li dva a dva kusy čehokoliv, předpokládáme (a tedy i věříme), že jsou co do velikosti (případně dalších ukazatelů) naprosto stejné. Kdo to ale dokáže zajistit? Nebo jsme snad opravdu přesvědčeni, že všichni strávníci v závodní jídelně dostávají přesně stejnou porci?

Žijeme v dalekosáhlé a všepronikající průměrnosti – kdybychom trvali na detailech, nikam bychom nedospěli. Důsledkem toho je, že vlastně vůbec nic nevíme zcela přesně. Spokojujeme se s průměrnými hodnotami a docela dobře nám to vyhovuje. Spokojeně s nimi přežíváme.
Domnívá se někdo, že snad zná přesný obvod nějakého ostrova? Změřit jej na mapě je příliš hrubé a zavádějící. Je nutno zajet na místo vyzbrojeni potřebnými pomůckami. I zde ale bude důležité čím a jak budeme měřit. Stačí-li nám vzdálenost odkrokovat, dočkáme se různých výsledků mezi sebou a malým synkem, který dělá kroky kratší. Rozhodneme-li se pro vztažné body, bude rozhodující jejich vzdálenost, neboť břeh mezi nimi rozhodně nebude tvořit přímku. Čím budou blíže, tím větší délku naměříme. A to jsme ještě nedošli k jednotlivým kamenům či dokonce zrnkům písku. Při stále jemnějším měření by nám také mohl vyjít rozměr, který by se ani na zeměkouli nevešel.

Přitom jsme ještě zanedbali fakt, že se zmenšujícími se rozměry hmotných částí dojdeme do hranice, kdy se pojem hmoty změní na vlnění, a zde už s metrem nevystačíme. Navíc pak každý, kdo byl alespoň jednou někde u vody, ví, že přesná hranice mezi vodou a pevninou je zcela neurčitelná. Voda je neklidná a šplouchá sem a tam, takže metr je nám zase k ničemu. Spokojme se tedy i zde s průměrnou hodnotou – ke spokojenému životu nám to zcela postačí. Věříme údajům, uvedeným v encyklopedii. Do jaké míry jim věří i ti, kteří je tam uveřejnili, to už není věc naše, ale jejich.

Stoprocentního výsledku není možno dosáhnout téměř v ničem. Chcete se naučit cizímu jazyku? Přece žádný problém. Cesta je známá – učebnice, soukromý učitel, kurs nebo pobyt v zahraničí. Jaké dokonalosti ale chcete dosáhnout? Dvacet, nebo snad padesát procent? Nebo chcete ještě více? Vždyť dokonale nějakou řeč zná jen pár zarytých učenců, a i ti se dost často přou o detaily. Ani ten doporučovaný průměr se nedá dost dobře zjistit. Někomu stačí znalost slovníková, jiný se pídí po detailech. Jako v té anekdotě. Ptali se profesora čínštiny, za jak dlouho je možno se naučit čínsky. ˝S méně než pěti lety nepočítejte˝. I zeptali se věhlasného sinologa. ˝Nikdy – studuji celý život a stále nacházím nové znaky˝. A odpověď studenta? ˝Kdy je zkouška?˝

Protipólem víry je věda. U všeho prý se dá určit přesná váha, míry a souřadnice. O té přesnosti už máme své pochybnosti. Ani sebejemnější čára není přece dokonale rovná. Nemusíme ji přímo strkat pod mikroskop, k tomu poznání stačí obyčejná lupa. Éra, kdy země byla plochá, umístěná na krunýři obrovité želvy, už je dávno pryč. Pak se nebeská tělesa pohybovala v soustředných kružnicích, ale i to pominulo. Teď máme o vesmíru znalosti, o jakých se dříve ani nesnilo, ale možná že změna číhá někde úplně jinde. Zakřivuje se nám prostor i čas – kdo ví, jak to vlastně je.

Poznat, a tedy i vědět, je nesmírně náročné. Ani to ale není vždy potřebné, i když to může leccos příjemně vylepšit. Věřit je příjemnější – nic to vlastně nestojí, a také si všechno můžeme přizpůsobit podle svého. I když se budeme snažit o maximální objektivitu, výsledek stejně ponese náš rukopis. Přístroje, zaznamenávající fyzikální veličiny našeho prostředí, samozřejmě nelžou, ale měří jen to, k čemu jsme je určili. Veličiny, o kterých zatím ještě nevíme, a které jsou možná připraveny zvrátit naše dosavadní poznání, jim zůstávají utajeny.

Se svým životem v prostřednosti jsme celkem spokojeni – alespoň většina z nás. Na grafu, který obsahuje na jedné straně nám známé nejmenší meziatomární rozměry, a na straně druhé zatím poznané vzdálenosti galaktické, se nacházíme zhruba uprostřed. Ne, že by se nás ty krajní hodnoty vůbec netýkaly – hrají v našich životech nezastupitelnou roli, ale víceméně okrajově. V praktickém životě si je ani nepotřebujeme uvědomovat.
Teprve podrobnější zkoumání nám předvede děravost našich systémů. Pevná hmota je vlastně prázdná, rovná čára je sestavena z drobných bodů, víceméně náhodně poházených podle předpokládané linie. Nic není stoprocentní, nýbrž pouze značně pravděpodobné, což nám ale k zdánlivě ucelené představě stačí. Zkušené babičky zpravidla neodvažují při pečení jednotlivé ingredience přesně, a přesto nás pohostí nezapomenutelným koláčem. To proto, že řada pochodů docela spolehlivě funguje v poměrně širokých tolerancích. ˝Je mnoho způsobů, jak dělat věc dobře, ale pouze jeden, jak ji dělat nejlépe˝ se kdysi propagovalo. Spokojíme-li se s tím, prosím. Také dobře.

Některá odvětví – např. jemná mechanika – mají tolerance přísnější a jemněji nastavené. Těch je ale pořídku. V patrnosti je ale vést musíme. Rozdělí-li se pasažéři přeplněné lodi na hubeňoury a tlouštíky, a pak se rozmístí na opačné strany paluby, pak navzdory tomu, že jsou jich stejné počty, hrozí lodi převrhnutí. Nevhodně volená kriteria nás snadno vyvedou z míry.

Má se za to, že hlasatelé velkých, protože osvědčených náboženských systémů, z jakýchsi obecně těžko pochopitelných důvodů prohlédli kamsi k základům všech dějů. Jakmile se své poznání pokusili přenést do světa přístrojů, které měří zcela jiné hodnoty, jejich naděje na pochopení se značně zmenšila. Do jejich učení byla vložena lidská logika, která sice byla snadno pochopitelná, avšak hluboké jádro učení podstatně zastínila. A tak nám zase nezbývá než věřit – pokud se sami vlastním úsilím nepropracujeme k oněm základům. Pak se můžeme pokusit o pochopitelnější výklad – kdo nám ale uvěří?

Autor: František Benda, Foto: Internet