Důchodce a duchovní život – Zamyslet se nad sebou

Autor článku: František Benda K tomu jsme při různých příležitostech vyzýváni a občas máme tendenci přistoupit k něčemu podobnému i sami od sebe. Nabízí se k tomu řada příležitostí. Vánoce mohou být spojovány s nástupem duchovního života, na Nový rok se už tradičně vynoří sprška dobrých předsevzetí (o kterých se už ale zpravidla tuší, že nebudou dodržována), Velikonoce znovu předkládají zamyšlení nad opravdovostí našeho života, což ještě zesílí na Dušičky, kdy se přímo připomíná krátkodobost životní pouti. Kromě toho se nabízí určitá prospěšná retrospektiva i při každém kulatém životním výročí.

Víme ale vůbec, co se od nás touto výzvou chce? Řada lidí – pokud k tomu vůbec přistoupí – se spokojí s výčtem svých životních, povětšinou hmotných úspěchů a proher. Co všechno nového si pořídili, kam se podívali, s kým se seznámili, ale také o co přišli a jak se s tím vyrovnali. Slova, slova, slova – řekl by mystik. Stále tu zůstává cosi, co je nevyřčeno, co ale ani dost dobře vyslovit nelze, co je ztajeno v podvědomí a jen nenápadně řídí naše kroky, a to dokonce někdy i tak, že sami dost dobře nechápeme proč jsme se rozhodli právě tak, a ne jinak.

Zdálo by se, že si stačí uvědomit co opravdu chceme (a nakolik jsme pro to ochotni i leccos obětovat), a co ve skutečnosti dostáváme. Ano – dostáváme; neboť mnohé věci můžeme pouze dostat. Ty nelze získat ani velkým úsilím, ani vynaložením značných prostředků. Jsou to dary nejvzácnější a přitom zcela zdarma: láska, přátelství, důvěra, ochota k nezištné pomoci a ještě leckteré jiné. O ty se neprosí, ani nejsou nikde ke koupi. Získávají se buď našimi vstřícnými postoji, nebo přicházejí jakoby samy od sebe právě z oné části našeho života, kterou není možno dost dobře popsat. Někdo mluví o boží milosti nebo náhodě, o osudu či štěstí, jiný o dobré karmě. Není příliš účinné o tom uvažovat – stejně bychom se ničeho nedobrali. Návodů k tomu, tedy takových, které přicházejí zvenku, je zato dostatek. Úcta, ohledy, laskavost, takt, odpuštění a podobně byly doporučovány odjakživa. Aby ale člověk dokázal tyto zajisté dobře míněné rady vstřebat, k tomu musí být jaksepatří připraven. Musí být alespoň trochu nakloněn věřit, že tyto hodnoty skutečně existují a také být ochoten je do svého života vplést.

Pokusit se něco podobného hlásat, vyučovat nebo dokonce k tomu nutit, je velice ošidné a neslibuje naději na úspěch, neboť pak jde pouze o vnější, ne příliš účinné působení. Smysluplná iniciativa musí přijít zvnitřku. Kdo se vzpírá, je předem ztracen. ˝Jsem bezmocný, neotevřeš-li mi své srdce˝ říká Bůh ústy islámského mystika. A přece se podobné úsilí nemá vzdávat. Vždy znovu a znovu je nutno klást vějičky a doufat, že alespoň některá vzbudí pozornost a ujme se.

Oběhnout jednou palouk ještě není sport, párkrát se pomodlit ještě není meditace. Tyto činnosti musí být dlouhodobé a jejich části mnohokrát opakované. Teprve mnohanásobné opakování objeví skryté detaily, pro úspěch tak důležité, ne-li rozhodující, před povrchním zrakem dobře utajené. Tomu moderní, konzumem zahlcená doba vůbec nepřeje, protože nerozumí. Jen výjimeční virtuózové jsou ochotni obětovat pláštík krátkozraké spokojenosti aby získali to, čemu přikládají důležitost: objevit ony stopové prvky, které – stojíce skromně v povzdálí – tahají za nitky úspěchu.

Zamyslet se nad sebou – dobře: ale kdy a jak? V našem polarizovaném světě jsou věci většinou nestlačitelné. Pořídíme-li si něco nového, jiné – staré a už nepotřebné – musíme odstranit. Zbavit se jich, i když nám to třeba přijde zatěžko. Jinak bychom se doma záhy nehnuli. Pro volný pohyb přece potřebujeme prostor. Ne mít stále na nohou nějaké – byť líbezné a okouzlující – závaží, nemuset se stále něčemu vyhýbat. Takto se zamýšlet. Jsme opravdu volní? Zvyk je prý železná košile – nebyl by čas alespoň některou svléknout? Jen se porozhlédněme, něco se určitě najde.
Diogenes to ale v tom svém sudu přece jen asi trochu přehnal. V našich přírodních podmínkách by si to ostatně ani nemohl dost dobře dovolit. Takže následovat ho v jeho odříkání se nám patrně nebude moc chtít. Řada vazeb nás sice poutá, ale současně v některém směru nám i významně pomáhá. Výběr tedy musí být velmi opatrný. Ale ve velkém množství případů stále platí, že méně je někdy více.

Takže opravdu se nad sebou zamyslet může být pro zachování dosavadního stavu svým způsobem i nebezpečné. Říká se, že na sebe nikdo nevidí. Za pokus to ale stojí. Chce to být alespoň na chvíli opravdoví. Co je to ale být opravdoví? Existují přece obecně přijatá měřítka správného chování. Mladí katolíci dostávali před prvním přijímáním Zrcadlo zpovědní se seznamem možných hříchů, aby si je připomněli. Po tom právě sahat nemusíme – všeobecná pravidla jsou přece jen dost známa. Musíme si jen přestat fandit a poctivě se přiznat. Ale nesmíme to přehnat – to bychom pak snadno mohli skončit jako kajícníci někde v pustině. Jenomže hlubokých lesů, hor a opuštěných jeskyní je u nás přece jen citlivý nedostatek.

Autor: František Benda, Foto: Internet