Včelíny – povídka

Autorka článku: Maura Uprostřed jara mi volala maminka, jestli bych nemohla sehnat pro tátu dobrý med. Já jsem sice neměla ani ponětí, kde ho budu shánět, ale aby se neřeklo, že se nestarám o rodinu, tak jsem přikývla. Hovor byl ukončen vzájemnými láskyplnými slovy a já jsem pokračovala ve své práci, ze které mne maminčin telefon vyrušil. Osud si někdy hraje tak, že nastrojí ke svému naplnění úplně obyčejné příhody, a když začne v nich člověk hrát nějakou roli ze své vůle, roztočí svá kola, a pak už málem nikdo neví, čí je. Tak tady jsou důkazy jeho nezpůsobné hry. Nevěříte?

Hned po tom telefonu jsem měla další. Ředitel mi přidělil úkol, abych zajela do památkového úřadu a dodal: „Je to v Krkonoších. Najdi si to a mapě a užij si přírodu. Máš na to tři dny, tak si zařiď nocleh.“
Nechtěla z Prahy odjíždět, protože společenská sezóna byla v plném proudu a já měla koupeny, právě na ty dny, vstupenky na zajímavá představení. Ale nedalo se nic dělat.
„Kláro, prosím tě, já musím odjet služebně mimo Prahu a tři dny. Mám tu vstupenky na koncerty. Nemáš o ně zájem?“
„Mám, ty jsi zlato. Já si pro ně večer přijdu, jo?“
A měla jsem po zábavě. Nicméně, je krásné počasí, třeba mi to ten kraj vynahradí.“

Zavolala jsem matce, že tu tři dny nebudu a ona mi připomněla, abych přivezla ten med. Třeba už budou mít čerstvý, když letos všechno tak nádherně kvete. Přislíbila jsem, že vynaložím veškeré úsilí, abych ho přivezla a zavěsila. Musím říci, že se mi chuť medu vždycky protivila a včelaři mi připadali jako podivíni. Kdo normální by pěstovával tak nebezpečné tvorečky, jako jsou právě včely? Pár žihadel za život na naší zahradě mi úplně stačilo, abych je zařadila do složky – neoblíbené.
Sehnala jsem si nocleh v malém městečku, dva kilometry od místa, kde sídlil památkový úřad a pak zbývalo, než si večer sbalit pár věcí a ráno odjet do cíle.

Už od rána bylo lehce zamračeno a foukal vítr. Asi bude pršet, pomyslela jsem si a trochu mi to zkazilo náladu. Taky na dálnici byly kolony a to mne znervózňovalo. K malému penziónku, v kterém jsem si zamluvila nocleh, jsem dorazila o dvě hodiny později, než jsem předpokládala, ale nocleh mi byl stále rezervován.
„Víte, sem moc turistů teď nejezdí,“ řekla mi s úsměvem majitelka penziónu a dala mi klíče od pokoje. Odemkla jsem dveře a dýchl na mne čistý vzduch a vůně čistého prádla. Uložila jsem si věci do skříně, svlékla jsem se a s rozkoší jsem na sebe pustila sprchu. Spát se mi ještě nechtělo, i když se skláněl večer a tak jsem sešla dolů, abych si někde kávu nebo čaj a něco dobrého k tomu. Paní recepční ukázala na dveře jídelny. Sedělo tam pár lidí.
„Kávu bez mléka a dvě koblihy,“ objednala jsem si to, a co jsem měla momentálně chuť.
„Máme čerstvé koláče, ty koblihy jsou od včerejška,“ zašeptal mi vrchní do ucha a usmál se na mne. To bylo ještě lepší! Zachvíli jsem si pochutnávala na výborných tvarohových koláčích a cítila jsem, jak se mi po těle rozlévá blaženost a radost, že alespoň za čas si mohu dopřát takovou dobrotu. Hřešila jsem proti svým zásadám nyní, a jak se ukázalo, nebylo to naposledy.
Spala jsem jako nemluvně. Ráno jsem si dala malou snídani a vyrazila jsem na úřad památkové péče. Byl krásný, svěží den, od blízkých hor vanul vzduch provoněný lesy a loukami. A ptáci? Ti se snažili ze všech sil mi nahradit koncerty, o které jsem, díky této cestě, přišla.

Zastavila jsem na malém náměstí a zaparkovala na parkovišti. Zaplatila jsem parkovné a vydala se na úřad. Náměstí bylo starobylé, ale krásně upravené a uprostřed stála velká kašna s chrliči, čtyřmi sochami faunů, z jejich úst bublala čistá voda. O ovzduší se nesla vůně čerstvého pečiva a všechny obchody měly již otevřeno.
Na chvíli jsem zatoužila na takovém místě žít s někým, kdo sem bytostně patří, ale jako archeolog bych se těžko tady uživila. A do důchodu je ještě tak daleko! Zvláštní, mám za sebou Egypt, Střední východ, severní Afriku, ale takovou podobnou něžnou a prostou krásu jsem nikde nenašla. A nechci těm zemím křivdit ani v nejmenším! Je tam krásně, ale je to prostě jiná krása. Člověk může všechno právem obdivovat, ale ví, že je jen na návštěvě. Tady je mé doma. Patří mi to. Mohu si koupit teplou housku, napít se čaje s citronem, dát si kuře s bramborovou kaší. A všechny ty báječné věci mi budou připomínat chutě, které znám od svého dětství. Škoda, že můj Luboš neunesl cestování. Před rokem, když jsme pracovali v Bagdádě, mne opustil. Prostě mi to zavolal, sbalil se a odešel k jiné ženě. Tak skočil desetiletý vztah, kterému jsme oba přinášeli své oběti a radosti. Bylo to tak jednoduché. Možná, že i správné. Neměla jsem právo od něho očekávat, že na mne bude stále čekat, až se vrátím ze světa a já bych za nic na světě své povolání neopustila, protože jsem po něm toužila od dětství a musela jsem roky studovat, než jsem se probojovala až na vrchol možností. Luboš prostě zmizel z mého života a tím můj milostný život vzal za své. To jsem ale zabrousila svými myšlenkami do citlivých míst a rychle jsem se snažila odbočit jinam.

Pracoviště úřadu sídlilo, jak jsem z cedule přečetla, ve starém domě, s krásnými štukami a starodávními kováními jak na dveřích, tak i uvnitř domu. Výtah tam nebyl a tak jsem šla zvolna schodištěm, které se točilo až nahoru. Už byla zřejmě doba přípravy oběda, protože od dveří bytů se linula vůně domácích jídel a byly slyšet i přes dubové vchodové dveře, hlasy a hudbu. Ze dvora se ozývaly hlasy vrabců a do vysokých oken se opíralo jarní slunce. Zazvonila jsem u dveří, které byly označeny názvem úřadu, a přišla mi hned otevřít mladá žena.
Představila jsem ji a ukázala dopis od ředitele. sám ze sebe sám ze sebe
„Jen pojďte, paní doktorko. Náš pan vedoucí o vás ví, ale musel na obecní úřad. Máte se posadit a počkat. Uvařím kávu nebo čaj?“
„Turka,“ usmála jsem se.
I ta káva, jak jsem vnímala v tu chvíli, voněla tady jinak. Bude to asi vodou, nebo ovzduším nebo tím, že to tak silně prožívám. Mladá paní si sedla za počítač a pokračovala práci.
„Smí se tady kouřit?“ zeptala jsem se.
„Jistě,“ usmála se na mne a podala mi popelník.
K mé spokojenosti už nic nechybělo.
Zanedlouho potom se ozvaly za dveřmi kroky a zachrastily klíče.
„Pan vedoucí,“ řekla mladá paní významně. Otevřely se dveře a vešel starý muž, vysoké, lehce nachýlené postavy. Ale jeho oči byly živé a výraz v nich plný laskavosti.
„Á, vy jste určitě ta návštěva z Prahy. Jen seďte, paní kolegyně. Jen seďte a dopijte si v klidu kávu. My tady nikam nespěcháme, a proto také žijeme déle, že ano?“ usmál se.
„Tak povídejte, jaké tam máte počasí a co je nového. Budete tady asi tři dny, že? To bude stačit, abychom vám vyhledali ty dokumenty, pro které jste přijela.“

Podala jsem mu seznam. Začetl se do něho.
„Ano, to tu všechno je. Výborně. Nejdůležitější je, aby měl člověk stále věci na svém místě.“
„Tak vyprávějte. Já jsem se totiž narodil v Praze. Studoval jsem historii u profesora Babáka. Matka tady koupila chalupu, a když umřela a já ji zdědil, zalíbilo se mi tady tak, že jsme se přestěhovali. Mám velkou zahradu, včelíny a sad, zatím mne do důchodu nikdo nehoní, tak si nějakou korunu vydělám. To víte, tady žijeme skromně a tak něco pro vnoučata ještě ušetříme.“
Jeho řeč byla prostá a plná laskavých slov.
Najednou jsem si vzpomněla.
„Vy máte včelíny? Prosím vás nemohla bych pro tátu koupit med?“
„To já vás odkážu na svého dobrého přítele. Ten už stáčel čerstvý a prodává. Dokonce i s mandlemi a vlašáky. Má ho vynikající.“
˝Jste moc laskavý. To by mi matka dala, kdybych zapomněla.“
„Počkejte na mne ve dvě u kašny a já vás zavedu. Něco uvidíte. To nemají ani v Africe.“

Zasmála jsem se.
„Ale do bulletinu píšete zajímavě,“ řekl mi s úsměvem.
Vrátila jsem se do penziónu. Už z dálky jsem cítila vůni obědů a dostala jsem hlad. Pečené kuře s bramborovou kaší a okurkou mi velmi chutnalo. Do druhé hodiny jsem se stačila ještě osprchovat, upravit a převléci do lehkých šatů, protože bylo teplo. Čekal na mne. Měl na hlavě slaměný klobouk a v ruce hůlku.
„Tak pojďte. Ať se pochlubím pěknou dámou z Prahy. Bětka se to dozví jak telegrafem a večer mne bude zpovídat,“ zasmál se.
Vyšli jsme z městečka a dál vedla široká cesta, která vedla do borového háje.
„Tady mají lepší med, než já. Nejsem tak dobrý včelař, spíš to dělám pro rodinu. Ale oni, tihle včelaři se drží tradice. Sám od nich sem tam skleničku kupuji, když hrozí chřipka.“
Vyšli jsme z háje a před námi stály pěkné roubené domky.
„To je nádhera,“ řekla jsem tiše.
„Viďte?“
Vedl mne k jednomu z nich a zaklepal.
„Aleši, jsi doma?“ zavolal do okna.
„Jo jsem. Mám po službě. Moment.“
„Je policajt, víte? Ale šikovný včelař. I ten dům si stavěl před lety sám.“
Dveře se otevřely a v nich stál vysoký svalnatý muž. Zastrkoval si košili do kalhot a rukou si přičísl vlasy.
„To je paní Hlavatá z Prahy. Měla by zájem o med.“
„Franto, Franto. Ty mi sem vodíš zákazníky bez upozornění? Nemohl jsi zavolat?“
„Mohl, ale nezavolal,“ zasmál se starý pán a plácl ho po rameni.
„Tak pojďte dál. Máma ráno, než šla k doktorovi, pekla. Kafe vám udělám sám.“
Rozhlížela jsem se kolem sebe a dýchala na mne příjemná atmosféra harmonického domova.
„Před pěti roky byl zle postřelen do břicha od nějakých gangsterů při službě. Byl na tom moc špatně a manželka ho nechala. Děti neměli a ona se nechtěla starat o mrzáka. Odjela do Prahy dělat právnickou kariéru. Hrozilo, že už nevstane. Ale vstal. Chvíli se motal, nechtěl zpátky do služby, ale nakonec jsme ho přemluvili. Dobrý chlap a poctivý. To víte, tady není mnoho lidí, kteří mají zločinecké sklony. Občas tu někdo povalí náhrobek, ukrade značku u silice anebo ztropí výtržnost. Ale o povodích to bezvadně organizoval a pomáhal vynášet lidi. No, nikoho nesoudím, každého co jeho jest.“
Zachvíli se vrátil k nám a měl v ruce sklenici medu.
„Ochutnejte,“ řekl a v hlase měl kus té řemeslnické pýchy.
„Víte, já med nejím. Mám ho spojený s dětskými nemocemi. Mám ho pro mého tátu.“
Udiveně se na mne podíval a pak i do očí a usmál se.
„Tak Pražanka. No jo, to chápu.“
˝Ale já přeci ochutnám,“ řekla jsem a lžičkou jsem nabrala trochu medu a vložila do úst. Zdál se mi tak sladký, jak nikdy před tím.
„Vy bydlíte v penzionu u Nováků, že?“ řekl a přitom krájel buchtu na talířek.
„Jak to víte?“ žasnula jsem.
„To bych byl špatný polda, abych neměl přehled. Nemyslíte? Chlapi mi to donesli, že přijela fešná paní z Prahy a dávala si koláče, jak kdyby týden nejedla.“

Smáli jsme se.
„Jo, jste rozmazlený. To u nás byste neváhala ani nad bramborovými plackami. Tady je silný vzduch. A co děláte? Jste právnička?“ To poslední slovo řekl vážně a v jeho očích se na chvíli objevil smutek.
„Ne, já jsem archeoložka.“
„Co prosím?“ přiložil si dlaň k uchu.
„Archeoložka.“
„Aha, to budete umět dobře vybírat kameny z půdy,“ rozesmál se naplno.
„To jako myslíte, že byste mne angažoval na letní brigádu?“
Starý doktor se smál.
„To víte, tady se zprávy rychle šíří. Rychleji, než na internetu.“
Dohodli jsme se, že pro med zajedu před odjezdem do Prahy rozloučili se.
„Tak se mi zdá, že mne odněkud zná.“
„Kdoví.“
Když jsem to dopoledne jela pro med, čekal na mne.
„Tak kolik toho chcete?“ zeptal se.
„Kolik lidi berou? Nemám zkušenosti.“
„Deset kilo? Za osm stovek?“
„Ano.“
Chvíli jsme mlčeli, když skládal sklenice do auta.
„Dobrá přiznávám. Moje žena utekla za vaším manželem. Proto vás znám. Tenkrát, když jsem ji dal hledat, objevilo se vaše bývalé společné bydliště. Mám i vaše fotky.“
Nemohla jsem se ubránit překvapivému výkřiku.
„Vy jste se nikdy nezajímala, s kým váš manžel žije?“
„Ne, protože mne to zachytilo v Bagdádu a já se nemohla kvůli válce vrátit domů. Oznámil mi to do telefonu, jakoby mi oznámil, že koupil psa.“
„Aha, to chápu. Ale já jsem se o vás už dávno zajímal a byla to jen náhoda, že jste se nyní tady objevila. Chtěl bych vámi říci, že vím, co je bolest a opuštěnost a zklamání, a tak se sem můžete vracet. Vím, že jste čestná a hodná žena. Za tu dobu, co vás znám co jsem vás sledoval, jsem přesvědčený, že vám mohu věřit a mám vás rád, Kamilko.“
Podívala jsem se mu do očí. Měl v nich malé slzy, které hřbetem ruky setřel.
„Víte, já nevím, co vám na to odpovědět. Nenacházím slov.“
„Nejsem tak vzdělaný jako vy, ale jsem poctivý člověk. Jistě si ráda v zimě zalyžujete a nebo, pokud byste byla na vánoce sama, můžete přijet. Nechci se vám s ničím vnucovat, a jestli si myslíte, že vám něco špatného nabízím, tak to řekněte hned.“
Zadívala jsem se mu do očí.
„Nejsem připravená navazovat vztahy s muži.“
„Ani já s ženami.“
Zvedl si košili a já uviděla na jeho těle hluboké, lehce vystouplé jizvy.
„Za tohle mne opustila. Málem jsem umřel. Nechtěla se starat. A váš bývalý manžel ji nabízel hory doly. Vím, že mají dobře a to mi stačí. Já se mám taky dobře, že jsem se zbavil zrádné ženy.“
Sedla jsem si na bíle natřenou lavici, protože jsem se celá třásla.
„Je to všechno osud. Abych řekla pravdu, takový vývoj mé cesty jsem nečekala.“
„Doktor vás hned poznal podle fotek, co jsem mu ukazoval a zavolal mi. Je to můj opravdový přítel, všechno jsem mu svěřil, i ty myšlenky o vás. Proto vás sem zvedl jistě nám tu lest odpustíte.“

Zamyslela jsem se. Byla to všechno strašná náhoda anebo už osud splétal svoje předivo ve chvíli, když mne matka požádala, abych přivezla med? Ale pak by si doktor vymyslel jinou fintu, jen aby mne s ním seznámil a on si mohl se mou promluvit.“
„V Praze byste se mnou nebavila. Ale tady, pod tím čistým nebem a v té krásné přírodě, víte, tady není místo na nějaké lži.“
„Ale ona si tu výjimku našla,“ poznamenala jsem.
„Máte pravdu. Ano, jsem takový romantik. Asi bych si moc přál, abyste byla pravdomluvná.“
„Vaše pozvání mne těší. Budu o něm přemýšlet a napíšu vám.“
Dal i do ruky vizitku.
„Zavolejte mi.“
Po svém příjezdu do Prahy jsem neměla mnoho času meditovat, protože mne zavalily pracovní povinnosti a taky starosti s tatínkem, kterému se zhoršilo zdraví. Až po tom, co nepříjemnosti odezněly, jsem si vzpomněla, že bych se měla ozvat, ale nemohla jsem najít vizitku. Tak zase ten osud. Není to znamení, že bych měla na to zapomenout? Ale při té myšlence mne zavalil smutek. Rozhovor se mi živě připomněl a já si řekla: proč by ne? Proč ne? Vždyť o nic nejde. Je o přátelství a pak jistě ví, že zatím nestojím o nic jiného, než právě o to.

„Co je ti?“ zeptala se mne Klára, když jsme spolu popíjeli v zahradí kavárničce kávu.
„Nic. Jen se mi stala taková zvláštní věc.“
„Tak vypravuj,“ pobídla mne s tou ženskou dychtivostí se dozvědět nějaké novinky.
„Dobře.“
Až po tom, co jsem ji ten zvláštní příběh dovyprávěla, si zapálila a upřela oči směrem k Hradčanům.
„Jestli se máš s ním sejít, tak tu vizitku najdeš. Hledej. Vzpomínej, kam jsi ji dala.“
Zamyslela jsem se.
„Někam, abych ji neztratila,“ vzpomněla jsem si na svou myšlenku, když jsem ji přijímala.
„Určitě do svého notesu, co máš v kabelce. Dej ho sem.“
Listovala a já jsem ji nervózně pozorovala.
„Hele, je to ona?“
“ Jasně, že je,“ zajásala jsem.
„Tak a teď hned mu zavolej a řekni mu, že přijedeš v neděli.“
„Prosím tě.“
„A co budeš v neděli dělat? Zase koukat do monitoru? Dělej,“ pobídla mne.
„No, když myslíš,“ řekla jsem a naťukala jeho číslo. Chvíli to zvonilo, než telefon zvedl.
„Dobrý den. Nevím, jestli mne poznáváte,“ řekla jsem provinile.
„Jasně, no nečekal jsem, že zavoláte.“
„Chtěla jsem se přesvědčit, zda ještě platí, co jsme si řekli.“
„Aby ne. Tak kdy?“
„V neděli,“ vydechla jsem.
Chvíli bylo ticho.
„Hodí se vám to?“
„Počkejte, musím mámě říct, aby na neděli napekla tvarohové koláče.“
Chvíli bylo zase ticho.
„Tak, domluveno. V deset?“
“ V deset, Ukážu vám své včelíny, tak se prosím vás neparfémujte, aby vás moje včely nesežraly.“
„Těším se,“ zašeptala jsem.
„Já taky. Pozdravujte Prahu.“
„A vy Krkonoše.“
Naše rány se zcela nezhojily, jak si myslím. Zatím jsou z nás dobří přátelé. Nemluvíme o tom. Ale já nějak cítím, že při první příležitosti se z Prahy odstěhuji do toho městečka, kde jsem potkala svůj osud. Starý doktor už definitivně končí a naznačil mi, že bych to mohla vzít za něho. Že už jednal s lidmi, kteří mají do toho co mluvit. Neřekla jsem ne, ale také ne ano. Bylo by to příliš rychlé a já bych si přála, aby se mezi námi dvěma stal ten zázrak, kterému se říká láska. Pak ano. Pak nezaváhám. On si mne vlastně našel. Má po citové stránce náskok. Ale jsem šťastná už nyní, to ano.

Autor: Maura. Foto: Internet.