Podivné snění 1

Autorka článku: Maura Slovo autorky Tento příběh, který Vám nyní předkládám, je o vnitřním životě člověka. A také o touze po naplnění života, pochopení ceny lásky, jako nejvyšší hodnoty a potřeby. Inspirovala mne pohádka Boženy Němcové „O bílém hadu“. Vzpomínáte si, jak princezna ztratila svého prince o svatební noci, protože spálila jeho hadí kůži, která byla jeho i jejím prokletím a nakonec ho našla spícího u zlé královny? Mluvila na něho v jeho hlubokém spánku, až procitnul a ona ho vysvobodila. Doktor Heřman však není žádný pohádkový princ, i když zdědil zámek, ale zralý a zkušený muž, který vykonává povolání klinického psychiatra se soucitem k lidem a je dobrým pozorovatelem. Jeho život je všední, osamělý a citově nenaplněný. Zdá se, že chce rezignovat, ale pak se mu stane něco podivného Ale konečně, milí čtenáři, to se dozvíte, až si celý příběh přečtete. Přeji Vám krásné májové dny.

Kapitola 1. – Dovolte, abych se představil
Toho dne, 6. června, roku 2000 jsem se vrátil domů z jedné z těch dlouhých procházek, které v poslední době podnikám. Jejich cílem bylo od počátku vyhledávat jen opuštěná místa, abych vzkřísil své sny a ustavičnou touhu po harmonii. Když jsem překročil práh domu a sotva se za mnou zavřely dveře, které byly již staré a vrzaly ve zrezivělých čepech, vzal jsem do rukou dopis, který mi ráno přišel poštou.

Hned jsem poznal písmo! Při pohledu písmo na obálce, které jsem snad tou nedočkavostí viděl trochu rozmazaně, jsem se zachvíval radostí i obavou. Rozrušeně jsem odemkl dveře svého bytu a v kuchyni si nalil trochu vody.
Vešel jsem do své pracovny a sedl si do starého křesla. Otevřel jsem tu obálku a vytáhl z ní listy papírů a dopis psaný rukou. Ten mi oznamoval, že jsem získal v restituci malý zámeček po svých předcích a že je mi povoleno udělat opravy, které jsou nutné k jeho obývání za technické podpory Státního památkového ústavu a finančního příspěvku místně příslušného Městského úřadu.
Zmocnil se mě podivný, až nevysvětlitelný pocit. Zdálo se mi, že všem oznamuji konec svých bídných dnů, které na mne těžce ležely mnoho let.

V duchu jsem viděl ve starém křesle svou matku. Položil jsem jí ve svých představách do klína ten list. Přečetla ho, potom ke mně obrátila své dobré oči, ze kterých jsem tak často čerpal svou veškerou sílu a odvahu, a řekla:
„Vidíš, nakonec vždycky zvítězí spravedlnost.“
Nyní, pod vlivem té zprávy, jsem byl načisto rozhodnutý. Chci už konečně prodat starý malý byt, v němž jsem žil bezmála dvacet let. Zbavím se všeho, co mi připomene trpkou minulost.
Mé rozhodnutí bylo přirozené. Nenacházel jsem zde žádný klid ve dne ani v noci pro neustálý hluk z chodby. Možná, že by se podivila, jak jsem se ocitnul v takovém podivném domě! Vždyť to byla právě ona, která se snažila, po dosud neobjasněné smrti mého otce, která mi budovala budoucí život. Nebyly to lehké roky, musel jsem studovat víc než ostatní a často s nevalnými výsledky. Byl jsem nežádoucí. Ale dožila se mé promoce, po které záhy zemřela. Nastoupil jsem potom jako lékař do psychiatrické léčebny a několik let trávil v těžké službě. Po třech letech mne propustili. Byla to pro mne těžká rána, která mne na dlouhou dobu ochromila, a já pochyboval, zda vůbec ještě chci jako lékař pracovat.

Čas ubíhal a já dosáhl zase slušného postavení v městské nemocnici. Plat byl nevalný, ale já jsem si nestěžoval. A tak jsem se dostal do tohoto činžovního domu, kde bylo levné nájemné a celkem slušné pokoje.
Zvolil jsem si byt v horních patrech. Téměř až u půdy. Ale stejně jsem byl stále vyrušován sousedy, kteří se buď vraceli domů opilí anebo se hádali. Ani v neděli nedali pokoj a já byl nucen ošetřovat tržné rány na hlavách. Žil jsem mezi nimi pod nepravým jménem. Stále jsem měl obavy, že na mne dojde stejně jako na otce. Ale nikdy jsem se nedozvěděl, co se vlastně stalo a hlavně, proč se to stalo, jak jsem už psal.

A tak už dvanáct let jsem trnul strachem o sebe a svou práci, která byla jedinou mou obživou. Samota, jak si všichni uvědomujeme a kdo ji známe, je špatným společníkem pro fantazii. Myslím, že chce utéct sama před sebou. Nemohl jsem déle snášet své myšlenky, své úvahy, své závěry. Naprosto, proti své vůli jsem se stále vracel do minulosti a vzpomínal. A ne bez hněvu! Ne proto, že jsem musel celý život skrývat svůj původ a ač jsem byl vzdělaným člověkem, žil jsem v prostředí, které jsem sdílel s lidmi, k nimž jsem neměl žádný vztah a kteří ve mně vzbuzovali strach, zvláště když jsem se vracel po noční a potkával je na chodbách opilé, se zarudlýma očima, bez vlády nebo naopak se známkami agrese. Bál jsem se jich, ale střežil jsem se toho, aby jimi pohrdal.

Kdybyste se mě zeptali, jak jsem při takovém cítění mohl tak dlouho s nimi bydlet, mohl bych vám odpovědět pouze toto: „Podívejte se laskavě, v jakých poměrech jsem se narodil.˝
Tedy, nyní, už unavený životem, jehož krásy jsem poznával vždycky jen s hroznou úzkostí a trpkostí, jsem podlehl nejpodivnějšímu nutkání sepsat příběhy, jejichž úvodem jsou tyto stránky.
Právě v tom ubohém bytě, ve kterém jsem chtěl uniknout i svým vzpomínkám, teď cítím, jak ve mně ožívají a doléhají.
Chtěl jsem konečně opustit páchnoucí dům. Denně se mi svíral žaludek z pachu jídel, linoucího se z bytů, často připálených, denně jsem si zacpával uši před ječivými hlasy matek, které řvaly na své děti a ty zase řvaly proto, že bývaly často bity. Bylo mi trapné se dívat na mladé ženy, zbavené studu a důstojnosti, jak se plíží chodbami v drogovém nebo alkoholovém omámení a mžourají očima. Předčasně staré a předčasně odkvetlé, odvyklé normálnímu životu. Já však lítost nepociťoval a ani soucit. Nebyl jsem žádným doktorem Galenem. Plánoval jsem si, že jak se odstěhuji, použiji své prostředky nejen k obnově mého nového domu, ale vybuduji i zahradu a budu se užívat té krásy a pohodlí.

Jak se zdálo, můj život nabíral nových kontur a já jsem se rozhodl, že se medicínou přestanu zabývat. Proč taky, když jsem byl zbavený hmotných starostí a nemusel jsem se každý den strachovat, že s tím platem, který byl stále nevalný, mě nějaký mladý manažer vyhodí, protože jsem opotřebovaný a moje léčebné metody nemoderní. Přišla totiž nová vlna mladých lékařů, kteří sebou přinesli nové metody řízení a poznatky, které vycházely z cizích zkušeností. Ty jsem si již nemohl rychle osvojit, ale stejně jsem stále dost pacientů, kteří mne vyhledávali a dávali na mé rady. Byli to lidé, kteří stejně, jako já, cítili svou nepotřebnost a nebo opotřebovanost a snažili se ještě nabrat druhý nebo třetí dech, aby před samým závěrem svého činného života nebyli na tom finančně špatně.Někteří přicházeli už od jiných lékařů, navyklí a nejrůznější léky, zejména antidepresiva, které na ně působily spíš opačně.

Myslím si, že léky takového charakteru jen utlumí ostrou bolest, ale problémy tomu člověku nevyřeší. Já byl ze staré školy a byl jsem zkušený člověk. Sám jsem zápasil se sebou, se svými ztrátami a nadějemi, které se mnohdy nesplnily, ale v které jsem nepřestával věřit. Ano, přiznávám se, že jsem se sem tam uchýlil k lékům, ale jen na krátkou dobu, abych přežil. Ale všechny ty dobré okolnosti, které jsem nyní zažíval, ve mně obnovily životní síly a chuť do života. Dělal jsem si plány. Nemyslel jsem a nic jiného než na tu budoucnost, na všechny ty dobré dny, které budu trávit a příjemném místě, byť venkovském, kde se seznámím s lidmi, budu s nimi rozprávět a vyměňovat si s nimi zkušenosti.

A v těchto úvahách jsem pomalu likvidoval věci a kupoval si nové nezbytnosti. Rozhodl jsem se, že budu psát své vzpomínky, chodit po lese, koupat se v rybníce a snažit se o to, aby si ještě užil doby, která mi zbývá do smrti.
Iluze jsem si v ničem nedělal. Spíš jsem hleděl, abych se vyhnul lidem a nemusel mít pocit, že nikomu nechci pomoci nebo s kým se nechci bavit. To by jistě vypadalo, že jsem pyšný a že jimi opovrhuji. Bylo to však naopak. Opovržení lidí jsem poznal sám na sobě a nechtěl jsem si na to vzpomínat anebo, nedej bože, oplácet.

Nejsem už žádný mladík, a nyní na starosti dům a zahradu a nemám čas se zabývat ničím jiným, než plánováním, jak v konečné fázi má všechno vypadat. Hodlám se i oženit a nabídnout ženě, kterou bych miloval, soužití, které ji přinese radost a plnohodnotné prožívání času. Protože jsem neměl sám zkušenosti s manželstvím, uvažoval jsem o něm. Samota začala být pro me velmi tíživá. Později jsem pochopil, že jsem udělal velmi dobře, že jsem se na takovou alternativu připravoval.

Ještě, než jsem se odstěhoval z toho bídného domu a přerušil svou praxi, stala se mi divná, prapodivná věc. To poznamenalo chod dalších událostí a na čas mi to narušilo plány o klidném prožití mého zbývajícího času, ať měl být jako dlouhý. Posuďte sami.

Autor: Maura, Foto: Internet